Kapitola 29
29.
Jantar se vzbudil brzy, umyl se a byl už napůl oblečený, když na dveře zaklepala služka. Byla blonďatá a na Jantarův vkus měla až příliš bujné křivky, ani jednou mu ale nepohlédla do očí, když nesla dovnitř tác s ovesnou kaší a miskami černého čaje. Kaše byla příliš planá a čaj příliš hořký, ale v komnatě byla taková zima, že obojí dychtivě zhltl. Zrovna pokukoval po Naiově jídle, když zavalitý nekromant vyšel z ložnice naproti té jeho a zavýskl, jakmile uviděl, co na něj čeká.
Světlo pronikalo dovnitř jediným vysokým oknem na konci úzké místnosti. Ložnice bez oken působila znepokojivě temně, proto šel Jantar spát s rozsvícenou svíčkou, i když si připadal pošetile.
„Na můj vkus se to tu příliš podobá vězeňským celám,“ poznamenal Nai mezi sousty.
„Aspoň nás ráno pustí ven.“
Jantar si v noci zrovna neodpočinul. Jakmile Nai zabezpečil místnost magií před zvědavci, víc než hodinu spolu hovořili, a když se pak Jantar odebral na lůžko, hlavou se mu honily neklidné myšlenky. Nai chůvu ihned poznal, přestože Jantar ne − sotva dokázal uvěřit tomu, jak moc se změnila. Ale nekromant neuměl vysvětlit, jak se ocitla v Byoře − dokonce i Zhia Vukoticová předpokládala, že Haipar padla v boji.
A nebylo to jediné Naiovo odhalení, které Jantara zaskočilo. Překvapilo ho, že se jeho rozhovoru s vévodkyní zúčastnila prostřednictvím očí lady Kinny sama Zhia. Nai ale nevěděl, kdo je to dítě nebo velký seržant Kayel. Jediné, co vycítil, bylo, že je spojuje pouto − pomalu vyprchávalo, ale stále je obklopovala zbytková magie nějakého kouzla. A stejně tak zůstala bez vysvětlení i skutečnost, že farlanská špionka Legana zabila Mikisse. Nai tvrdil, že jejich pokoje navštívila sama Paní, a to krátce předtím, než ji zabili v Chrámové čtvrti.
„Přemýšlel jsem,“ začal Jantar pomalu. „Pouto mezi mnou a Kayelem se pomalu vytrácí, že?“ Nai vzhlédl od misky hořkého čaje a kývl. „Dokázal bys ho nějak zesílit?“
Nai našpulil přemýšlivě rty. „Pravděpodobně bych tak zopakoval původní kouzlo.“
„Poprvé nenapáchalo žádné škody,“ prohlásil Jantar nedbale, „a mohlo by se hodit, takže bych ho nerad ztratil.“
„Ještě aspoň měsíc nezmizí,“ řekl Nai a zavrtěl hlavou. „Kouzlo skončilo, takže už neodčerpává energii, ta prostě přirozeně vyprchává.“
„Dobře, lord Styrax možná bude chtít na seržanta dohlédnout.“
„Proč?“
„Vzpomínáš si na to, jak nás zajala Zhia? Objevil se ten její ztracený beránek, Doranei, a hledal osobu, o níž byl přesvědčen, že tehdy vešla do domu. Vždycky mi připadalo podezřelé, že nás přepadli hned noc poté, co jsme dorazili.“
„Myslíte si, že nešlo o prostou záměnu identity?“
„Kdo zaútočí na nekromanta, aniž by k tomu měl zatraceně dobrý důvod?“
Nai kývl. „A kdybyste chtěl někoho přimět, aby nekromanta napadl − ať už byste je chtěl poštvat proti sobě nebo jen píchnout do vosího hnízda − nespolehl byste se prostě na zběžnou podobu, kdybyste se mohl postarat o to, aby si jí opravdu všimli.“
„Králův muž na mě pořád divně hleděl, když si myslel, že se nedívám. Nelíbilo se mu mít mě za zády. Všiml jsem si toho. Co když za to může pouto? Co když mu každý pohled na mě připomněl Kayela, někoho, koho chce zabít?“
„Kdo je teda Kayel?“
„Tak daleko ještě nejsem,“ přiznal Jantar, „ale podle Doraneie stál za událostmi v Scree Azaer. Já si tím sice jistý nejsem, ale on tomu věřil.“
„Kayel je Azaerův stoupenec?“ uvažoval Nai. „To by lorda Styraxe určitě zajímalo, ať už stín hraje jakoukoli roli.“
Jantar se zachmuřil. „Doufejme, že se Kayel o našem podezření nedozví. Bohové, nesnáším, když nemám po ruce zbraně.“
* * *
Cesta do nitra hory se ukázala být povzbudivě klidná. Jantar s Naiem se vydali rovnou do Kiyeřina chrámu v zadní části Rubínové věže, kde pak museli skoro hodinu čekat, než dorazili ostatní. Dva vojáci, kteří hlídali jejich dveře, je doprovodili, ale nepokusili se nijak omezit jejich pohyb. Nai se zdráhal do svatyně vejít. Pověděl Jantarovi, že byla znesvěcena, že v ní už nepřebývá ani zlomek ducha bohyně. Jantar nevěděl, co si o tom má myslet, pochodoval proto sem a tam a brblal si pro sebe, dokud nedorazila vévodkyně s malým doprovodem.
