18.

Město obklopovala hradba mračen a zastírala měsíce i hvězdy. Kavka cítil, jak svírá město přivolána jediným mužem. Ulice vřely nepřirozenou vlhkostí, jako by se rozkládaly ve vlastní zatrpklosti. Občané Scree si ustlali na plochých střechách a neklidně se převalovali v tíživém parnu. Zoufale toužili uniknout páchnoucí uzavřenosti domů, venku na tom ale byli jen o málo lépe.

Jak je to už dlouho, co jsem naposledy cítil vánek? přemýšlel. Určitě je tomu sotva několik dnů, ale přesto mi to připadá spíše jako sen. Hleděl z výšky na tmavou budovu divadla a cítil ve vzduchu tíhu, sbírající se bouři, která odmítala propuknout, se vzdornou tvrdošíjností prodlévala a štípala v týle. Prudké srážky brzkého léta ustaly, obyvatelé lapali po dechu jako psi a prosebně obraceli oči k nebi.

V ústech ucítil pachuť krve. Kousl se překvapením do jazyka, když se k němu nečekaně připlížil ten neurvalec z Narkangu. Ilumenův posměšný úsměv se zablýskl ve stínech, když to nejméně očekával. Zkoumal ranku na jazyce a trhal sebou, protože pálila, odmítal toho však nechat, protože mu zvláštním způsobem připomínala, že je stále naživu. Dokázala potlačit ochromující bolest v jeho srdci, nebo ho prostě upamatovávala na to, že je stále člověk s lidskými slabůstkami? Ale pokaždé, když se ranky dotkl, uviděl krev, lidský život zmařený na jevišti v posledním hořkém aktu jejich nejnovější hry.

„Tak,“ ozval se Rojak po jeho pravici. Kavka sebou škubl. V minstrelově přítomnost byl neustále ztuhlý hrůzou. Do úsvitu zbývaly tři hodiny a město bylo ve svém bídném nepohodlí skoro úplně tiché. Kavka potlačil zívnutí. Nedokázal si vzpomenout, kdy se naposledy pořádně vyspal. A nepodaří se mu to ani dnes v noci, protože neustále viděl prolitou krev.

„Bavíme Scree pěkně pichlavou komedií, nemyslíš?“

Kavka neodpověděl. Hra byla svým odporným, prostým způsobem mírně zábavná, ale humor naprosto zkazila vražda v jejím závěru. Kavka a zjevně i celé město věděli, co přijde, ale pohled na tolik krve v něm stejně vzbudil nevolnost. Odvrátil se, když sebou zločinec, kterého vytáhli z městského žaláře na jeviště, házel a řval a narušil chod hry tím, že odmítl rychle zemřít. Ilumenovi zářily oči čirým potěšením, když ukázal na anonymní postavu krále Emina mezi diváky šourajícími se pryč v zastrašeném tichu. Králova tvář byla temná jako bouřkové mračno. Muž z Narkangu mu neprozradil, proč krále tolik nenávidí, a Kavka se bál zeptat. Ilumene se neustále pohyboval na hranici šílenství a jeho pohledné rysy se při každé zmínce o králi krutě svraštily.

Ilumenova nenávist přivedla Kavku zpět k nenávistné hře. Majitelé stánků v okolí divadla už podléhali zaklínadlu, které vyryli při stavbě do trámů ve zdech divadla. Několik jich stále pracovalo, jen se ale řídili dlouho zažitým zvykem, ostatní už podlehli šílenství, toulali se ulicemi a mumlali o duších. Cítili hořkost a beznaděj, které se linuly z každého řádku hry a díky minstrelově magii se rozléhaly městem. Předchozího rána viděl, jak si pro sebe obchodník s ovocem tiše mumlá, svírá ruce, trhá nervózně hlavou a zírá dolů na nohy kolemjdoucích. Popadl ho příšerný strach, protože se mu zdálo, že si muž šeptá část proroctví z „Vlády soumraku“: Šest chrámů, prázdných a opuštěných, temnotu zvěstují píseň a plamen.

Kavka byl tak zahloubaný, že si Rojakovy otázky skoro nevšiml, dokud se k němu Ilumene pomalu neotočil. V prstech jako vždy volně svíral dýku. Měla pečlivě nabroušené ostří, ale Ilumene se nikdy nepořezal, ani když ji protáčel mezi prsty. Jizvy na rukou si přivodil úmyslně. Zdálo se, že vnímá nůž jen ve chvíli, kdy si do kůže vyřezával nový vzor.

