9.

Křik umírajících se nesl na poryvech násilí a potocích prolité krve. Obklopeni strážními ohni zažehnutými mlčenlivými Chetsy Meninové rozdupávali, drtili, sekali a probodávali bývalé spolubojovníky. Útočníci zakopávali o usekané údy a nohy jim podkluzovaly na krví zbrocených tělech. Sípot a křik podtrhovaly rachot a řinčení oceli. Ve světle z porobeného města se pán Meninu brodil jatkami a s oslepující rychlostí napichoval a bodal.

Vypudili stráže Ukryté věže ze sadů a nečekaný útok na dvou frontách zažehl jiskru paniky. Zmatená pěchota v Salenových modrých a žlutých barvách uprchla přesně podle plánu na Sloupovou pláň, kde rozpoutala chaos v řadách kentauřích kmenů generála Quistala. Pod náporem takzvaných spojenců pobíhali kentauři dezorientovaně sem a tam, vykopávali a oháněli se trojzubci a oštěpy s dlouhými čepelemi, aby si vyklidili cestu pro ústup.

Na opačné straně pláně pak navedl generál Gaur Krvopřísežné, fanatickou těžkou kavalerii Meninu, do dunivého útoku. Temní rytíři odění do černé zbroje se znakem lorda Styraxe, lebkou s dlouhými špičáky, na hrudi se objevili jako pomstychtivé stíny a napadli Salenovy zrádné oddíly ze strany. Obluda, která jim velela, zuřila a šílela, jak pronikali hlouběji a hlouběji do nepřátelských řad.

Styrax se zastavil a sledoval příjezd starého přítele. Dokonce i v šeru viděl, že má Gaur srst kolem řvoucí tlamy zbrocenou krví. Jen málokdo spatřil tichého generála v takovém stavu a jeho rytíři krátce zaváhali, pak se vrhli po hlavě do útoku, jako by je vedla božská síla.

Útok byl veden ze tří stran, na čtvrté blokoval únikovou cestu vysoký skalní hřeben a moudřejší hlavy si brzy uvědomily, že nemají kam utéct. Uprostřed zmatku bitvy začali někteří přicházet k rozumu, vojáci utvářeli semknuté jednotky a spolupracovali. Muž ve středu té největší se v šeru napřímil, když ve vzdálenosti sotva dvaceti yardů spatřil Styraxovu obrovitou postavu. Ukázal vojákům cíl a ti vykročili, štíty srazili k sobě a postavili se nepřátelům, kteří se o ně ve vlnách tříštili jako voda o kámen.

Styrax spíše cítil, než viděl, že se k němu blíží jednotka asi třiceti vojáků, kteří se bez zábran hnali vpřed. V hrdle mu bublal smích. Považovali ho za zranitelného, otevřeného zoufalému a hrdinskému poslednímu útoku.

Pán Meninu se zazubil a napřáhl k nim paži beze zbroje. Šokující bělost zjizvené ruky byla výraznější než obvykle, protože ji zdůrazňovala drobná krvácející ranka, stejně rudá jako jeho potřísněné nehty.

Družina přidala do kroku a ukryla se za štíty, ale bělooký jim nedovolil rozmyslet si jejich pošetilost. Žíznivě pil energie vířící nad prašnou plání a konečky prstů ho ostře štípaly. Cítil, jak se Kobra v jeho druhé ruce chvěje a rezonuje divokou mocí. Styrax vyslal magii vpřed a díval se, jak se štíty hroutí, muži padají k zemi a ostatní přes ně jen bezmocně klopýtají. Styrax nevyužil výhody, protože přes hluk boje uslyšel hlas a pak další. Byl to divoký chór skučení a vřískotu, jak mágové Plenitelů vyslali s mechanickou přesností zpoza hlavního voje útočící armády hnací kouzla.

