Kapitola 33
33.
Nai se zastavil u vchodu do Domu strachu a přitáhl si plášť blíž k tělu. Ohlédl se směrem, odkud přišel, a všiml si, že ho seržant Kayel z dálky pozoruje. Zbývající dva vojáci, které s sebou vévodkyně z Byory přivedla, byli stále uchváceni prvním pohledem do údolí. Bledý blonďatý muž z byorské stráže nedokázal odtrhnout oči od okřídleného bělookého Kiallase. Štíhlý major z Rubínové věže se více zajímal o obrovské bílé budovy.
Ani sloupoví Domu strachu neposkytovalo úkryt před ledovým větrem. Vyl údolím jako záštiplná harpyje. Nai se opřel do mosazné kliky o velikosti paže, dveře se otevřely a vtáhly ho dovnitř, jak je rozrazil silný vítr. Dokázal zabránit tomu, aby uhodily do zdi, i když si přitom málem vykloubil rameno, přesto po něm strážce, který musel uskočit stranou, střelil zuřivým pohledem.
Muž chvíli sledoval, jak Nai se dveřmi zápasí, teprve pak se natáhl a nabídl mu pomoc.
„Děkuji,“ zavrčel Nai rodným jazykem, protože ani strážcova pomoc k ničemu nebyla. „Je hezké, když se pod nohy plete takový zbytečný kus hnoje.“
Strážce očividně porozuměl tónu Naiova hlasu, když už ne slovům. Konečně dveře společnými silami zabouchli, Nai se na muže neupřímně zazubil a zamířil do středu místnosti, kde lord Styrax obsadil největší ze stolů. Major Jantar seděl vedle svého pána a nešťastně zíral do obrovské knihy před sebou.
Oba muži měli na sobě formální šedé uniformy chemské Třetí legie a masivní ramena lorda Styraxe zdobily zlaté generálské epolety. Nai tušil, že lorda Styraxe baví jeden den se podřídit pravidlům knihovny a následující den je ignorovat. Slyšel, jak vysoko nad nimi sviští přes kupoli vítr. Museli rozsvítit víc lamp, aby zahnali šero dne, který se ani po úsvitu neprojasnil; blížilo se poledne, a přesto kouty knihovny plnily stíny.
„Můj pane,“ zamumlal Nai, když se přiblížil ke stolu ve tvaru U.
Lord Styrax ho zarazil zvednutou rukou. „Pokud nejsi expert na elfštinu, nezajímá mě to.“
„Je to naléhavé.“
Styrax otevřel ústa a zase je zavřel ve vzácné chvilce nejistoty. Uplynulo několik okamžiků, než znovu promluvil. „Dobrá, mluv, ale rychle.“
Nai si všiml, že vzbudili pozornost. Žena, která zvědavě zvedla hlavu od práce, ji opět rychle sklopila, Nai přesto obešel stůl a sehnul se, aby mohl Styraxovi zašeptat rovnou do ucha.
„Můj pane, nevím, co už vám řekli zvědové, proto vám povím všechno. Od severu se blíží farlanská armáda; do tří dnů bude u města. Vévodkyně z Byory vám nabízí své muže jako pomoc v bitvě.“
„Řekla ti to sama?“
„Řekl mi to její muž Kayel.“
Lord Styrax dlouho mlčel. Nai nedokázal v jeho tváři číst, proto nevěděl, jestli je to pro něj novina, nebo ne.
„To je nečekané,“ řekl nakonec s náznakem úsměvu. „Už je to dlouho, co mě naposledy někdo překvapil.“ Zjizvenou levou rukou ukázal k bráně − tmavé skvrny od krve pod nehty vypadaly ve srovnání se zkroucenými bílými jizvami téměř sklovitě. „Najdi generála Gaura, zopakuj mu všechno, co jsi mi právě řekl, a pak mu pověz, že chci, aby stáhl Třetí armádu na hranici Ismessu a Byory.“
Nai se obrátil k odchodu, ale lord Styrax ho chytil za paži. „Až to uděláš, zajdi za seržantem Kayelem, řekni mu, že nabídku přijímám, a doprovoď ho zpátky do Byory. Zná tě Larim dost dobře na to, aby se s tebou mohl spojit přímo?“
Nekromant chvíli váhal, pak řekl: „Myslím, že jsem s ním strávil dost času; předpokládám, že použije stejnou techniku jako Isherin Purn.“
„Tak jdi.“
Nai se krátce uklonil a pospíchal pryč.