Kavka rychle zamumlal něco pochvalného, aby ze sebe setřásl Ilumenův upřený pohled. Rojak se zazubil a afektovaně si upravil oděv. Kdyby Kavku nenaplňoval tak příšernou hrůzou, byl by na něj zábavný pohled. Minstrelův šat byl obnošený a rozedraný a páchl po hnijícím mase, jak se muž zevnitř rozkládal. Brzy zemře, ale do té doby budou jeho strašlivá jasnovidnost a nadpřirozená moc s každým dnem sílit. Kavka nijak netoužil zjistit, jakou nemocí se Rojak nakazil, ale rozhodně to nebyla náhoda. Jejich pán byl příliš krutý a vypočítavý.

„A co je životně důležitou součástí komedie?“

Kavka se zamračil a snažil se najít správnou odpověď, netušil ale, nač Ilumene naráží.

„Samozřejmě záměna osob,“ zatrylkoval Rojak, jako by vedli veselý rozhovor, „s nevyhnutelně humorným rozuzlením.“

Humorným? Pochybuji, že rozuzlení bude připadat humorné komukoli kromě Ilumena, pomyslel si Kavka, ale nahlas nic neřekl. Rojak kouřil opium, nikdy mu ale nezatemnilo mysl. Vždy poslouchal a byl připravený skočit po jakémkoli zaváhání nebo špatně míněném slově. Kavka udělal tu chybu jen jednou a při představě, že by ji udělal podruhé, ho mrazilo u páteře. Stín je neustále sledoval.

Rojak vyhlédl přes okraj střechy, na které stáli, a upřeně se zadíval do prázdné ulice pod nimi. „A my víme, že někdo zoufale hledá tvář v davu, že ano, Ilumene?“

„To ano a bylo by nezdvořilé ho zklamat,“ zapředl Ilumene na souhlas. „Obzvláště když se ke mně dlouhá léta choval jako k synovi.“

Ať už Ilumene řekl cokoli, vždy Kavku znervóznil. Byl statný a mozolnaté ruce měl tvrdé jako dřevo, když Kavku uhodil. Vypadal jako voják, ale kultivovaný přízvuk napovídal, že se za brutální maskou skrývá inteligence. Působil podivně hypnoticky, a když chtěl, dokázal být stejně charismatický jako bělooký. V takových chvílích děsil Kavku víc než obvykle.

„Určitě tě zabije, ne?“ zachraptěl Kavka.

„O tom pochybuji,“ prohlásil Rojak. „Ilumenovi bývalí spolubojovníci se na něj neodváží sáhnout, protože král se s ním bude chtít dozajista vypořádat osobně. Z jejich odhodlání najít nás mě hřeje u srdce.“

„Chceš riskovat, že najdou i tebe?“

Rojak zvedl káravě prst. „To by ale nedošlo k záměně osob a k humornému odmaskování ve chvíli, kdy už bude příliš pozdě.“

Kavka uvažoval. „Mám zařídit, aby někdo vypadal jako ty nebo Ilumene?“

„Jsi u divadla teprve pár týdnů a už se učíš, jak to na prknech chodí!“ Rojak se rozzářil. „Přišli najít Ilumena, tak jim ho ukážeme.“

„Ale koho? Koho chcete, aby zabili?“

„No tak, to by přece nebylo fér k našemu ubohému herci. Neudělal nic špatného, proto se mu nic nestane.“ Rojak propustil Kavku mávnutím ruky. „Jdi a začni s přípravami. Kouzlo musí být hotovo do poledne.“

„Kde se sejdeme?“

„Ach, já mám na práci něco jiného. Ilumene, byl v Bratrstvu někdo, koho sis vážil víc než ostatních?“

Velký muž se zamračil. „Beyna,“ řekl po chvíli zamyšlení. Pohrával si s dýkou na hřbetě prstů. „Ignas Beyn je jeden z mála, kdo není slepý ke královým chybám. Je pánovi věrný, ale není to žádný hlupák.“

„Pak tedy bude Ignas Beyn naším hercem, ale ať už projde plameny nebo tmou, zůstane nezraněn.“ Rojak promluvil pomalu, jako by pronášel zaklínadlo. Minstrel nebyl mág v obvyklém smyslu slova, vládl ale velkou silou a rozuměl podstatě magie do té míry, že měl vlastní moc. Kavka byl dobrý mág a tušil, že tak nějak pracují čarodějnice, které spoutávají brutální potenciál samotné Země. Byl to nemilosrdný talent zatížený důsledky. Kavka raději využíval moc, kterou mohl usměrnit, než aby stál mezi horami a doufal, že ho nerozdrtí, až je uvede do pohybu.

A obě moci směřují k přežití, pomyslel si Kavka ponuře. Obě jsou svědky Azaerovy moci zrozené ze slabosti. Kdo by byl řekl, že uznání vlastní slabiny propůjči stínu takovou moc? Stojí mezi temnotou a světlem a řídí obojí. Když se mužova síla obrátí proti němu, jak se má bránit? A co jsou bohové, když ne ztělesněná moc?