Sloupová pláň získala jméno podle tisíců asi dvacet stop vysokých bílých pískovcových sloupů vztyčených před stovkami let, silných sloupů o šířce roztažených paží muže, na nichž spočívaly zdobené kamenné překlady dělící sloupy do řad. Ostré hrany a okraje představovaly pro Plenitele ženoucí se vpřed na štítech nečekané riziko, žádného z nich to ale nijak zvlášť nezajímalo. Styrax se díval, jak jeden z vojáků, který dřepěl na štítu se sekyrou v každé ruce a téměř slintal krvežíznivým nadšením, škrtl o sloup a zřítil se k zemi. Štít se v ohňostroji jisker odrazil od kamene a zasekl se do hrudi chemského vojáka, ale ještě než ten padl k zemi, Plenitel už vyskočil na nohy a připravil o hlavu nejbližšího protivníka.

Další z elitních bělookých se vrhl přímo na hlouček vojáků řítících se na Styraxe. Čepele na jeho štítu uřízly dvěma z nich hlavu, než přistál na zemi. Zkušeně seskočil, zvedl štít v obraně a napadl nejbližšího nepřítele, kterému palcátem rozdrtil nohu. Další a další Plenitelé přistávali, přeneseni přes zástupy vojáků hnacími kouzly mágů, a Styrax ustoupil a zadíval se na masakr před sebou. Jeho přítomnosti už nebylo na bojišti potřeba – magií poblázněné obludy si ani nevšimnou, když se do boje nezapojí. Byly tu, aby zmasakrovaly zbývající zrádce a dokončily krvavou práci, až na ni muži při smyslech nebudou mít žaludek.

Styrax vzpomínal na dny strávené v onom pluku jako na opiový sen. Být Plenitelem znamenalo stát se zvířetem, vyžívat se ve smrti a ničení, ale on se toho vzdal, když jeho primitivní instinkty přemohl spalující plamen ctižádosti. Kouzlo zlomil pohled na vypasenou postavu muže, jehož místo později obsadil. Páni Meninu drželi v rukách velkou moc, ale Styraxův předchůdce byl obyčejné zvíře, obratný netvor, který se hodil spíše mezi Plenitele. Byl to prostoduchý muž slepý ke všemu až na primitivní chtíč.

Do Styraxových vzpomínek proniklo odněkud zezadu vytí. Otočil se a ve vzdálenosti asi třiceti yardů spatřil slepě se potácet hořící postavu. Vojáci uskakovali před plameny, které halily celé mužovo tělo. Styrax přimhouřil oči. Podle velikosti to musel být Kohrad. Vliv synovy podivné zbroje očividně sílil. Teď to vypadalo, jako by nad ní Kohrad konečně ztratil kontrolu.

Styrax se díval, jak Kohradovi zatarasil cestu sloup a on se natáhl a přitiskl dlaň na studený kámen. Slyšel, jak syn vrčí, a viděl, jak žár plamenů sílí, jako by čerpaly moc z magických proudů okolo. Kámen pod Kohradovou rukou zčernal, ozvalo se hlasité praskání a sloup se začal poddávat obrovskému tlaku. Styrax se k synovi rozběhl a bílou ruku si položil na Křišťálovou lebku na hrudi. Cítil, jak k nim sloupovím teče magie. Nastal čas. Musel zakročit, jinak riskoval, že se syn už nikdy nevzpamatuje, že mu magie, kterou náhodně nasával, spálí mysl.

Přesně na tuhle příležitost čekali. Styrax utíkal. Lehce vytáhl Lebku ze zbroje, držel ji ve výšce pasu a plánoval útok. Hořící postava si ho stále nevšimla. „Kohrade!“ zařval Styrax.

Syn vzhlédl, meč mu zacukal v ruce a Styrax vyhodil Lebku zvanou Zkáza do vzduchu. Kohrad okamžitě zapomněl na meč a sledoval letící artefakt, který ve světle plamenů oslnivě svítil. Jak se Lebka blížila, zář sílila, protože se živila Kohradovými plameny a vysávala mu moc. Kohrad vztáhl prázdnou ruku a chytil Lebku, kterou kdysi vytrhl z tlustých rukou vévody Ralanda. Pevně ji objal a přitiskl si ji k hrudi, aby mohla splynout s ocelí a stát se součástí proudu, který jím protékal.

Když k němu Styrax doběhl, ještě stále ji držel. Kohrad ani nevzhlédl, když ho otec uhodil hruškou meče. Úder do hlavy trhl Kohradem dozadu. Oheň vzplál na okamžik jasněji, potom zhasl a Kohrad se zhroutil na zem.