Když se konečně objevila, vypadala nádherně. Na sobě měla krémově bílé a smaragdově zelené jezdecké šaty a na krku zářící ohňový drahokam o velikosti křepelčího vejce. Zvláštní bylo, že jí u boku visela dlouhá dýka a zelený plátěný vak podobné délky.
„Strážci knihovny vyžadují, aby všichni před vstupem odevzdali zbraně,“ vysvětlila, když uviděla, že si Jantar dýky všiml. „Poprvé jsem se objevila beze zbraní a ten ubohý hlupák se tvářil jako ztracené štěně, když jsem mu nic nedala; dělá jim radost chovat se úslužně.“
„A co mé zbraně?“ zeptal se Jantar, když do místnosti přicapal chlapec z trůnní komnaty. Na sobě měl malinkou uniformu stráží a k Jantarovu překvapení ho k vévodkyni něžně popohnal divoce vyhlížející seržant Kayel.
Vévodkyně ukázala na Kayela, který v ruce nesl dlouhý balík. „Má je Kayel.“
Kayel si přehodil popruh balíku přes rameno a volnou ruku přitom celou dobu ponechával v blízkosti jílce meče. Aniž by spustil oči z Jantara, vytáhl klíč, zamkl za sebou dveře svatyně a podal klíč vévodkyni. Jantar si ho prohlédl pozorněji a všiml si, že jílec Kayelova meče je posázený třpytivými drahokamy.
Nosí tohle, a oni ho pořád považují za seržanta? Co to s těmi lidmi je?
„Berete s sebou dítě? Čeká nás dlouhá cesta.“
„Ruhen jde se mnou,“ prohlásila prudce a přitáhla si chlapce k boku. „Je dokonalé dítě, nebude zlobit.“
Jantar nenaléhal, protože ho její vášnivá reakce trochu zaskočila. „Lady Kinna s vámi není?“
Vévodkynin výraz zjihl, když změnil téma. „Nepotřebujeme ji; podobných výletů se účastní co nejméně lidí. Seržant Kayel jde s námi, aby dohlédl na vás a případně nesl Ruhena, kdyby se unavil. A teď, majore, pokud můžete; přesuňte ke mně tu kamennou kropenku.“
Meninský voják si všiml kolejnic v podlaze a pustil se do práce. Pevně sevřel ozdobné rukojeti zasazené do stran kropenky; tvořila ji široká nádržka s vodou, jež se využívala při modlitbách. Dalším důkazem vlažného náboženského cítění byla skutečnost, že ze svatyně zmizel stříbrný džbán na vodu, který bezpochyby ukradli, když byla kaple znesvěcena.
Široká základna kropenky ukrývala kované spirálové schodiště vedoucí dolů do prosté chodby. Vévodkyně k němu přistoupila a z látkového vaku vytáhla předmět podobný železné palici, do jejího konce byl ale zasazený zakalený křemen ve tvaru vejce. Okolo něj se táhly dva ocelové bodce připomínající ladičku − a opravdu, vévodkyně uhodila bodci lehce do stěny. Rozezvučel se tón a z křemenu začalo sálat jasné, namodralé světlo. Podala zvláštní nástroj seržantu Kayelovi a vytáhla další pro sebe.
„Mnohem praktičtější věc než smolné pochodně,“ řekla, když sestoupila dolů po schodech. „Snažte se s námi držet krok, pokud se ztratíte, zjistíte, že tady dole je příšerná tma.“
Jantar neodpověděl. Měl s sebou křesadlo a svíčky a Nai ovládal magii − ale do knihovny vedl jediný tunel, takže se nemohli ztratit. Rychle je dohonil, Kayel ustoupil do strany a nechal ho projít, aby ho mohl sledovat.