„Předpokládám, že budeš při zaklínání potřebovat Ilumenovu pomoc,“ řekl Rojak a obrátil pozornost ke Kavkovi. „No, takže se v poledne dostavte do hospody U ztracené ostruhy a sledujte tam jistého cizince, Menina.“

„Znáš jeho jméno?“ zeptal se Kavka. „Spousta lidí ve městě se mohla vydávat za Meniny. Jak poznám, že je to náš muž?“

„Taky někoho hledá,“ odvětil Rojak, oči upíral do dálky a prsty lehce přejížděl po strunách lyry. „Jmenuje se Mikiss, Koden Mikiss.“

Ve tmě pod nimi zaslechl Kavka ostré zasyčení.

Ostatní ho také slyšeli. Ilumene přesunul volnou ruku pokradmu k meči a Kavka viděl, jak Rojak roztáhl rty v chladném úsměvu. Zvuk dolehl z uličky a byl tak tichý, že se dal zaslechnout jen uprostřed noci. Kavka ho ihned poznal. Byl to jeden ze čtyř psů, lesních duchů známých jako gentrové, které Rojak zotročil. Duchové je teď strážili a zasyčení znamenalo, že jeden z nich zahlédl, jak jejich nového pána někdo sleduje.

„Ach, princezno,“ pronesl Rojak téměř omluvně, „varovali jsme vás, abyste nestrkala nos do našich záležitostí.“

Kavka pohlédl na Ilumena, který se tvářil stejně zmateně jako on sám. Než mohli promluvit, přerušilo ticho temné uličky pod nimi vrčení. Vzápětí následovalo řinčení tasených mečů. Kavka natáhl krk, aby se podíval, co se děje, a odměnou mu byl záblesk kovu a bělostné masky.

Zvěd sekl za sebe, nic sice nezasáhl, ale nezdržoval se ohlížením, vyskočil na stěnu, dřepl si a připravil se znovu skočit. Než se ale stačil pohnout, srazila ho ze zdi bledá ruka. Zvěd spadl na zem, překulil se a sekl meči. Jeden uvízl v dřevěném žebříku, nepokusil se ho ale vytrhnout, nýbrž nechal zbraň být a rozběhl se k ústí uličky. Ze stínů vystoupil jeden ze psů, podkopl zvědovi nohy a zase zmizel ve tmě. Muž spadl těžce na zem a chvíli trvalo, než se vzchopil a vyskočil znovu na nohy. Ztratil i druhý meč a chystal se vytrhnout zpoza opasku dlouhou dýku, když tu se odněkud objevila svalnatá paže a odvlekla ho z dohledu.

Muž zavřískl a Kavka sebou trhl. Následné vrčení vyprávělo vlastní příběh a on si představil dlouhé, ostré zuby trhající zvěda na kusy. Zvědovi se ale podařilo vysmeknout, pes klopýtl a z dlouhé rány na hrudi mu vytryskla krev, jak mu dýka rozťala kožený kabátec i kůži. Kavka zahlédl na psově čenichu krev, ale to zvěd se vrhl vpřed, aby využil výhody, a výhružně zvedl zahnutou dýku.

Udělal ale sotva dva kroky, když ho do ramene uhodila temná silueta a povalila ho na zem. Kavka viděl, jak se muž otočil a pokusil se nového útočníka bodnout, skočil na něj ale třetí pes a zahryzl se mu do paže. Muž zavyl bolestí, jak ho jeden ze psů sekl drápy a vrhl se mu na hrdlo. Křik ihned ustal, ale zvěd ještě několik vteřin bojoval, tloukl psy volnou rukou a divoce kopal jako vyděšený jelen.

A pak bylo po všem. Psi se sklonili nad kořistí, rvali zvědovi maso z kostí a Kavka už nedokázal dál přihlížet.

Odvrátil se a uvědomil si, že Rojak si ničeho nevšiml. Minstrel se obvykle ve smrti zvráceně vyžíval, nyní ale dál hleděl přes prázdné střechy do dálky a na rtech mu pohrával spokojený úsměv.

„Možná se budete příště řídit mým varováním, princezno,“ pronesl do noci.

Vedle Kavky bez varování zavířily neproniknutelné stíny jako listí chycené v tornádu. Kavka s Ilumenem uskočili a Ilumene tasil meč. Rojak se nepohnul ani nedal najevo žádné překvapení nad tmou, která ožila asi stopu či dvě od místa, kde Kavka před okamžikem stál.