Styrax schoval meč do pochvy. Několik chemských oddílů se stáhlo z bojiště a obklopilo pána, ostatní se zatím vypořádávaly s posledními hloučky odporu.

„Majore,“ zavolal na velitele osobní stráže, „přiveď generála Gaura a sežeň nosítka pro mého syna.“

Major pokynul a jeden z mužů se rozběhl ke Krvepřísežným rytířům. Další dva sebrali oštěpy a začali svlékat mrtvá těla, aby získali látku na nosítka. Ostatní se rozestoupili a drželi hlídku.

Styrax si sundal přilbu, poklekl vedle Kohrada a položil ruku na Lebku, která splynula s jeho zbrojí. Stačila už převzít její krvavě rudý odstín. Kohrad žil. Styrax si oddychl. Netušil, co všechno Lebky dokáží, ale zdálo se, že tentokrát hádal správně. Potřeboval syna dostat na pokraj vyhoření, protože jen v tu chvíli ho spojení magie a hrubé síly mohlo uvrhnout do hlubokého bezvědomí. A to bylo nutné, aby skupina mágů a léčitelů odstranila ze synova těla zvrácenou zbroj. Lebky byly stvořeny k tomu, aby působily proti boží moci a do jisté míry chránily před smrtelnými zraněními. Nečinily muže nezranitelnými, jen dávaly poslední šanci hodit si kostkou se Smrtí, pánem všech bohů.

Styrax dřepěl a díval se, jak se šrám na Kohradově přilbě vlní, prohýbá a vyrovnává. Pečlivě syna sledoval. Kohrad se jednoho dne vrátil se zbrojí z lovu a Styraxovi se od té doby nedařilo o ní cokoli zjistit. Rychlost, s jakou se opravila, napovídala, že je velmi stará, možná elfská, ale nevzpomínal si, že by o ní kdy něco četl. Zvědavě zabručel a opatrně sundal Kohradovi přilbu. Oči měl zavřené a na čelo se mu lepily potem zvlhlé černé vlasy. Měl rozseknutý ret a poškrábanou, odřenou tvář. Na spánku neměl ani stopu po modřině, a to bylo dobře – při tak silné ráně do hlavy vždy existovala šance, že mu praskne žilka, a málokterý léčitel zmohl něco proti krvácení do hlavy.

Klapot podkov oznámil příjezd Gaura. Generál seskočil nemotorně z koně – nohy a kopyta kozla se k jízdě v sedle moc nehodily – ale to ho teď nezajímalo, protože mladík, kterého miloval jako syna, tu ležel tichý a nehybný.

„Žije?“ zavrčel a skoro se bál odpovědi.

„Ano.“

Oběma se ulevilo. Po Gaurově tváři se rozlil vzácný, kratičký úsměv.

„Asi jsem ho uhodil tvrději, než bylo nutné, ale myslím, že je v bezpečí. Jsou tví muži připravení?“

„Jsou blízko. Mágy nadchla laboratoř v kamenomu Chetaratů a váš léčitel je v paláci.“

„Dobře. Pošli mu zprávu. Ať se s námi setká v kamenomu.“

Gaur kývl, ale než mohl odpovědět, někdo na Styraxe zavolal. Otočili se a uviděli, že se k nim blíží jezdecká družina s bělookým mágem Larimem v čele. Bylo zjevné, že se nikdo z nich nezúčastnil bitvy, protože jejich oblečení bylo dokonale čisté a Laratovy disharmonické barvy doslova zářily. Major zaklel a vyštěkl rozkaz. Vojáci se ihned roztáhli a obklíčili Laratova nového Vyvoleného.

„Stát, on s tím nemá nic společného,“ zařval Gaur, protože jeho muži byli připraveni zabít kohokoli v Laratových barvách.

Oddíl ztuhl, protože byl zvyklý poslouchat Gaura na slovo, a zatímco v pozadí vyráželi poslední výkřiky umírající Laratovi stoupenci, Larim mířil bezstarostně blíž.