Jantar sledoval, jak bosý muž zápasí s dveřmi, pak se obrátil ke Styraxovi. „Můj pane, máte rozkazy i pro mě?“ zeptal se a přemýšlel, jaké zprávy Nai přinesl.
„Ano, mám.“ Styrax se usmál a ukázal na knihu před majorem. „Co jsi zjistil?“
Jantar pohlédl dolů. „Nic moc, můj pane. Obávám se, že nerozumím ani slovu − magická teorie mi nikdy nedávala smysl.“ Začínal se obávat, že dostane další intelektuální úkol.
„Takže nastal čas, aby ses naučil něco o kódech,“ řekl Styrax a zdálo se, že mu nevadí, že Jantar ničemu nerozuměl.
Jantar si nečekaně vzpomněl na něco, co mu řekl velící důstojník, plukovník Uresh. Řekl mu, že lord Styrax je neobvyklý génius a k řešení problémů nejraději dospívá prostřednictvím ochotného žáka, ne tichým studiem. Lord Styrax často prozřel, když vysvětloval něco někomu jinému.
„Můj pane, jsem celý váš,“ řekl a pousmál se. Pokud je tohle potřeba…
Styrax na něj tázavě pohlédl, pak začal: „Tak za prvé to není kód, je to tajná zpráva. Kód bychom použili v dopise, abychom zajistili, že si ho nikdo nepřečte, kdyby byl ukraden − samozřejmě bychom se přesto postarali, aby dopis nepadl nepříteli do rukou. Tyhle nápisy nám něco říkají, i když jsme si je ještě nepřečetli.“
„Že někdo chce, abychom si zprávu přečetli?“ řekl Jantar nejistě. „Proč by ji jinak nechali na tak viditelném místě, kdyby nechtěli, aby se ji lidé pokusili rozluštit?“
Lord Styrax kývl. „Správně, a pokud někdo chce, abychom si ji přečetli, pak klíč musí být po ruce. Tím, že ztížili její přečtení, se jen postarali o to, že se k obsahu dostanou jen určití lidé.“
„Takže zpráva je jen pro učence?“
„Jistým způsobem,“ řekl Styrax tajuplně a přitáhl si blíž dlouhý list pergamenu, na který pečlivě přepsal celý text hádanky. „Tady je v celém znění. Přepsal jsem ji, abych mohl pracovat jen na určitých částech. Samozřejmě uvažuji meninsky, ale čím déle na textu pracuji, tím snazší je používat původní elfštinu.“
„Jak do toho zapadá magická teorie?“ přerušil ho Jantar, než se mohl ponořit do vysvětlování.
„Problémy se nejlépe řeší, když k nim přistupuješ z rozličných úhlů. ‚Ve válce by všechny plány měly být zváženy ve světle úsvitu, poledne i soumraku.‘“
Jantar kývl, protože poznal citát z pojednání o boji názvem Principy vedení války. Četl ho každý meninský důstojník a Karkarnovi mystici ho roky studovali, i když ho napsal kacíř.
„Myslím, že vím, co hledám,“ pokračoval Styrax, „vím to už od chvíle, kdy jsem začal hledat informace o Knihovně období při plánování tažení. Pátrání je mnohem snazší, když člověk ví, co hledá.“
„Ale magie tu nefunguje,“ řekl Jantar, „tak k čemu slouží studium…“ Odmlčel se, pohlédl na knihu a přečetl: „Rigidity pole a efektu doby umrtvení?“
„Chtěl jsem zjistit, jestli umrtvovací pole stvořila magie − rigidita pole a doba umrtvení to umožňují zjistit, i když všechny důkazy dávno zmizely.“ Styrax znovu ukázal na stránku. „Takže už tušíme, o čem se tu píše, a dospěli jsme k závěru, že si zprávu mají přečíst jen lidé se správnými dovednostmi.“
„Kteří se vyznají v časoměrných verších,“ řekl Jantar najednou, protože si vzpomněl na něco, o čem se pán dříve zmínil.