„Pak to byla ubohá lekce,“ zavrčela Zhia Vukoticová, když na sebe stíny vzaly podobu upírky oblečené do bílých večerních šatů lemovaných kožešinou, která zvýrazňovala rezavou kůži na šíji a ramenech. Postoupila vpřed a střelila sžíravým pohledem po Ilumenovi, který se jí chystal zastoupit cestu, než ho Rojak zvednutou rukou zastavil.

„Poslala jsem toho muže, aby získal informace, a to také udělal,“ řekla minstrelovi. „Na ničem jiném nezáleží.“

Na okamžik se zdálo, že se kolem nich prožene ke schodišti, ale pak se zastavila.

Naklonila se k Rojakovi, nakrčila nosík odporem a tiše, klidně pronesla: „Ty mě chceš varovat? Možná tak docela nechápeš rovnováhu moci tady ve městě. Tvé divadlo se možná těší oficiálnímu požehnaní Sialy a ochraně Pavouka, ale pokud jsi odhodlán vidět, jak tvé herce jednoho po druhém potkávají nehody, splním ti tvé přání. Žádný patron, ať už se považuje za jakkoli mocného, tě přede mnou neochrání.“

„Jistě, princezno,“ odvětil Rojak obvyklým tónem, jako by na něj nesmrtelná upírka stojící tak blízko, že by mu mohla vyrvat srdce z těla, nijak nezapůsobila. Kavku jeho nebojácnost, nepřítomnost jakýchkoli skutečných emocí, vyděsila. Kdyby mu Zhia srdce opravdu vyrvala, co by držela v ruce? Zdravý, tepající orgán, nebo shnilý kus mršiny? Bál se Rojak vůbec něčeho?

Rojak si povzdychl. „Ale může být nějaká oběť ve službě umění příliš velká?“

* * *

„Tady je ta hospoda, pane.“ Major Jantar natáhl ruku. „Už jsme skoro na místě.“

Mikiss se zadíval do míst, kam voják ukazoval, a pokusil se usmát, ale v pálícím slunci a pod tíhou brašny sotva sebral sílu zabručet. Těžkým krokem se vydal k hospodě. Vypadalo to, jako by nepřirozené letní slunce rozpálilo drolící se cihly budov doruda. Všechno, co ve Scree viděl, hovořilo o lhostejné nedbalosti. Dokonce i velké domy vypadaly zblízka špinavé a otlučené.

„To je ale díra,“ zamumlal jeden z mužů za ním. Dva vojáci, kteří tvořili jeho stráž, byli bratři, Keneg a Shart. Nebyli si nijak zvlášť podobní, Shart byl o několik palců vyšší než jeho starší a statnější bratr, ale hlasy měli skoro stejné. Mikiss si nikdy nebyl jist, kdo zrovna mluví – Shart byl ale upovídanější – když se na ně zrovna nedíval.

„Tak to už je něco,“ odvětil major Jantar. Usmál se na ně a zvláštní oči, podle nichž dostal přezdívku, se mu zaleskly. „Nepocházíte vy dva z Dorinu? Byl jsem tam jednou v létě, když roztály sněhy. V životě jsem neviděl horší krysí brloh.“

„Všechny nás nemohli vychovat v přepychu, majore.“

Jantar si odfrkl. Byl to starý vtip, který cestou donekonečna opakovali. Mikiss dospěl k závěru, že se všichni vojáci škádlí a utahují si jeden z druhého, ať už z jakkoli absurdních důvodů. Kdykoli je ovládla ponurá nálada, pustili se do nějaké hlouposti, vítaného rozptýlení, které odvedlo pozornost od ruky Smrti, již neustále cítili na rameni.

Jantar pocházel z nižšího šlechtického rodu, takže se mu neustále posmívali, že ho jako dítě rozmazlovali. Shart mluvil až příliš, Keneg zase skoro vůbec. Bylo to prosté, ale staré vtípky ještě nikoho neunavily. Když se jednou v noci ukrývali před skupinou vojáků, Mikiss zjistil, že je jim za jejich praštěnou lehkovážnost vděčný.

Nyní major malou družinu zastavil, vstoupil do stínu budovy a upustil brašnu na prašnou zem. Ostatní ho napodobili a Mikiss zasténal, když mu torba sklouzla z ramen. Byl vděčný za jakoukoli úlevu, byť sebekratší.

„Tak, chlapci,“ řekl Jantar a obezřetně pozoroval kolemjdoucí, „konec cesty máme na dosah, ale to neznamená, že polevíme v ostražitosti. Pane, vy zůstanete tady se Shartem a brašnami. Keneg a já půjdeme a řekneme pár jmen hospodskému. Není důvod myslet si, že nás čekají potíže, ale nechci zbytečně riskovat. A už vůbec nemíním utíkat před městskými strážemi s batohem na zádech, pokud se tomu můžu vyhnout.“ Už při prvním setkání s plachým vojenským kurýrem poznal, že není žádný velitel. Proto se velení ujal sám, alespoň na veřejnosti, a Mikissovi to tak vyhovovalo.