„O Laratových Vyvolených se dá říct hodně,“ zamumlal Styrax tiše, „ale rozhodně nemívají ostatním nic dlouho za zlé. Nejsou schopni lítosti, a to ani když zemře někdo, koho znali dvacet let.“

Mága doprovázeli dva strážci ve stejných uniformách, jaké měli vojáci, které Styrax vraždil, a naprosto vyděšeně se rozhlíželi po zmasakrovaných plucích okolo. Táhli za sebou dvojici zhmožděných, zbitých postav. Styrax v nich poznal členy Salenovy kotérie, nebyli ale mrtví, jak rozkázal.

„Kde jsou ostatní?“ zavolal.

„Mrtví,“ odvětil Larim rozjařeně. Styrax se na okamžik odmlčel. Laratův Vyvolený se uprostřed masakru tvářil až příliš vesele, a to i na necitlivého bastarda, který se staral jen o svoji kůži. Potom si Styrax vzpomněl, že Salen zemřel teprve před hodinou – Larim byl stále opojený požehnáním boha magie. A s ohledem na Laratův nedbalý postoj k vraždě a pobavení ze Salenovy smrti – Styrax na smích, který se nesl thotelskými ulicemi, v nejbližší době rozhodně nezapomene – nebylo divu, že Larima pohled na zděděnou a zmasakrovanou armádu rozveselil.

„To nám prokazují čest?“ Larim ukázal na pochodně, kterými je Chetsové obklopili. Na střeše kasáren Lví stráže jich hořela dobrá stovka a v každém směru pak alespoň hrstka. „Ohnivý kruh. Možná nás vítají připomínkou domoviny?“

„Možná.“ Styrax neměl na plané řečnění náladu. Larim svým příjezdem porušil rozkazy a Kohrad potřeboval co nejrychleji ošetřit. Styrax si připomněl, že musí být prozatím zdvořilý. Nechtěl se zdržet dalším bojem. „Můj pane, předpokládám, že máte dobrý důvod, proč jste tady.“

„Můj pane,“ zopakoval Larim. Nový titul ho očividně potěšil. Ukrytá věž se nacházela daleko na severu Ohnivého kruhu, a tak se Larim, přestože byl Salenův Krann, netěšil za Salenova života ani z pozemků, ani z vysokého postavení. „Ano, mám dobrý důvod. Podle rozkazu jsem se vypořádal se Salenovou kotérií. Ale pak se stalo něco podivného, o čem byste měl vědět.“

Styrax podrážděně zasyčel. Za Larimem viděl dva chemské vojáky, kteří se vraceli s hrubým smykem. Zcela ignorovali rozhovor mezi dvěma bělookými, zběžně se jim uklonili a pospíšili si ke Kohradovi. Styrax se otočil ke Gaurovi a naklonil se blíž, aby ho nikdo neslyšel. „Jdi s Kohradem a vezmi si pluk jako doprovod. Pokud se ukáže, že jde o něco důležitého, a já vás nedohoním, nečekejte. Chci vědět, jak ho ta zbroj ovládá. Pokud pouto hned teď nezlomíme, buďto zemře, nebo zbroji úplně podlehne a my už víckrát podobnou šanci nedostaneme. A já nedopustím ani jedno.“

Generál zabručel na souhlas, společně zvedli Kohrada na smyk a vojáci přivedli koně, aby ho do něj zapřáhli. Koženými popruhy přivázali Kohrada ke smyku za hruď a pas, ale museli mu skrčit nohy, aby je nevlekl po zemi.

Kohrad vypadal ve slabém světle křehce, popelavě. Styrax si vzpomněl na to, jak vypadal jako dítě, na větroplacha plného energie, který pobíhal komnatami s psisky v patách. Jeho matka Selar byla rovněž bělooká – mohli počít děti jen s jedním ze svých – ale ukázala se být až obdivuhodně pozornou matkou. Zlomilo jí srdce, když se milovaný syn rozhodl následovat otce, a ne ji. Po letech matčiny bezvýhradné lásky se přidal k otci.