Chodba horou byla široká dva yardy a v nejvyšším místě vysoká asi sedm a tak dokonale hladká, že musela být vyhloubena magií. Padesát yardů klesala, pak prudce zahnula doprava, stočila se na jihovýchod ke knihovně a začala pomalinku stoupat. Jantar nasadil rychlý krok a snažil se nemyslet na tuny kamene nad hlavou.
Asi po hodině končila chodba další ostrou pravotočivou zatáčkou. Za rohem Jantar našel dvoukřídlé dveře zajištěné mosaznou závorou. Otevřel je a po pěti yardech narazil na další, ty se ale nepohnuly.
„Jsou zavřené na závoru zevnitř,“ řekla vévodkyně, když Kayel postavil Ruhena na zem a zavřel za nimi první dveře. „U ramene vašeho sluhy visí řetěz. Když za něj zatáhnete, upozorníte na nás.“
Jantar poslechl. Někde nade dveřmi zahlaholil pochmurně zvon a asi po minutě se ozvalo cvakání odsunovaných závor. Dveře se s trhnutím otevřely a místnost zalilo světlo. Na okamžik Jantara oslnilo, pak před sebou rozeznal nejasný bílý obrys.
Přestože věděl, co může očekávat, nedokázal potlačil překvapené zajíknutí. Litský bělooký byl vysoký a štíhlý, statnou hrudí se však vyrovnal Chetsům a vlasy měl skoro stejně bílé jako kůži − to všechno ale bledlo ve srovnání s tím, čím se litští běloocí odlišovali od ostatních: párem šedě skvrnitých křídel elegantně složených na zádech.
„Natai Escral, vévodkyně z Byory, vítejte,“ pronesl muž netečně. „Prosím, odevzdejte mi zbraně.“
„Dobré ráno, Kiallasi,“ odpověděla vévodkyně bezstarostně, odepnula si dýku a podala mu ji. „Jak jde život v knihovně?“
Kayel se tvářil méně vesele, když odevzdával své zbraně a Jantarovy šamšíry, ale Kiallasovou jedinou reakcí bylo lehké zamračení, když mu Jantar neměl co dát.
„Knihovna přetrvá jako vždy,“ odvětil Kiallas bez zájmu. Nepřipomínal učence; jeho náprsní krunýř z naleštěné oceli zdobila runa Ilita, boha větru. Okraje krunýře a pancířů na předloktí a stehnech zdobily spirály a kolena mu chránily křídlovité výstupky na stehenních plátech.
U opasku měl pověšený toulec s oštěpy, ale Jantara spíše zajímala halapartna, kterou si opíral o rameno. Nebyla sice tak dlouhá jako oštěp, její zahnuté ostří ale mělo délku krátkého meče; major byl vycvičen v boji se šamšíry a dokázal si představit, jak Kiallas letí a seká zbraní pod sebou.
„Vidím, že jsi stejně zábavný jako vždy,“ prohlásila vévodkyně s hraným veselím a prošla okolo bělookého ven. „Ale výhled nám vynahradí tvoji zamlklost.“ Zvedla paže nad hlavu, zhluboka se nadechla a otočila se k Ruhenovi. „Drahoušku, pojď a podívej se na Knihovnu období.“
Jantar s Kayelem následovali chlapce ven a Kiallas zatím sestoupil dolů po šedých schodech vytesaných do skály. Vedly na louku a do zahrady obklopené nízkou zídkou a plné suchých hnědých rostlin, které bez valného nadšení okopával chlapec bez křídel. Za zahradou pak stála první z půltuctu obrovských budov z bílého kamene, které, jak Jantar nyní viděl, byly rozesety po celém kráteru podobném údolí.
Všude okolo se tyčily k nebi kolmé skály a uzavíraly prostor o šířce víc než půl míle, údolí tak připomínalo promáčknutou mísu obklíčenou horami. Na vše shlížel jediný vrcholek Černého zubu trčící z nejvyššího bodu klenuté stěny údolí. Jantar slyšel zvuk padající vody a za největší budovou, obrovskou šestistěnnou stavbou s měděnou kupolí se zelenou patinou a křídly trčícími ze tří stěn, čímž budova připomínala zchromlého brouka, zahlédl záblesk řeky.