Major Jantar vytáhl z brašny šavle a připnul si popruhy na záda. Potom odmotal z jílců vybělenou kůži, zasunul zbraně do pochev a trhl za ně, aby vyzkoušel, jestli je může bez problémů tasit. Upravil si košili a mimoděk si promasíroval břicho. Byl vojákem z povolání, proto se mu nelíbilo být bez brnění, ale vedro znemožňovalo obléct i tu nejlehčí část zbroje. Všichni tři si nevědomky kontrolovali brnění, které na sobě neměli.

Keneg poplácal pochvu svého širokého meče, který Mikiss považoval za nesvaté zkřížení meče a sekery. Kývl na bratra a postavil se vedle majora Jantara.

„Pokud bude vzduch čistý, pošlu Kenega ven a koupím vám pivo.“

Shart naléhavě zašeptal: „Podívejte se, jestli nemají něco lepšího než ty chcanky, které jsme dostali posledně. Zatracení Zápaďáci a jejich odporné pití. To už můžu rovnou pít vodu!“

„Spokojíš se s tím, co dostaneš,“ zavrčel dobrosrdečně Jantar, „ale pokud aspoň na minutu zmlkneš, uvidím, co se dá dělat.“

Dvojice vyrazila. Keneg kráčel asi půl kroku za majorem a neustále se rozhlížel jako dobrý osobní strážce – místní by ale museli být napůl šílení, aby se s Jantarem pustili do křížku. Na meninském důstojníkovi nebylo nic vznešeného ani něžného. Větrem ošlehanou tvář měl plnou jizev, přičemž jednu mu očividně způsobil meč, a vyholená hlava mu ještě dodávala na krutosti. Nezáleželo na tom, že byl oděn do slušivých šatů, obzvláště s ohledem na velikost jeho šavlí a brutální rysy tváře.

Mikiss se díval, jak odchází, a uvědomil si, že už nemusí stát. Těžce dosedl na brašnu a vydechl. Několik minut si jen zíral na nohy, které bez elegantních holínek skoro nepoznával. Nakonec obrátil pozornost k budově, v jejímž stínu seděl. Cihly vypadaly staré. Dům se na rozích drolil a tmavé šmouhy prozrazovaly místa, kde po stěnách dlouhá léta stékala voda ze sousední budovy. O pět yardů dál se ulice lehce propadala. Ať už měla prohlubeň jakýkoli účel, s léty se na něj zapomnělo. Jediné, co teď obsahovala, byla scvrklá zdechlina malého psa, ubohý uzlíček kostí a chuchvalců srsti stočený v koutě. Obletoval ji roj mátožných much. Na zdechlině bylo něco divného.

Naklonil se blíž, aby si ji lépe prohlédl. Byly to psovy nohy. Nevypadaly divně kvůli úhlu, pod jakým na tělo hleděl, nýbrž protože zadní nohy byly příliš krátké. Mikiss sebou trhl a znechuceně se odvrátil. Někdo mu zadní nohy usekl. „Bohové,“ zamumlal, „takhle se tady ve městě baví?“

Zul si sandál a promnul si suchou patu plnou puchýřů. Podobné sandály nosila chetská armáda a kolem kotníků je přidržovaly tři pásky. Byl rád, že nemá na nohou těžké boty lemované kožešinou, které sahaly až do půlky stehen a libovala si v nich meninská kavalerie, ale špína screejských sluncem vypálených ulic se mu dostala mezi prsty a pod nehty.

„Máte nohy dobrého vojáka,“ poznamenal Shart.

„Tím myslíte špinavé?“

Voják se zachechtal, klekl si a k Mikissově úleku chytil jeho nohu do rukou. Lehce ji natočil a ukázal na hrubou kůži na chodidle. Jakmile mu Mikiss věnoval pozornost, pleskl ho Shart silně rukou. Mikiss překvapeně vyjekl a nohu mu vytrhl.

„Přesně to mám na mysli,“ řekl Shart a vědoucně se uculil. „Možná jsou ošklivé a špinavé, ale nic není houževnatější než nohy vojáka. Věřte mi. Kdybych tohle udělal, než jsme vyrazili na cestu, brečel byste teď jako holka.“ Postavil se, spokojeně se usmál a palec si zahákl za silný kožený opasek s dýkami a sekyrou s dlouhým topůrkem, kterou tak dobře ovládal.