V dětství byl Kohrad neustále v pohybu a jen málokdy se zastavil. Dokonce i jako dospělý pořád pochodoval sem a tam, gestikuloval a přetékal dětinskou energií a potměšilostí. A teď tu ležel s ochablými rty a prázdnýma očima – při pohledu na něj zabolelo Styraxe srdce víc než jakákoli rána.

Zdráhavě zvedl smyk a zavěsil ho za sedlo čekajícího koně. Gaur na něj kývl a vzal koně za ohlávku, očividně rozhodnut jít vedle Kohrada celou cestu. Styrax se za nimi chvíli díval, potom přenechal velení příteli a srdcem mu prokmitl vzácný strach, když obrátil pozornost zpět k Larimovi. Nemohl si dovolit odhalit před ctižádostivým bělookým slabinu. Larima by mohlo napadnout, že uspěje tam, kde Salen selhal.

„Mladý pán je vážně zraněný?“

„Zotaví se,“ zavrčel Styrax a mračil se, dokud se Larim neodvrátil od Kohradova bezvládného těla. „Chtěl jste mi ukázat něco důležitého?“

„Ach ano.“ Larim si odkašlal a pokynul strážím, které stáhly zajatce ze sedel. Ruce měli svázané bílým provazem, do kterého bylo vpleteno nějaké kouzlo. Styrax sotva rozeznal stříbrné vlákno, v němž byla magie ukryta. Larim vzal jednoho zajatce za paži a přivlekl ho před Styraxe.

„Splnil jsem vaše rozkazy přesně – prostá, rychlá smrt bez jakýchkoli experimentů. I když jsem přesvědčen, že to byla zbytečná ztráta dokonalých pokusných králíků, ale chápu, proč jste tak rozhodl. Proto mě překvapilo, když jsem spatřil tohle.“

Vytrhl zpoza opasku tenkou dýku a vrazil ji zajatci do hrudi. Muž zavřískl a křečovitě se zkroutil bolestí. Larim se zamračil a strčil do muže, jako by ho chtěl za jekot pokárat. Muž zalapal po dechu, omdlel bolestí a rychle zemřel.

„Zatím vypadá vše normálně, že?“ poznamenal Larim, jako by předváděl experiment před hloučkem učedníků. Styrax kývl a podařilo se mu ovládnout zvědavost. Laratův Vyvolený s mužem nic neudělal. Styrax necítil žádnou moc, žádné kouzlo, které by zabránilo smrti nebo ji nějak využilo. Vycítil jen, že se Vyvolený raduje z toho, že může Styraxovi ukázat něco, co ještě nezná, ale to ho nijak nepřekvapilo.

„Ale teď se dívejte,“ pokračoval Larim a vytrhl dýku z oběti. Z rány vytryskla krev a potřísnila patu sloupu, na který zaútočil Kohrad. Larim choulostivě nakrčil nos, pustil tělo a ustoupil. Mrtvý mág zavrávoral, paže a krk ochably, ale stále se držel na nohou.

„Máte pravdu,“ souhlasil Styrax. „To je vskutku zvláštní.“ Zavětřil. Pach smrti se vznášel nad celou Sloupovou plání, ale teď ještě zesílil, až ho přímo cítil v krku. Styrax snadno poznal, o co se jedná. Byla to nekromancie, ale nepoznával zdroj. Jen málokdy ho něco zaujalo, tohle ale ano.

„Salen použil na svoji kotérii nějaké nekromantické kouzlo? Ne, kdyby to udělal, nevypadal byste tak netečně.“

„V tom máte naprostou pravdu, můj pane.“ Larim o půl kroku ustoupil a uvolnil mrtvole místo. Na tváři se mu usadil výraz vypočítavého zájmu, ne obav. Styrax znovu zbystřil smysly, aby se ujistil, že se nejedná o nějakou promyšlenou past. Necítil moc, která byla k něčemu podobnému potřebná, něco neobvyklého ale přece jen ano. Nějakou přítomnost? Nevěděl o žádném démonovi, který by uměl vstoupit do mrtvoly bez pomoci.

„Larime?“ zachraptěl mrtvý mág. Jeho hlas doprovázela ozvěna, ale také bublání v poškozené dýchací trubici.

„Jsem tady,“ odvětil Larim pobaveně.

