Kapitola 24
24.
Breytech pootevřel dveře a vyhlédl na ulici. Venku panoval klid, ale přesto musel být opatrný. Před několika dny se zabarikádoval v malé místnosti a podle řevu a křiku venku poznal, že město upadá do čím dál většího chaosu. Během posledního měsíce chetský obchodník viděl, jak se město mění a jeho obyvatelé se začínají chovat jako divoši. Navštěvoval město často, něco podobného ale ještě nikdy neviděl. Lidé napadali kolemjdoucí bez jakéhokoli podnětu či hrozby stejně náhle a nečekaně jako jedovatý ještěr chránící své hnízdo – v jednu chvíli je to plachý tvor, vzápětí dravec. Zašklebil se. Ještěrovi se dalo uniknout. Lidé v Scree ale neměli instinkty zvířat, nespokojí se jen s tím, že nepřátele zaženou.
Bojoval s nutkáním dveře zavřít a znovu je podepřít stolem. Jeho oči si zvykly na šero v pokoji a teď bolestivě mžouraly do světla. Nastala nejžhavější část dne a slunce pražilo tak, že dokázalo zabít staré a nemocné. Jako Chetse dobře znal nebezpečí Tsatachova zuřivého pohledu, musel ale vsadit na to, že ani ti největší šílenci by se nevydali na ulici v poledne. Toužil sice zůstat a schovat se, ale věděl, že si musí pospíšit, jinak se jeho údy unaví natolik, že si nedokáže zajít pro vodu. Ohlédl se po stísněné, dusné místnosti, která byla poslední týden jeho vězením, od chvíle, kdy se situace ve městě stala skutečně zlá, a cítil, jak ho ovládá odpor. Uvědomil si, že pokoj nenávidí s vášní, kterou nedokáže vysvětlit. Když do pokoje vstupoval, panovalo teplé počasí a neměl důvod myslet si, že uvnitř stráví tolik času, že tu nebude jen spát. Ale vše se zhoršilo a čtyři čtvereční yardy špinavé prkenné podlahy začaly páchnout jako zatuchlý žalář.
Kromě stolu, lůžka a nočníku, jehož vyprázdnění ho každý den nutilo otevřít dveře a riskovat, že bude spatřen, zabíral většinu místnosti zbytek Breytechova zboží. Pytle s látkou odnesl ze skladiště, které si obvykle pronajímal, poté co jeho majitel, muž, kterého znal pět let, zešílel. Před dvěma nocemi kupec skladiště podpálil a celou dobu zběsile křičel o stínech s drápy.
Mysl se mu toulala a žár v ulicích ho nutil horečnatě klopýtat. Na mysli mu vytanuly tváře jeho dětí, na jejichž kůži nezůstala ani stopa po neštovicích, které ho o ně připravily. Když se to ráno překulil na slaměné matraci, cítil na uchu dech své ženy a otáčel se, aby jí s úsměvem popřál dobré ráno, i když už byla tři zimy mrtvá. A neustále přitom slyšel vzdálené zvuky: křik a vytí, k nimž se jedna jeho část toužila připojit, tichou modlitbu kněze a bolestivé sténání budovy trpící ve spalujícím horku. Občas ucítil ve vzduchu zkažený sladký pach, jako když necháte přezrálé broskve na slunci. Scree teď vládl puch výkalů a hniloby. Úplně zapomněl, jaké to je cítit na tváři vánek…
S nejvyšším vypětím vůle vyhnal Breytech zmatené myšlenky z hlavy a mumlal si starou mantru své babičky, modlitbu proti matoucímu vlivu slunce, které dokázalo svést muže z cesty do pouště. Na bušení za očima neměla žádný vliv, ale poskytla mu útěchu a pomohla mu soustředit se. Vyplížil se na ulici a očima nervózně těkal po spečené, prázdné ulici.
Scree bylo tiché a nehybné jako zdechlina. Choré ulice vypadaly, jako by se měly každým okamžikem rozpadnout v prach, jako by z nich něco vysálo život. Breytech se plížil dál, opakoval si modlitbu a držel se stínů, i když před krutým sluncem nebylo úniku. Na sobě měl beztvarý bílý pouštní háv a šál ze stejného materiálu, který hlavu chránil před sluncem. V širokém rukávu ukrýval starodávný dlouhý nůž s ostřím zubatým a poškrábaným dlouhým užíváním, byl ale stále dost nebezpečný na to, aby mu poskytl alespoň zlomek útěchy.