Mikiss se zadíval na nohu, pak na Sharta. „Myslím, že jste chtěl říct, že bych ‚brečel jako holka, pane‘, je to tak?“

„To jo, pane. Omlouvám se za svoje přeřeknutí, ale doufám, že mi dovolíte svalit vinu na počasí.“ Shart se zazubil. Vojenský kurýr si na tituly zrovna nepotrpěl.

„Samozřejmě,“ odvětil Mikiss a propoceným rukávem si utřel obličej. „Bohové, nečekal jsem, že tady bude takové horko.“

„To nikdo. Pokud se ptáte mě, není to přirozené, pane. Podle toho, jak se lidi plouží kolem se zakalenýma očima a jak jsou oblečení, bych řekl, že tady na severu obvykle takové horko není.“

„Myslím, že máte pravdu,“ odvětil Mikiss a zamžoural na hrstku lidí na ulici. „Vojáci u brány rozhodně neměli uniformu do tohohle počasí.“

„Nebyli to vojáci, pane,“ řekl Shart znechuceně. „Ti hajzlíci jsou obyčejná městská stráž, neschopní bastardi, co se do armády nedostali.“

„Myslel jsem, že armáda přijme každého.“

„Jo, to jo.“ Shart zmlkl a zamžoural na hospodu. Mikiss se také otočil, ale z budovy vyšel jen nějaký statný muž, ne Keneg. „Ale někteří chlapi na to prostě nemají žaludek. Strážci sice taky mají zbraně, ale každou noci spí v posteli a nikdy se nepostaví skutečnému nepříteli. Dejte mi dvacet pěšáků a já rozsekám stovku městských strážců na kusy.“

Naklonil hlavu k Shartovi. „Když ale mají o osmdesát zbraní navíc…“

„Ha! To nic neznamená. Stovka mužů bez výcviku je jenom zmatený dav. Pokud se tady dostaneme do bitky, uvidíte to sám. Městské stráže nebudou vědět, kde kdo je, a tak se budou plést sobě navzájem. Keneg a Jantar vždycky ví, kde jsem a co udělám. Ničím je nezaskočím, takže mi můžou celou dobu krýt záda.“ Shart poplácal ostří sekyry, kterou měl k opasku přivázanou koženými pásky, a ukázal na hospodu. „A tady máme prcka,“ řekl a sehnul se pro brašny u nohou.

Mikiss si povzdychl, hodil si torbu na záda a uvědomil si, že bude muset nést i Jantarovu. „Není trochu divné říkat mu ‚prcek‘? Keneg je dvakrát statnější než vy.“

„Pravda, kluk má rád pivo.“ Shart udeřil Mikisse přátelsky do ramene a zasmál se, když ten klopýtl a vrazil do stěny. „Ale nemá rád, když mu říkám ohavo.“

* * *

Sotva Mikiss překročil práh, zalila ho vlna pachů: pot, sláma, plíseň a rozlité pivo. Hospoda smrděla. Možná nebyla o nic špinavější než jiné hospody, ale nepřirozené počasí způsobilo, že zápach byl téměř hmatatelný a Mikiss ho doslova cítil v hrdle. Zalkl se, a dokonce i Shart se ušklíbl.

Výčepu vévodil skoro deset yardů dlouhý dubový bar. Nehořel tu žádný oheň ani lampy, takže Mikiss měl co dělat, aby se po oslnivém světle venku přizpůsobil šeru, které tu panovalo navzdory otevřeným oknům a dveřím podepřeným v zoufalé prosbě o vánek. Major se opíral o bar a hovořil s mohutným mužem se širokými rameny a kudrnatým vousem svázaným do uzlu, který se divoce kymácel a zdůrazňoval každé kývnutí hlavou. Mikiss hádal, že je to bývalý voják, protože i když byl vyšší než meninský důstojník, choval se uctivě. Staří vojáci poznali potíže na první pohled a tento muž, který byl navzdory pivnímu břichu bezpochyby silnější než major Jantar, se instinktivně choval, jako by čekal na rozkazy.

Shart tiše zavýskl, když spatřil dva džbánky piva u majorova lokte. Vyprázdnil jeden do půlky dřív, než Mikiss stačil odložit brašny a zvednout ten svůj. Jantar a hospodský spolu tiše rozmlouvali. Místní jazyk měl kořeny v meninštině, protože většina původních obyvatel pocházela z Litsu a Meninu. Mikiss mu sice nerozuměl natolik, aby dokázal vést rozhovor, ale lord Styrax je na úkol dobře připravil. Elitní vojáci Jantarova kalibru mluvili všemi důležitými západními dialekty právě pro podobné případy.

Major na hospodského kývl, položil na pult stříbrňák a řekl něco jako „ano, pro všechny“, pak se otočil k Mikissovi.

„Vypadá to dobře,“ poznamenal, rozhlédl se a nevšiml si ničeho, co by mu dělalo starosti.