Stavby se jedna druhé ani vzdáleně nepodobaly. Ta nejbližší byla nízká a široká a polovinu druhého patra měla odhalenou povětrnostním vlivům. Úplně vzadu pak vedle obrovského dvojitého oblouku, který vedl dolů k ismesské části Kruhového města, stoupala po skalní stěně stupňovitá patra. Okolo se pohybovaly tucty postav v bílém, většina bez křídel, ale všechny s blond vlasy − čistokrevní Litsové. Jantar si vzpomněl na vše, co zjistili; obvykle nosili zbraně jen běloocí, ale přítomnost lorda Styraxe a jeho společníků je musela dost zneklidnit, protože teď byli ozbrojení všichni dospělí muži, i když vypadali dost neohrabaně.
„Pozoruhodné,“ řekl Nai a zastavil se vedle něj. Rukama s nataženými prsty pohyboval před sebou, jako by je nořil do vodního proudu. „Nic. Vůbec nic.“
„Vypadá to dobře,“ poznamenal Kayel a zákeřně se zazubil na Ruhena. „Beru to.“
„Vůbec nic?“ zopakoval Jantar a ignoroval Kayela. Na okamžik nevěděl, o čem Nai mluví. „Ach, samozřejmě.“
Knihovna využívala toho, že kromě oblastí, které kypěly volnou magií, existovala i místa, kde žádná magie nebyla. A právě Knihovna období takovým místem byla; magie tu prostě nefungovala. Ať se Nai snažil sebevíc, nedokázal ve vzduchu najít žádnou energii.
„Netušil jsem, že to bude takové,“ řekl a otřásl se. „Vzduch je tak suchý, že chutná jako písek ve větru. Je to, jako by někdo najednou vymazal ze světa modrou barvu.“ Nai vypadal naprosto zmateně; vůbec si nevšiml ostrého pohledu, kterým po něm střelila vévodkyně.
„No, překonej to,“ poručil Jantar a přinutil se odvrátit od úžasného výhledu. „Máme práci. Kiallasi, mohl byste mi říct, kde najdu lorda Styraxe?“
„Mám vás doprovodit do Paláce učenců, abyste se mohli osvěžit,“ řekl Kiallas a ukázal na vysokou budovu přilepenou ke skalní stěně. Měla sedm nebo osm pater a podél všech se táhly dlouhé balkóny. Bělooký hleděl na Jantara se směsicí pohrdání a lehké nechuti.
„Nepotřebuji doprovod,“ řekl Jantar a snažil se nedat arogancí bělookého vyprovokovat, „prostě mi ukažte, kam jít.“
„Návštěvníci nesmí nikam bez doprovodu.“
„Tak mi sežeňte doprovod,“ řekl Jantar úsečně. Ukázal na největší budovu s měděnou kupolí. Říkalo se jí Dům strachu a uvnitř se nacházela sbírka knih kouzel a pojednání o magii. Pokud už lord Styrax dorazil, určitě bude tam. „Půjdeme tam.“
Jantar se vydal dolů ze schodů a Nai se ploužil za ním. Uslyšel zašumění, jak se k nim připojil další okřídlený bělooký, podle zbroje nižší hodnosti. Jantar nechal vévodkyni a jejího strážce za sebou, jejich hlasy brzy odnesl vítr a on měl pocit, jako by mu někdo z beder sňal obrovskou tíhu. Toužil se oklepat jako pes, takovou měl radost, že se zbavil tíživého tunelu a nepříjemné společnosti. Jen těžko dokázal říct, kdo ho znepokojoval víc: záštiplný Kayel, nebo Ruhen se stíny v očích. Ale čerstvý vzduch byl hned sladší, když se jich zbavil.
„Co je to?“ zeptal se Nai, jakmile dorazili k obrovské budově, a ukázal na pomník z tmavého kamene u paty schodiště vedoucího ke krytému sloupoví. Za ním se nacházel kopec zeminy ve tvaru půlměsíce. Byl víc než dvacet yardů dlouhý a dvakrát vyšší než člověk.
„Marná snaha,“ řekl Jantar, „Kebrenův pomník. Kopec má představovat Draka, strážného ducha knihovny.“
Jejich strážce podrážděně zafuněl. „Neříká se mu Marná snaha,“ řekl. Bělooký byl mladý, a přestože byl vyšší než Jantar, scházela mu Kiallasova podmračená aura. „Jde o hrob neznámého Fysthralla, který se stal svědkem smrti Leitah, bohyně moudrosti. Pomník má ctít její památku, ne boha Fysthrallů.“
„Takže je to pomník porážky rozumu násilím,“ přemýšlel Nai. Obešel dlouhý blok žuly a pokusil se najít v kameni nějakou spáru, žádnou ale nenašel. Na rozdíl od budov okolo byl pomník vytesán z tmavého kamene samotného Černého zubu. Ohlazený povrch zdobily řádky písma, ale dialekt byl příliš starý, než aby mu rozuměli.