Hlavní ulice před ním byla prázdná a bez života. Ostré slunce se odráželo od vyběleného kamene a vzduch se tetelil, takže jen těžko rozeznával detaily. Teprve po chvíli si proto uvědomil, že z největší budovy v okolí, z kupeckého úřadu, zůstaly jen ohořelé zdi.
K uším mu dolehl šepot, který se odrážel od zdí. Breytech sebou trhl, ohlédl se a odhrnul si z tváře šál, aby lépe viděl – ulice ale byla i nadále prázdná, nebyli tu žádní lidé, nic živého. Po krku mu stékaly kapičky potu, ale Breytecha stejně mrazilo, jako by se ho dotkl bledou rukou duch.
Chvíli zůstal stát ztuhle na místě, pak mu ale stekla dolů po nose kapka potu, a to ho přimělo k pohybu. Potácel se k místu, kde dříve viděl studnu. Pokud nebude vypadat bezpečně, bude muset dál na jih, možná až do Chrámové čtvrti. Stál tam Vaslův chrám a bůh řeky ho přece nezklame, ne? Napadlo ho, jestli si s sebou neměl vzít nějakou obětinu, ale pak si řekl, že Vasle asi sotva naslouchá modlitbám lidí v Scree. Ulicemi se spíše procházel Smrt s děsivými aspekty, jako byly Smrtky, v patách. Anebo možná i oni uprchli a obrátili se v odsouzení k městu zády. Jak strašlivá kletba, když lidem odepře poslední požehnání i Smrt.
Jak přebíhal ze stínu do stínu, spatřil mrtvoly. Z vyprahlých rtů mu uniklo zděšené fňukání. Některé byly spálené a údy měly zkroucené v agonii. Jiným chyběly údy nebo hlavy. A ještě dalším trčely z těl stále zbraně a oči upíraly k nebi, jako by prosily o pomoc bohy, kteří je opustili.
Začínal mít pocit, jako by byl jediný, kdo úděsnou pohromu přežil. Nahlížel do vylomených dveří, ale se sluncem vysoko nad hlavou viděl jen neproniknutelné stíny. O jedny napůl sežehlé dveře se opíralo dětské torzo bez údů. Breytech se rozhlédl, ale nikde je neviděl. Snažil se nepřemýšlet o tom, proč je někdo odnesl. Vystrašené hlasy v koutech jeho mysli vřískaly stále naléhavěji a on jen taktak potlačil nekontrolovatelný jekot.
Sandálem nakopl kámen a ten zarachotil přes otevřený prostor. Zakňučel hrůzou a skrčil se za sud, nejbližší věc v dohledu. Útroby mu sevřela hrůza z toho, že ho najdou, proto stiskl pevně rty a potlačil ustrašený výkřik. Kámen se konečně zastavil a opět se rozhostilo ticho. Na několik okamžiků se neodvažoval ani dýchat.
Nakonec otevřel ústa, zalapal po dechu a cítil, jak mu praskla vysušená kůže na horním rtu. Ucítil na jazyku svůdnou chuť vláhy. Zvedl prst k ústům, když tu uslyšel další zvuk a ztuhl.
Tichoučké, nečekané zasténání. Breytech se rozechvěle nadechl, tasil dýku a pevně ji sevřel. Schoulil se jako nervózní králík a zadíval se do míst, odkud se zvuk ozval – tam! Na opačné straně ulice za zničenou fasádou obchodu. Rozlehl se znovu a Breytecha zamrazilo hrůzou.
Za pultem v krámku se objevila bledá, holá hlava. Celý se rozechvěl, když spatřil, jak se otočila, rozhlédla se po ulici a zavětřila jako vlk, který zachytil pach jelena.
V hrůze si ani neuvědomil, že si hladově zaryl zuby do spodního rtu, dokud se mu přes jazyk nepřelila krev.