„Takže nám prozradí, kde najít Purna?“

„Řekli mu, aby vyhlížel… no, vás. Purnův sluha mu předal instrukce už před týdnem a od té doby sem každý večer chodí pánovi pro večeři.“

„Sluha?“ zeptal se Mikiss nedůvěřivě. Všichni znali pověst nekromantiků.

„Jo,“ odvětil Jantar pochmurně, zatímco Shart přivolal hospodského, aby mu dolil. „Asi tu není zrovna oblíbený, ale platí dobře, takže kdo by si stěžoval.“

„Myslíte, že Purn je někde poblíž? Tahle část města je na jeho vkus dost přelidněná.“

„Pochybuji, ale na tom nezáleží. Je pro něj bezpečnější nechat si jídlo donášet z větší dálky a v tomhle počasí mu nevadí, když dorazí studené.“

„Takže co teď?“ zeptal se Mikiss a pozoroval Sharta, který se dychtivě pustil do druhé pinty.

„Počkáme a dáme si něco k jídlu,“ řekl Jantar pevně. „Ten chlap se objeví až večer a já se nechci toulat ulicemi a čekat, až nějaká znuděná hlídka vyprovokuje bitku.“ Kývl na hospodského, který se nervózně usmál. „Za chvíli nám přinese jídlo a postará se, abychom měli pořád plný džbánek.“

„Opravdu je chcete nechat celé odpoledne popíjet?“

Jantarovi se po tváři rozlil úsměv. „Znají svoji míru. Věřte mi, i kdyby začali zpívat a tančit na stolech, jakmile někdo tasí meč nebo se ožene pěstí, okamžitě vystřízliví. Při tom malém incidentu jen vypouštěli páru.“

„Vypouštěli páru?“ Mikiss se otřásl. Před týdnem se mezi bratry strhla vzteklá řež, na jejímž konci oba silně krváceli.

„Jo, a nijak zvlášť si neublížili. Shart je prostě moc ukecaný. Někdy to přežene a pořádně Kenega dopálí. Keneg mu pak musí připomenout, kdo tu velí.“

„Rozmlátili se na kaši!“

Jantarův úsměv se rozšířil. „V armádě říkáme: ‚Nikdo není tvým bratrem, dokud s ním neproliješ krev.‘ Nedokážou se jeden na druhého vztekat dlouho. A Shart ví, že většinou nevyhraje, ale nevadí mu to. Nakopou si navzájem zadky, dostanou to ze sebe a zapomenou dřív, než se jim zahojí modřiny.“ Major plácl Mikisse přátelsky po paži, která ho ještě stále bolela od toho, jak ho Shart nechtěně přirazil ke zdi. „Když ale prolije bratrovu krev někdo jiný, nezachrání ho ani nejhorší netvor Temného místa.“

Mikiss se na dvojici zadíval. Shart se bavil s hospodským, živě gestikuloval a očividně si užíval šanci procvičit své jazykové dovednosti. Keneg zíral na podlahu, šťastný ve vlastním tichém světě. Nemohli být rozdílnější. Vsadil bych se, že většina jejich hádek začne tím, že Shart Kenega při mluvení náhodou praští, pomyslel si Mikiss a díval se, jak mladší muž mává divoce rukama, aby něco zdůraznil.

Dívka s umaštěnými vlasy jim přinesla něco, co se vzdáleně podobalo jídlu. Oči měla temné únavou a nedostatkem spánku a pohybovala se malátně a pomalu. Na Kenegův zamračený pohled, který na ni upřel, když vylila trochu slaného dušeného, nijak nezareagovala.

Mikiss viděl, jak se major Jantar sklonil nad tuhou skývou chleba, pohled ale upíral do pravého kouta místnosti. Mikiss muže, kteří tam seděli, sotva viděl. Jeden byl statný a vysoký asi jako Jantar, jeho společník pak o něco menší. Pozorně sledovali každého, kdo vstoupil, a to probudilo Jantarovy instinkty. Nesourodá dvojice se teď choulila nad stolem a něco si prohlížela.

„Divné,“ zašeptal Jantar Mikissovi, když si uvědomil, že sledují stejnou dvojici. „Divný páreček dělníků. Jeden je zatraceně bledý a vyzáblý, druhý voják jako já, a podle jizev na rukách bych řekl, že poznal mučení ze špatného konce.“

Mikiss očekával, že Shart zavtipkuje, ale bratři se věnovali jídlu. Jedinou známkou toho, že Jantara slyšeli, bylo, že si uvolnili tkanice na zbraních. „Myslíte, že jsou tady kvůli nám?“

„Pochybuji. Generál Gaur říkal, že se tady dějí moc špatné věci. A protože znám chlapíky, jako je Isherin Purn, očekával bych, že jeho oblíbená hospoda bude přímo ve středu dění. Ti dva možná provádějí něco nekalého, ale dokud do toho nezatáhnou nás, nezajímá mě to.“

Zmlkli, soustředili se na jídlo a byli rádi, že řídké dušené alespoň trochu změkčilo tvrdý chleba. Minula hodina, pak další. Jak odpoledne postupovalo, stával se den ještě parnějším. Otevřenými okenicemi a dveřmi slyšeli, jak život ve městě pod dusivou tíhou vedra skoro úplně ustal.