„Leží pod ním?“ zeptal se Nai a zadíval se na dláždění okolo.
„Uvnitř kamene,“ odvětil Litse a ani se nepokoušel skrýt podráždění. „Dávejte si dobrý pozor, knihovna je založena na jeho díle − pověřil mé předky udržováním Leitažiny památky.“
„Uvnitř kamene?“
Jantar se díval, jak si Nai pomník prohlíží, a snaží se přijít na to, jak to dokázali. Není jako Isherin Purn, uvědomil si, pro něj nekromancie nepředstavuje zdroj moci. Je prostě tak zvědavý, že neví, kdy toho nechat!
„Takže ho museli vyrobit ve městě,“ usoudil Nai. Bez varování se natáhl a zahákl prsty za okraj pomníku. Jejich strážce pobouřeně zavřískl, ale Nai ho ignoroval a vytáhl se nahoru, až mu hlava trčela nad pomník.
Bělooký popadl z toulce u opasku oštěp, zahnal se k hodu, ale Jantar ho chytil za paži.
„Naii, slez dolů,“ přikázal Jantar.
Bělooký se mu pokusil vykroutit, ale aby mohl létat, musel by být štíhlý a mít lehké kosti, a Jantar tak měl na své straně výhodu váhy. Litse frustrovaně zasyčel, sáhl po dýce a Jantar do něj vší silou strčil. Mladík klopýtl dozadu a roztáhl křídla, aby si udržel rovnováhu.
„Poznal jsi toho neznámého vojáka?“ ozvalo se ze schodů. V čele doprovodu stál Kastan Styrax.
Jantar klesl na koleno.
„No? Vidím, že do kamene na vrcholu je vytesaná tvář. Je to někdo, koho znáš?“ Jantar slyšel v pánově hlase smích. V průběhu dějin Meninové nikdy nedokázali odolat nutkání úzkoprsé Litse dráždit. Jantara z nějakého důvodu potěšilo, když zjistil, že jeho pán není vůči těmto sklonům imunní, neboť to znamenalo, že navzdory nepřístupnosti a tajuplnosti není nelidský.
„Myslím, že jo, můj pane,“ odvětil Nai vesele a Jantar sebou nad nekromantovou lehkovážnou neuctivostí trhl. „Netvrdím, že jsem s ním popíjel, ale jeho oči mi připadají povědomé.“
Strážce vyrazil další pobouřený skřek, ale tentokrát jen vzhlédl ke schodům, jako by žádal o pokyny. Vedle lorda Styraxe stál litský bělooký, větší než Kiallas, ve zlatem vykládané zbroji. Podmračeně je sledoval, ale nijak nezasáhl. Lord Styrax se vydal dolů po schodech a tiše řekl: „Klid, Geshi.“
Bylo to poprvé za velmi dlouhou dobu, co Jantar viděl pána beze zbroje; dokonce i bělookého tak silného jako Kastan Styrax by nošení plné zbroje tady vyčerpávalo, proto si zvolil oděv vhodnější pro šlechtice. Na sobě měl drahou, krémově bílou tuniku s rudými prýmky a rudé kožené jezdecké holínky, což na něm vypadalo stejně divně jako prsteny, diamantový a rubínový, jež se mu blyštily na zjizvené levé ruce. Za ním šli generál Gaur a Kohrad. Mladý bělooký vypadal pro jednou méně okázale než otec, protože měl na sobě lehké kroužkové brnění černé barvy. Podle výrazu tváře toužil Kohrad Litse víc než jen provokovat, s nepokrytým nepřátelstvím totiž hleděl na otcův doprovod. Jantar viděl, že si je štíhlý, rezervovaný Gesh jeho pohledu vědom, ale prostě mu nevěnuje pozornost.
„Jantare, jak se jmenuje tvůj podivínský přítel?“
„Jsem Nai, můj pane,“ řekl nekromant, než mohl Jantar odpovědět, a krátce se uklonil.