Její chuť ho přiměla dychtivě polknout, v tu chvíli se však bledá hlava bleskurychle otočila a ticho přerušilo hlasité, chraplavé zasténání. Objevila se druhá hlava a zvuk sílil.
Breytech už to dál nesnesl. Pokusil se utéct, ale ztuhlé svaly ho odmítly poslouchat. Přinutil se aspoň klopýtat, po několika krocích ale zakopl o kámen a spadl na kolena.
V krámu se ozvala rána, zvuk kroků a hlasy, hlasité a naléhavé, ne jako ty v jeho mysli, ale stále zuřivé a strašlivé.
„Kněz! Sluha boží!“ vyl někdo.
Přidal se k němu chór pomatených křiklounů. „Kněz! Modlitba!“
Breytech se zadíval na svůj háv a zamrazilo ho u páteře. To kvůli šatu ho považovali za kněze? Než se zabarikádoval v pokoji, než město úplně zešílelo, slyšel, že se lidé obrátili proti kněžím. Děti házely kamení po akolytech, na jevišti zavraždili kněze a městské stráže nic neudělaly.
Dal se na útěk, a když před sebou uviděl známou kupoli, naplnila ho nová energie. Šest chrámů. Bohové. Pokud byli ve městě ještě vojáci, pokud úplně nepřenechali ulice vyjícím šílencům, dozajista budou bránit chrámy, ne? Byly daleko, ale neměl na vybranou. Modlil se, aby obludy, které ho pronásledovaly, byly stejně vyhladovělé a žíznivé jako on.
Utíkal a dusivým odpoledním vzduchem se nesly hrdelní hlasy, ozývaly se ze všech stran, jak lidé rozráželi zničené dveře a okenice. Breytech běžel s hlavou skloněnou, oči upíral na zem před sebou a hledal cestu sutí. Neohlížel se, ale asi po sto yardech si uvědomil, že ho nedohánějí, a v srdci mu vzplála jiskřička naděje. Z kanálů a ze dveří vylézaly odrané postavy, ale i když se jejich počet zvětšoval, nepřibližovaly se.
Na mysli mu znovu vytanula babiččina modlitba a on si ji zadýchaně opakoval, dokud nezahnul za roh a neuvědomil si, že už je skoro na místě. Mezi ním a Chrámovým náměstím stála už jen čtvercová budova obklopená rozbitými lavicemi a stoly a obrostlá uschlými popínavými rostlinami.
Vyrazil zpoza ní a…
V hrudi mu vybuchla bolest.
Nebe mu před očima zrůžovělo a zčernalo a kupole chrámu mu zmizela z očí.
Breytech se roztočil, jak mu někdo vyrazil dech z plic. Zmateně klesl na zem. V uších se mu rozléhal řev démonů, ale neviděl nic než oslepující, spalující zář. Instinktivně zvedl paže, aby si zakryl obličej, a ucítil bodnutí bolesti. Zamrkal, zaostřil a vytřeštil oči, když na paži spatřil krvavý šrám. Trhl sebou, když nestvůrné štěkání a jekot pronásledovatelů přehlušil mužský smích.
„Špatně jsi zabočil, co?“ řekl muž.
„Prosím,“ koktal Breytech a zápasil s místním dialektem, „musíte mi pomoct!“ Vyškrábal se na kolena a ohlédl se po chásce, kterou měl v patách. Zastavila se kousek od Chrámového náměstí a nervózně přecházela sem a tam. Teprve teď si mohl dobře prohlédnout vyzáblé, polonahé postavy spálené sluncem. Od hlavy k patě je pokrývaly škrábance a šrámy a silné, tmavé strupy připomínající morové vředy. Nemyté, nečesané vlasy měly slepené a pocuchané a na mnoha místech vyškubané. Breytech by je litoval, kdyby neměly tváře zuřivě stažené.
„Pomoct ti?“
Muž měl zvláštní přízvuk a Breytech rychle poznal, že pochází z Narkangu. Vzhlédl a spatřil snědý obličej, který mohl patřit Chetsovi – a nenabízel žádnou pomoc.
„Proč bych to dělal?“ řekl muž a pokrčil ramenem ve zbroji, která se na slunci ostře leskla. Zpod čapky se mu řinul pot. Na zádech měl pověšený ocelí vyztužený štít a u boku mu visel meč s jílcem posázeným drahokamy.