„Správně,“ přitakal bělooký. „Časoměrné verše představují velmi zvláštní styl, ale různé generace elfských básníků ho znovu a znovu oživovaly. Deverk Grast sice básnické nadání neměl, ale jeho otec byl učenec a já nepochybuji o tom, že se pokusil synovi vštípit vzdělání.“
„Takže poznal styl hádanky!“
„Ano, ale buďto styl chápu špatně, nebo je hádanka špatně napsaná.“
„Jakto?“
„Styl diktuje veršům jistý rytmus, který se opakuje ve vzorci po pěti, je to pentametr, ale vzorec se nedá aplikovat na každý řádek.“
Jantar se zamyslel, ale pochopil až ve chvíli, kdy lord Styrax jemně připomenul: „Pamatuj, že cílem zprávy je být přečtena.“
„Chyby jsou záměrné?“
Styrax kývl a ukázal na první řádek. „První chyba je očividná. Větná struktura je pomíchaná, ale v meninštině by zněla asi takto: ‚V bitvě zrcadlo zvedá se k nebesům, v boji bují život.‘“
„To zní povědomě,“ uvažoval Jantar. „Ach − je to upravená verze prvního řádku Principů vedení války.“ Oči se mu rozzářily. „Zpráva používá referenční kód! Ty znám, dva muži mají identické kopie knihy a používají čísla, která odkazují na určité stránky a slova. I když je zpráva zachycena, je tak k ničemu, protože se nedá použít bez knihy, na niž odkazuje.“
„Přesně. A tato zpráva odkazuje na dílo, které původně tvořila sbírka padesáti pěti svitků − a to je počet řádků napsaných správným pentametrem. Ale Principy vedení války nejsou učený text, ne v tradičním slova smyslu. Autor chce, aby válečník poznal Eraliaveovo velké dílo a učenec zase věděl, jak použít pentametr.“
„A nesprávně napsané řádky?“
„Jsou nastražené pro lidi, kteří by poznali zdroj, ale nevěděli, jak použít pentametr.“
„Ach,“ řekl Jantar a svěsil trochu ramena. „Očekával jsem víc. Ať už to sepsal kdokoli, byl to očividně génius a chtěl, aby to všichni věděli. Nečekal bych, že bude mrhat místem.“
Styrax se na báseň chvíli mračil, pak se natáhl pro pergamen, na kterém pracoval. Pokrývaly ho malinké řady drobného písma. „Možná…“ řekl tiše, ale větu nedokončil. „‚Nejdelší dosah vyžaduje druhý krok.‘ Mohlo by to…?“
„Problém?“
Styrax nepřítomně vzhlédl. „Problém? Ne, vůbec ne. Právě naopak. Myslím, že jsi mi zabránil udělat ze sebe úplného pitomce.“
Jantara to tak zaskočilo, že se ani nezatvářil potěšeně. Podobná slova od pána Meninů nečekal. Když se vzpamatoval a zavřel ústa, Styrax už se znovu soustředil na stránku.
„Ach, rád jsem vám pomohl, pane,“ zamumlal zmateně, ale nedočkal se odpovědi. „Takže se vrátím zpátky ke své knize, dobře?“
* * *
Padla tma a v Byoře se rozhostilo ticho. Ulicemi se plížil strach a držel většinu lidí uvnitř. Zprávy o tom, že se blíží farlanská armáda, se městem roznesly jako mor; ti, kdo se modlili za to, aby to byl jen další drb, ztratili veškerou naději, když všichni vojáci ve městě byli povoláni do služby. Jednotky byorských stráží pochodovaly městem jako varování lidem, aby nedělali potíže, zatímco žoldáci a domovní strážci z Mince byli verbováni do pluků. Kajícníci ve Zhoji byli odzbrojeni.
