Epilog
Konec hry
Mihn si přitáhl potrhaný kožený plášť blíž k tělu, hleděl na jezero, kde dešťové kapky vytvářely na jinak naprosto klidné hladině kruhy, a snažil se přijít na to, proč cítí takový neklid. Pršelo už od brzkého rána a jednolitá masa břidlicově šedých mračen halila slunce tak dokonale, že mohl jen hádat, kolik je asi hodin.
Jediným příbytkem na dohled byla nízká chatrč, která zoufale potřebovala opravit. Otlučená rybářská loďka byla vytažena na břeh daleko od vody a schována pod hrubý přístřešek z volně spletených větví zakrytých děravou plachtou. Chatrč už dva roky nikdo neobýval, proto ji Mihn zabral pro sebe. Cenil si samoty stejně jako čarodějnice a nemínil ji obtěžovat déle, než bylo nezbytně nutné.
Neslyšel nic než déšť pleskající o vodní hladinu a o zem. Ohlédl se po stromech za sebou a doufal, že ve stínech zahlédne gentry, ale žádní se neobjevili. Zdálo se, že konečně ukojili svoji zvědavost a rozhodli se přijmout společnost člověka, který se dokáže pohybovat stejně nepozorovaně jako oni. Jejich nepřítomnost vzbudila v Mihnovi zvláštně osamělý pocit.
Hleděl na vodu už příliš dlouho, ztracený ve svém neklidu, ale nic se nezměnilo. Právě zvažoval, že by vyplul v malé veslici na jezero a zkusil rybařit, když v dálce zaslechl zvuk − běžící kroky?
Sotva se otočil k lesu, přihnala se stezkou mezi stromy asi dvanáctiletá dívka a s klopýtnutím se zastavila přímo před ním. Zírala na bývalého harlekýna s otevřenými ústy a on si ji zatím prohlédl. Zpod kštice pískově žlutých vlasů jí vykukovaly jasně modré oči a zarudlý nos.
„Hledáš mě?“ zeptal se Mihn tiše a ze všech sil se snažil působit přátelsky a přístupně, ale už jeho slova vylekala dívku natolik, že se málem dala na útěk.
„Jak se jmenuješ?“ zkusil to znovu.
Dívka polkla. „Chera, pane.“
Lem jejích vybledlých šatů zdobily hrubě vyšité rudé květy. Hádal, že šaty před ní patřily přinejmenším jedné starší sestře. Lehce se uklonil. „Vítej, Chero. Já jsem Mihn ab Netren ab Felith. Poslali tě pro mě?“
„A… ano, pane. Křičí, pane, ta hnědá holka křičí, jako by měla v patách netvory Temného místa.“
Mihn se zamračil nad slovy, která zvolila, a dívka vyděšeně o krok ustoupila.
Přestal se mračit a laskavě řekl: „Chtěla čarodějnice, abych se s tebou vrátil?“
Chera zavrtěla hlavou. „Za soumraku, pane,“ zamumlala. „Prý se máte připravit a vrátit se v hodině duchů.“
Mihn vážně přikývl. „Takže v hodině duchů. Děkuji ti, Chero.“
Stál netečně, dokud dívka nezmizela mezi stromy, teprve pak se poddal drtivým emocím, které ho při jejích slovech zasáhly.
Z tváře mu vyprchala barva a klesl na kolena, protože ho zradily nohy. Lapal po dechu jako topící se muž a dovolil, aby mu uniklo jediné truchlivé zasténání, než zabořil tvář do tetovaných dlaní.
„Isaku,“ zašeptal a zalkl se vlastními slzami. „Milosrdní bohové, Isaku, co jsme to udělali?“