„Nevidím tě.“

„To proto, že máš hlavu sklopenou k zemi.“

„Chceš vyzkoušet moji sílu? Proč ne, koneckonců jsi jenom dítě.“

V hlase nezaznívaly žádné emoce. Styrax nedokázal říct, jestli Larimova hra stvoření rozzlobila, nebo pobavila. Pro démona bylo obtížné ovládat svaly a Laratův Vyvolený očividně zlomil mrtvole vaz, aby zjistil, s jak mocným stvořením mají co do činění.

Hlava mrtvého mága se trhaně zvedla, z úst jí visel jazyk a oči měla mrtvé. „Našel jsi lorda Styraxe, jak jsem chtěl. Dobře.“

„Nepředstavíte mě svému příteli?“ zajímal se Styrax.

Larim se obrátil ke Styraxovi. „Myslím, že tohle je váš přítel, ne můj.“

Styraxe zamrazilo. Obviňují ho z něčeho? Našel Larim důkaz, že Styrax uzavřel smlouvu s démonem? Pokud ano, proč by ho obvinil zrovna tady, v obklíčení Styraxova vojska?

Pohlédl na mrtvého mága. „No, mrtvolo, jsi mým přítelem, nebo ne?“

„Přítelem? Ne. Ale samozřejmě věrným poddaným.“

„Věrným poddaným?“ Styrax přimhouřil oči, úporně přemýšlel, pak vykřikl: „U Amavoqina vzteku! Isherin Purn? Myslel jsem, že jsi mrtvý – celé dva roky jsme o tobě nic neslyšeli.“

„Jsem poctěn, že si mě pamatujete.“ Hlas postrádal emoce, ale Styrax si dokázal domyslet posměšný, ufňukaný rytmus, jak Purnovy našpulené rty až zvráceně pedanticky vyslovovaly každou slabiku. Nekromantik byl velmi nepříjemný člověk podobný kryse a divoce kolísal mezi směšnými úklady a zvrhlými experimenty.

„Odvedl jsi dobrou práci. Očekával jsem, že se vrátíš pro odměnu. Bez tvého zásahu by se lord Bahl nikdy neodhalil. Doufal jsem, že mi povíš, jak jsi toho dosáhl.“

„Umělec nesmí prozradit svá tajemství. Řekněme, že jsem nepotřeboval jen zaklínadla, nýbrž i tvůrčí pero.“ Mrtvola se odmlčela. „Nevrátil jsem se, protože mě v této části Země upoutalo mnoho věcí. Je tu tolik zábavy.“

„A přesto jsi mě vyhledal?“

„Vždy rád posloužím svému pánovi.“

Styrax si odfrkl. „Když jsem tě měl v hrsti, možná. Měl jsi dost rozumu na to, aby ses mi nepostavil. Ale teď jsi mimo můj dosah, takže si tím nejsem tak docela jist.“ Naklonil hlavu k Larimovi. „Jak to říkal Verliq? ‚Jsem věrný jen svému umění‘?“

Ret bělookého podrážděně zacukal. „To netuším, můj pane. Nedovolil jste nám číst jeho díla.“

Styrax se zářivě usmál. „Ach, jistěže ne. Je to škoda, protože by vám velmi pomohla. No, Purne? Vím, že se nekromantici o vládce jen pramálo zajímají, takže mi pověz, proč jsi vynaložil takovou námahu.“

„Jsem ve Scree. Je to malý zapadákov typický pro západní státy, uvězněný mezi mocnými sousedy, a zdejší lidé tráví všechen čas tím, že vyhlížejí další nepřátele.“

„Takže si asi nedělají nijak zvláštní starosti s tím, když tu a tam někdo zmizí z ulice. Musí to být pro tebe přímo ráj. Už tam ale mám své agenty, kteří mi předávají mnohem zajímavější informace. Buďto nám řekni něco nového, nebo tě velmi nemilým způsobem propustím. Mého syna zranili, takže mám málo času na řeči šílence.“

„Pokud je váš syn zraněný, měl byste být zdvořilejší k těm, kdo kráčí tmou,“ odsekla mrtvola a sklapla čelisti, což prozradilo, jaký má Isherin Purn vztek.