„Opravdu myslíš, že si přichází pro Ilumena?“ zašeptal Sebe. S Doraneiem se schovávali ve stínu sloupoví Deragerova obchodu s vínem, aby se ujistili, že ulice je prázdná, než zariskují a vydají se ven.
Doranei pokrčil rameny a dál mžoural přes mřížoví. „O co jiného by mu šlo? Nevíme, jestli neposlal vyslance za lordem Styraxem, ale jeho načasování je dokonalé. Ať už rozkazy v Rubínové věži vydává kdokoli, nemůže teď utéct, jinak se všechno posere…“ Doranei zmlkl. Když znovu promluvil, hlas měl tvrdší a prudší. „Rozehráli hru a teď už nemůžou nic měnit, a já doufám, že je to pěkně žere. Nezbývá jim než čekat a dívat se, jak celá věc dopadne, nebo celý plán zahodit.“
„A co můžeme udělat my?“
„Škoda, že tu není demagog Parim,“ řekl Doranei. „Přiměl bych toho bastarda, aby začal šířit zprávy o tom, že Farlané přicházejí kvůli seržantu Kayelovi, protože zavraždil lorda Bahla, nebo něco podobného. Nikdy nevíš, lidi by ho za to mohli pověsit.“
„Takže plán B?“ zamumlal Sebe a snažil se co nejlépe ukrýt zbraně, a to včetně kuší, které mu visely pod pažemi.
„To byl plán B,“ řekl Doranei kysele. „Podle plánu A jsme měli požádat o pomoc Zhiu, dostat se dovnitř a zabít je sami, ale Zhia někam zmizela, což mě samo o sobě děsí. Teď už s tím ale nic nezmůžeme, takže nám nezbývá než přemýšlet o tom, co se stane teď.“
„Takže pokud Farlané zaútočí?“
Doranei pokrčil rameny. „Budou bránit hradby. Ilumene ví, o co jde; určitě se pokusí udržet, co mají, zvlášť když mají podporu Aracnana a ztráty je nezajímají. Budou se držet, dokud to půjde.“
„Přišli o eso v rukávu,“ poukázal Sebe. „Legana žije, takže musí předpokládat, že lord Isak ví o Aracnanovi.“
„Na tom nezáleží, ten bastard žije už tak dlouho, že se o sebe umí postarat − pokud se vyhne přímé konfrontaci, přežije.“
„A co uděláme my?“
„Vrátíme se k tomu, co umíme nejlépe,“ řekl Doranei. „Prvním úkolem Králova muže je sabotovat, co může, bez ohledu na riziko.“
Sebe kývl a věděl, že ať udělají cokoli, stanou se z nich nepřátelé v obleženém městě. „O Aracnanovi se říká, že se často objeví v hodině nouze, takže můžeme logicky předpokládat, že se bude držet obvyklé rutiny.“
„Přesně, pokud Farlané napadnou město, existuje dobrá šance, že poznáme někoho, kdo zamíří k vnějším hradbám − buďto Aracnana, nebo Ilumena.“ Odmlčel se. „Do Osmi Věží ale nemůžeme, tam by nás snadno poznali, a před branami čtvrti se můžeš dát několika cestami.“
„Asi bude nejlepší, když se rozdělíme, každý si vezme na starost jednu křižovatku a najde si poblíž pokoj, ve kterém se zahrabe. Naším přednostním cílem je Aracnan, Ilumene hned po něm, ale je pravděpodobné, že budeme mít jen jednu ránu, takže se soustřeď na snadnější cíl.“
„Uvidíme se, až zabíjení skončí,“ řekl Sebe drsně. Pozdrav vymyslel sir Creyl, velitel Bratrstva, a stal se tradicí.
Bratři se v ponurém mlčení vydali do ulic a v duchu už se soustředili na úkol, který byl před nimi. Jakmile nadešel okamžik rozloučení, pevně se objali, pak šli každý svojí cestou. Mračna nad nimi hromově duněla vzdáleným příslibem násilí.