„Jste voják. Chráníte chrámy.“
Voják naklonil hlavu na stranu.
Breytech slyšel za mužem šoupavé kroky a rozhlédl se po náměstí. Za kruhem templů, které obklopovaly šest velkých chrámů, táhly dvě postavy třetí k Chrámu Smrti. Tři postavy, nic víc, a až na muže před ním nevypadal nikdo na vojáka. Až na ně bylo náměstí úplně opuštěné.
„Kde jsou ostatní? Kde jsou vaši muži?“
Muž se zle zasmál a ohlédl se po nejbližším chrámu. „Tam, ale neřekl bych, že chrámy zrovna chrání.“
Breytech se otočil a zadíval se na své pronásledovatele. Zůstávali na okraji náměstí a neklidně přecházeli sem a tam, když si ale uvědomili, že na ně hledí, začali syčet a dupat nohama. Jeden nebo dva dokonce udělali zdráhavý krok vpřed a Breytech se rychle odvrátil.
Znovu ho upoutali muži u chrámu. Jejich tmavovlasý zajatec se otřásl a chabě se pokusil o útěk. Zpomalovaly ho ale zraněná noha a ruce spoutané za zády, proto ho snadno dohonil malý muž v černém oděvu a podkopl mu nohy.
Breytech se zapotácel a hrozilo, že se zhroutí, jak na něj sluneční žár dolehl přímo fyzickou silou, ale vzchopil se. Znovu zkontroloval své pronásledovatele. Pomalu se plížili vpřed jako nervózní děti. Ucouvl a otočil se k vojákovi, ale ten už se mezitím odvrátil. Odcházel, vyhazoval do vzduchu tenkou dýku a chytal ji.
„Počkejte, blíží se,“ zachraptěl Breytech a dohonil ho.
Voják se zastavil. „Samozřejmě,“ řekl. „Nebojí se chrámů. Bohové tohle místo dávno opustili. Nemusí se ničeho obávat.“
„Tak proč zůstali stát?“ zeptal se Breytech zmateně a roztočila se mu hlava. Uklouzl, padl na koleno a otevřené dlaně přitiskl na špinavou zem. Nadechl se, okusil prach ve vzduchu, suchý a mrtvý jako v hrobce, a uvědomil si, že už neudělá ani krok.
„Zastavili se,“ řekl voják, „protože i když se nebojí bohů, mě ano.“ Znovu vykročil k chrámu a přes rameno vesele zavolal: „Ale já odcházím a jim zůstane jen muž oblečený jako kněz.“
Breytech zíral na ocelový štít na vojákových zádech a trhl sebou, když se od něj odrazily sluneční paprsky a na okamžik ho oslepily. Potom uslyšel pleskání bosých nohou na kameni, otočil se a uviděl, jak se sebranka vrhá do útoku. Otevřel ústa, aby vykřikl, ale slova se mu zadrhla v hrdle, když pohlédl do horečnatých očí jejich vůdce, asi patnáctiletého chlapce se zaschlou krví na hrudi. Mladík vycenil zuby, zavyl jako netvor z Temného místa, zvedl vyzáblé ruce a prsty zahnul jako drápy. Sesypali se na něj a Breytech konečně znovu našel hlas.
Jeho vyděšený křik se rozléhal náměstím. Přidali se k němu a pronikavý jekot, vzteklý a vítězoslavný zároveň, snadno přehlušil jeho osamělý hlas.
Brzy vše utichlo.
* * *
U Chrámu Smrti se Ilumene zastavil a ohlédl se. Nestvůry, které ovládaly screejské ulice, bušily do Chetsova tělo dlouho poté, co zemřel. Teď už mlčely. Odstrkávaly se navzájem a snažily se z muže ukořistit co nejvíce.
Usmál se, vstoupil do chrámu a plivl na fresku naproti otevřeným dveřím znázorňující Smrt v kápi. „Utíkej a schovej se, ty prohnilý ubožáku,“ řekl nahlas. „Tvůj čas skončil. Scree se stane pohřební hranicí tvé zašlé slávy a z jeho popela povstane něco mnohem většího, než si dokážeš představit.“