„Proč? Co víš?“ Styrax postoupil vpřed a popadl mrtvolu za zlomený krk. Bez zjevné námahy ji zvedl ze země, takže jí hleděl přímo do nevidomých očí. „Ať už jsi přísahal věrnost komukoli, nikdy nezapomeň, jakou mám moc. Přede mnou se nikde neschováš. Udělej si ze mě nepřítele a nikdo tě neochrání. Teď mi vysvětli, co jsi tím myslel.“

Postavil mrtvolu zpátky na zem, ustoupil a díval se, jak sebou trhá a škube a Purn se snaží ovládnout její svaly. Z takové blízkosti cítil Styrax zápach vyprázdněných střev, což ještě zesilovalo smrad temné magie, která mrtvolu obklopovala. Od chvíle, kdy bylo Purnovi dovoleno opustit Salenovo poručnictví v Ukryté věži a vyhledat Cordeina Malicha, zesílil. Styrax ale pochyboval, že by nekromantik dokázal zopakovat podobný trik s někým, kdo nepatřil ke kotérii, jejímž byl členem, ale přesto to bylo působivé. A také mu to ukázalo, že bude muset někoho poslat, aby si přečetl Larimovy poznámky, až bude mít čas prozkoumat tuto záležitost blíž.

„Rozumím,“ zachraptěla mrtvola nakonec. „Já nepředstavuji pro vašeho syna žádnou hrozbu, ocitl se ale jednou nohou v temnotě.“

„Jednou nohou v temnotě? Tak blízko smrti zase není.“

„To sice ne, ale přesto kráčí temnotou. Je otevřený stvořením jiného místa. Cítí plameny, který ho spalují. Nevím, kdo oheň udržuje, ale rozhodně se nemíní o svůj majetek dělit. Neodvažuji se pátrat dál, aby mě za trest nesežehl.“

„Kohrad není žádná hračka,“ zavrčel Styrax. „A nepatří ani žádnému bohu či démonovi. Pokud ho někdo chce, bude se muset napřed postavit mojí armádě.“

„Už si na něj činí nárok.“

Styrax zaváhal. „Zbroj? Propůjčuje mu moc nad mým synem?“

„Ach, zbroj? Pokud tomu tak je, pak za vším stojí někdo starý, velmi starý a lstivý. Ti jsou plní zášti – a je těžké sebrat jim kořist. Dávejte si dobrý pozor.“

Styrax váhal. Věděl, který obyvatel temnoty by nad ním rád získal kontrolu: princ-démon, s nímž před lety uzavřel smlouvu. Bál se Styraxovy síly a snažil se najít něco, co by proti němu použil. Budiž. Vždy věděl, že bude muset jednoho dne zaplatit. Je ale divné, že si vybral takový způsob, neočekával bych, že démon zvolí tak složitou cestu.

„To je všechno, co jsi mi chtěl říct? Chtěl jsi mě jako věrný služebník varovat?“

„Ne.“ Mrtvola zasípala a z koutku úst jí vytekla tuhnoucí krev. Styrax tušil, že se Purn ve své zahnívající laboratoři v Scree chechtá. „Chtěl jsem vám říct, že ve Scree vane nový vítr. Ulicemi kráčí mocné postavy a vzduchem se nesou neznámé písně. Nikdy dřív jsem nic podobného necítil, připomíná mi to ale spíš Temné místo než městskou politiku. V noci mě něco volá, něco nepředstavitelně mocného.“

„Žádáš mě o pomoc?“ Ve Styraxově hlase zřetelně zazníval zmatek. Pohlédl na Larima, ale ten se tvářil stejně nechápavě. Tak mocný nekromantik jako Purn by jen tak o pomoc nežádal. Nerad se totiž dělil o zisk.

„Věřím, že k Scree obrátilo svoji pozornost něco vskutku pozoruhodného. Netuším, jaká nebezpečenství se tu dají najít, ale přesunují se sem a živí se navzájem. V Scree se sbíhají hrůzy. Obávám se, že tu brzy nenajde domov ani muž, jako jsem já.“

Styrax věděl, co tím Purn myslí, když ale pohlédl na Larima, zdálo se, že ten nerozumí. Během patnáctileté doby učení se asi s nekromantiky často nestýkal. Nekromantici jen neradi viděli, když zemím vládl chaos. Zaplétalo se do něj totiž příliš mnoho stran, ulicemi se toulaly davy lidí a narušovaly jim práci. Dávali přednost nehybným, klidným stínům před třepotavými plameny pohřebních hranic.