„Nepamatuji si, že bych s tebou mluvil,“ řekl lord Styrax. „Uvědom si, kde je tvé místo, jinak ti major Jantar vyřízne tvůj křivý úsměv z tváře.“
Nai se přestal usmívat, když si uvědomil, že Styrax nežertuje.
„Mluv, Jantare.“
Jantar se korektně uklonil. „Je to sluha Isherina Purna, můj pane − zmínil jsem se o něm v hlášení, ale očividně jsem se zmýlil, když jsem ho považoval za mrtvého.“ Zaváhal a pohlédl Styraxovi zpříma do očí. „Můj pane, měl byste si ho poslechnout.“
Styrax kývl. „Rozumím.“ Ohlédl se po vchodu do Domu strachu za osmi obrovskými sloupy o výšce šedesáti stop. Hlavní dveře byly pobité mosazí a tak naleštěné, že obraz, který mosaz kdysi zdobil, už dávno vybledl k nepoznání. „Pojďte se mnou,“ poručil.
Vystoupali nahoru po schodech a vešli. Jantar zpomalil, aby si mohl prohlédnout basreliéfy okřídlených válečníků po stranách dveří, teprve pak následoval lorda Styraxe dovnitř. Dům strachu měl v každé ze šesti stěn vysoká vitrážová okna: podél vchodu do každého z křídel se nacházela dvě úzká, ve zbývajících třech pak po jednom obrovském. Prosvětlovala obrovský centrální prostor a dodávala jednotvárnému dni barvu. Nad okny visely závěsy z pestrobarevných látek, dlouhé, modročervené praporce lemované zlatem.
Meninové nebyli jedinými návštěvníky knihovny. V místnosti se nacházelo půl tuctu stolů ve tvaru písmene U a u každého stály čtecí pulty natočené tak, aby učenec ve středu mohl studovat dvě obrovské v kůži vázané knihy najednou. U několika z nich seděla hrstka učenců. Při zvuku kroků zvedli dva muži a jedna žena hlavy, rychle ale odvrátili pohledy, čemuž se Jantar pousmál.
Zákaz nošení zbraní nic neznamená, když stojíte tváří v tvář muži dvakrát těžšímu a o hlavu vyššímu než normální člověk.
Lord Styrax pohledy ignoroval a šel dál. Jantar se rozhlédl; ještě nikdy nebyl v chrámu tak obrovském, jako byl tento, a dozajista ještě nikdy nenavštívil tak velkolepou komnatu, i když kopuli nezdobilo zlato, jak by očekával v Chrámu Smrti. Ve vzduchu se vznášel suchý pach prachu z knih a ze všech stran trčely do místnosti pevné bloky knihoven. Do volných dřevěných ploch byly vyryty tajemné symboly a u všech dveří stáli ozbrojení strážci.
Lord Styrax se zastavil ve středu komnaty, Jantar ho dohonil a postavil se vedle něj.
„Víš, co to je?“ zeptal se lord Styrax šeptem. Dům strachu byl tichý jako chrám při modlitbě a věřící se tu mlčky skláněli nad svými ikonami.
Jantar pohlédl na řečený předmět, pětistranný sloup z černé žuly, který měl asi dvě stopy na výšku a jednu na šířku a byl naleštěný jako zrcadlo. Ve středu plochého vrcholu se klenula polokoule, která se zdála být celá ze zlata. Do kamene i do zlata bylo něco vyryto, ale tak malinkým písmem, že se Jantar musel naklonit blíž, než pochopil, že nápisy nedokáže přečíst. Chvíli trvalo, než poznal, o jaký jazyk jde. Tvořily ho geometrické runy nebo jejich shluky překryté mělčím, plynulejším písmem připomínajícím spirály na rámu obrazu − elfština, první jazyk smrtelníků, který sestával z run, základních bylo sto dvacet jedna, nižších pak pět set pět, jimž plynoucí písmo dodávalo podrobnosti jako třeba čas a pád.
„Říká se tomu Srdce knihovny,“ řekl lord Styrax a čekal, jak voják zareaguje.
Jantar se znovu napřímil. „Umí to něco? Je to elfština, ne?“
„Myslím, že to nic nedělá, a magie tu samozřejmě nefunguje.“
„Tak proč to popsali elfsky?“ zamračil se. „Myslel jsem, že lidi používají elfštinu jenom při čarování, protože nejlépe vede energii. Nezapíšete s ní tajemství a nenecháte ho v zatracené knihovně, kde se dají najít zdroje, které mohou učenci využít při překladu.“
„Jde prý o báseň, ale tak nesrozumitelnou, že to musí být kód. Říkají tomu hádanka srdce.“
Jantar vzhlédl k pánovi. Vzadu na krku se mu naježily vlasy jako pokaždé, když se dostal do situace, kterou neměl pod kontrolou.
Jaký dobyvatel se nechá rozptýlit knihovnou, ať už jakkoli velkolepou? U Karkarnova rohu, copak dobyvatelské tažení není vaším cílem?
„Rozluštil jste ten kód?“ zeptal se Jantar chraplavým šeptem.
Lord Styrax se usmál způsobem, jaký u něj Jantar ještě nikdy neviděl: s čirým potěšením. Obrovský bělooký dával jen zřídkakdy najevo skutečné emoce a Jantar si musel překvapeně odkašlat, když Styrax odpověděl: „Začnu ještě dnes; pátral jsem, ale neobjevil žádný přepis. Jen jsem slyšel, že kód je příšerně složitý a odhalí překvapivou pravdu − několika lidem se ho podařilo rozluštit, odmítli ale sdělit, co říká, a zničili všechny své poznámky.“
„A vy na něm chcete vyzkoušet své dovednosti?“ zeptal se Jantar. Vévoda Vrill kdysi řekl, že kdyby se lord Styrax nenarodil jako bělooký nebo mág, byl by z něj proslulý učenec.
Styrax kývl. „Jak bych mohl odolat takové výzvě? Protože jsem nenašel přepis, pokusil jsem se zjistit nějaké informace o samotném předmětu. Tuším, že autor kódu nepočítal s tím, že k hádance někdo přistoupí prakticky.“
Jantar se tvářil zmateně. Lord Styrax měl očividně nějaký cíl, ale on netušil jaký. Potřeboval víc informací.
„Prohlížel jsem záznamy,“ pokračoval Styrax po chvíli. „Zmiňují se o tom, že uvnitř je srdce tvého neznámého vojáka, ale nenašel jsem žádné vysvětlení, proč jim srdce daroval. A co víc, podle kronik tu Deverk Grast strávil několik dní po dobytí Ismessu a nazval tu dobu velkým finále svého prozření. Jednou v noci odsud vyšel, ukončil masakr a začal vymýšlet plány na Dlouhý pochod; okamžik zvratu v dějinách našeho kmene. Je to velmi divné, nemyslíš?“
Jantar bezmocně pokrčil rameny. „Jo, pane, asi jo.“
Každé meninské dítě se učilo o Dlouhém pochodu, hromadném odchodu meninského kmene do Ohnivého kruhu. Přibližně polovina kmene při dvouleté cestě Pustinou zemřela, ale o tom, co Grasta k pochodu přimělo, existovaly jen domněnky a dohady.
Lord Styrax ho poplácal po rameni. „Neboj, nebudeš mi muset pomáhat s luštěním; jen mi pověz, co nemohlo počkat.“
Jantar se ohlédl. Bělooký Gesh je netečně sledoval od jedné z knihoven a peřím křídel se otíral o police. Odkašlal si a pokusil se promluvit tak tiše, jak jen to v rozlehlé místnosti šlo.
„Několik důležitých věcí. Za prvé; pád Scree přežilo víc lidí, než jsem si myslel, je mezi nimi i měňavkyně Haipar. Byl jsem jistý, že zemřela, ale teď se zdá, že ji vévodkyně zaměstnává jako chůvu.“
Lord Styrax se ostře zasmál. Zvuk se rozlehl, ale když lidé překvapeně vzhlédli, opět se tvářil nečitelně. Jantar cítil, jak mu rudnou tváře, jako by se zasmál on. Navzdory šlechtickému původu se ve vznešené společnosti nikdy necítil dobře.
„Všechny tvé zprávy jsou tak překvapující?“ zeptal se Styrax.