„Nejsi dost mocný, aby ses ucházel o to, co tě v noci volá?“

„Pokud se něco nezmění a do Scree budou přicházet další a další lidé, bude to dozajista pravda. Ve skutečnosti ale tuším, že mě artefakt vtáhne do her pánů a bohů, a to by v těchto nejistých časech mému zdraví zrovna neprospělo. Proto nabízím, že vám ho pomohu získat.“

„Ty mi nabízíš artefakt? Výměnou za co? Za sídlo a přístup k žaláři? Za garanci, že do tvého díla nikdo nezasáhne?“

„Ne. Na této straně Pustiny mám větší výběr. Všichni obyvatelé temnoty ví, že bouře roznesla vlákna budoucnosti do dálek. Osud leží ve své komnatě a oplakává ztrátu. Tak úžasný chaos si nechci nechat ujít. Mojí cenou je svoboda, kterou jste mi nabídl – pro mě i pro muže, kteří mi pomáhají – ale v Thotelu, kde se budu muset zodpovídat jen vám. Svoboda a jedna z chetských Krvavých růží k mému osobnímu užívání.“

Styrax se zamračil. Nekromantik že mu nabízí něco tak mocného? Zdálo se to nemožné, ale Purn znal svého pána natolik dobře, aby neočekával, že Styrax udělá nějakou pošetilou chybu nebo dodrží dohodu i navzdory tomu, že by mu Purn zalhal. „Pokud se jedná o tak mocný artefakt, jak tvrdíš, souhlasím. Pošlu ti několik mužů; pomůžou ti a doprovodí tě zpátky sem.“

Mrtvola se otřásla a klesla na kolena, teprve pak nad ní Purn znovu získal kontrolu. „Už ji dlouho neudržím. Koho pošlete? Musí mi nechat vzkaz v hospodě U ztracené ostruhy.“

Styraxovy myšlenky pádily. Zabijáky najde snadno, ale kdo by je měl vést? Muži, jejichž jména se mu drala na jazyk, byli příliš důležití a měl jen velmi málo přátel, kterým by mohl podobný úkol svěřit. Pak si ale na jednoho přece jen vzpomněl. Představil si, jakou hrůzu u něj jeho rozkaz vzbudí, a v duchu se usmál.

„Mikiss. Povede je kurýr jménem Koden Mikiss.“

Isherin Purn už na nic víc nečekal, přerušil spojení a mágova mrtvola se zhroutila na špinavou, páchnoucí hromadu. Styrax zůstal na okamžik nehybně stát a přemýšlel o pozoruhodném rozhovoru, který právě vedl. Co bylo v Scree tak důležitého? Kdo všechno tam míří? Potom si ale vzpomněl na Kohradovo nehybné tělo. Dnes v noci se musí postarat o důležitější věci. Pokud mají zlomit nadvládu démona nad jeho synem, budou potřebovat i jeho schopnosti. A až se jim to podaří, přijde na řadu pomsta.

„Majore,“ zavrčel Styrax. Vysoký voják si pospíšil blíž a jantarové oči se mu zatřpytily v záři ohně. „Najdi našeho přítele kurýra. Ať na mě čeká, až skončím s Kohradem. Máš nějaké muže, kterým bys svěřil podobný úkol?“

„Pokud jde opravdu o tak důležitou věc, jak říkal,“ voják kývl na mrtvolu, „pak půjdu sám a vezmu s sebou dvojčata. S více lidmi už bychom nemohli cestovat rychle a potichu.“

Styrax přitakal. „Dobře. Nechci tam nahoru posílat armádu, ještě ne. Zjisti, o čem Purn mluvil, a pokud to bude stát za to, pošli mi zprávu s tím, jakou pomoc budeš potřebovat, abys artefakt zajistil. Ale napřed mi najdi koně.“