Jantar kývl. „Za druhé, Zhia Vukoticová je ve městě, nebo to aspoň tvrdí Nai. Očividně dostala pod kontrolu hlavní rádkyni vévodkyně a postarala se o to, abych to věděl.“
„To je sotva překvapující; říkal jsi, že Haipar byla jednou z jejích agentek v Scree, ne? Není nijak zvláštní, že upírka má na místě víc než jednoho člověka.“
„Pravda, ale myslel jsem, že byste měl vědět, že se s námi spojila. A poslední věc je nejdivnější ze všech; nejsem si jistý, jestli jsem vyvodil správné závěry.“
Lord Styrax povytáhl obočí. „Tvá vlastní hádanka?“
„Vévodkyně má osobního strážce, nového seržanta stráží Rubínové věže jménem Kayel. Trochu se mi podobá, nijak zvlášť, ale i mě to zarazilo. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych hleděl do zrcadla, a Nai to cítil stejně. Neměl čas vše podrobně prozkoumat, ale potvrdil, že nás k sobě poutá nějaká magie.“
„Nikdy dřív ses s ním nesetkal?“ uvažoval lord Styrax. „Pěkná hádanka; už jsi našel řešení?“
Jantar neklidně přešlápl. „Možná. Tedy… já vlastně nevím.“
„Mluv.“
„Agent krále Emina, Doranei − přišel za Zhiou Vukoticovou, aby se jí zeptal na muže, které zajala po útoku na nekromantův dům, na nás. Potom mě celou dobu pozoroval, i když mu dokázala, že mě nemůže znát.“
„A ty si myslíš, že jsi mu kvůli magickému poutu připomněl Kayela?“ hádal lord Styrax. „Dobrý závěr. Říkal jsi, že lidé z Farlanu ani z Narkangu o nekromantovi nic nevěděli?“
„Správně, a Zhia by podobné hry nehrála, takže zbývají jen Azaerovi stoupenci. To oni chtěli vyvolat chaos v Scree, a podle Doraneie vede král Emin se stínem už léta tichou válku.“
„Azaer,“ vydechl lord Styrax, jako by si chtěl slovo vychutnat. „To by nás čekaly zajímavé časy. Myslíš si, že krásná vévodkyně je pod Azaerovou kontrolou?“
„Podle toho, co jsem viděl, není úplně při smyslech. Zdá se, jako by ji dítě, které si osvojila, úplně pohltilo. Přivedla ho dneska s sebou,“ dodal.
„Dítě?“
„Chlapce, říká mu Ruhen. Hádal bych, že mu bude tak pět. Ještě jsem toho spratka neslyšel promluvit, jen tam stojí a všechno mlčky sleduje.“ Jantar se zamračil. „Něco s ním není v pořádku,“ řekl. „Na dítě je až příliš tichý a klidný.“
„Byl by to dobrý prostředek jak ji ovlivnit,“ přemýšlel lord Styrax, „ale proč?“
„Vypadá to, že rozvrací kulty v Byoře; situace ve městě se zdá ještě horší, než naznačovala hlášení. Lidi jsou tam pořádně vyděšení a vojáci hlídkují v ulicích, ne na hradbách.“
Lord Styrax pomalu vydechl a hluboce se zamyslel. „Takže se zdá, že Azaer zamýšlí vrazit klín mezi bohy a lidi. Možná zašel v Scree příliš daleko, nedokázal ovládnout bouři, kterou rozpoutal, tak to zkouší znovu tady a trochu umírněněji. S tou teorií mám jen jeden problém: Podle toho, co jsi říkal, se jedná o plán náročný na čas i na stoupence, když vezmeme v úvahu, že minstrel v Scree zemřel. Má stín opravdu takovou moc, aby provedl něco podobného v každém městě v Zemi?“
„Nemohl by je vzít jedno po druhém?“ zeptal se Jantar. „Zdá se, že stín je nesmrtelný, takže má čas. Proč by nemohl postupovat tiše a pomalu a rekrutovat přitom lidi? Mohl by to být účel Azaerova kultu, o kterém mluvili? Verbování věřících?“
„V tom bys mohl mít pravdu. Ale král Emin je smrtelník a ubíhají mu léta,“ poukázal lord Styrax. „Kdyby dostal šanci napadnout stejnou taktiku jiným způsobem, určitě by to udělal − obzvláště když Azaer zaujal významné postavení v byorské politice. Všechna hlášení z Narkangu tvrdí, že nepodceňujeme intelekt krále Emina, a přesto jsme neuspěli, když jsme na něj poštvali Bílý kruh.“
Styrax se chvíli tvářil zamyšleně a na rtech mu pohrával lehký úsměv. „Tuším, že stín má víc představivosti, než aby použil stejný trik dvakrát, a také nemá dost sil, aby si mohl dovolit stát se předvídatelným. Silný muž smí s odvahou zabušit všem nepřátelům na bránu; slabý musí najít novou lest pro každého z nich.
Myslím, že bychom měli jít a seznámit se s ničemou, co se ti tak podobá.“ Poplácal Jantara masivní rukou po chrániči na rameni. „Je čas na oběd, majore.“