Major Jantar Mikissovi poradil, ať se zkusí prospat, a sám se řídil vlastní radou. Mikiss ležel na lavici a snažil se sebrat sílu k pohybu, ale marně. Ještě nikdy nezažil podobné počasí. Dokonce i v Thotelu se vzduch pohyboval a nejteplejší část dne se dala strávit hluboko uvnitř kamenomu. Tady ale nepřinášel úlevu ani nejslabší vánek a ducha i tělo zmáhala nepřemožitelná bezmocnost. Spánek mu unikal. Kdykoli zavřel víčka, jeho tělo se kvůli dusivému tlaku s trhnutím probudilo.

„Nenávidím tohle město,“ zamumlal horečnatě. „Když zavřu oči, připomíná mi Temné místo.“

„Tak nezavírejte oči,“ zavrčel vedle něj Jantar.

Mikiss si nešťastně povzdychl a hleděl na špinavé trámy nad sebou, dokud si něco neuvědomil. Se zabručením se zprudka posadil a cítil, jak se mu zpocená záda odlepila od lavice. Točila se mu hlava, a tak si promnul obličej, aby mu vrátil život. „Naši přátelé odešli,“ řekl.

„Asi před hodinou,“ odvětil úsečně Shart. Horko přemohlo i jeho vrozenou upovídanost.

„Neslyšel jsem je.“

„No a?“ zeptal se Jantar, který dál ležel se zavřenýma očima na lavici.

„Prostě je divné, že je venku pořád tak horko.“

„Ochlazuje se,“ opáčil Keneg nečekaně.

„Jak to víte?“

„Zvuky venku. Lidi se chystají znovu do práce. Farmáři asi přiváží úrodu na prodej.“

Zvuk kroků spekulace ukončil. Major zvedl hlavu a silně zamrkal.

Ve dveřích stála komická postavička s upocenými pískovými vlasy a kulatým břichem a nahlížela dovnitř do šera. Dlouhé paže visely muži volně u boků. Na sobě měl prostou košili a krátké kalhoty a vypadal ve zpoceném, špinavém městě nemístně, protože jeho oděv byl prost jak potu, tak prachu – nesl ale stopy posledního jídla. Nohy měl bosé a Mikiss si uvědomil, že mají rozdílný tvar i velikost. Jedna vypadala relativně normálně, kdyby neměla mezi prsty blány, druhá byla kyprá a dětská, s krátkými, tlustými prsty zkroucenými k zemi. Podivný tvar nohou ho ale nijak nezpomalil, když se klopýtavě vydal k baru a silnými pažemi klátil u boků. Hospodský odměřeně kývl, ukázal na majora a zamířil do kuchyně. Podivný mužík se k nim otočil, prohlédl si je a zamračil se na Jantara. Mikiss pochopil, že se za něj major vydával pro případ, že by je čekalo nějaké ošklivé překvapení.

„Pan Mikiss?“ zeptal se muž a udělal několik kroků jejich směrem. Jeho hlas zněl až překvapivě vřele s ohledem na jeho očividnou obezřetnost.

„A ty jsi?“ řekl Jantar.

„Jste pan Mikiss?“

„To záleží na tom, kdo jsi.“

Podivný mužík chvíli mlčel, nakonec pokrčil rameny. „Jmenuji se Nai a jsem sluhou Isherina Purna. Jste pan Mikiss?“

Mikiss vstal. „Já jsem Koden Mikiss,“ řekl.

Po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Samozřejmě že jste.“ Jeho meninština byla dokonalá a bez přízvuku. Nai se zazubil a Mikiss si uvědomil, že jsou přibližně stejně staří, přestože sluhova větrem ošlehaná tvář vypadala starší. „Pánové, očekávali jsme vás,“ pokračoval Nai hladce. „Doufám, že jste měli příjemnou cestu?“

„Byla dlouhá, prašná a vyčerpávající,“ přerušil ho Jantar, „takže dost zdvořilostí.“

„Dobrá, pánové,“ odvětil Nai, kterého se majorův příkrý tón nijak nedotkl. „Byli byste tak laskaví a doprovodili mě?“

Hospodský přinesl zakrytou misku, Nai ji jednou rukou sebral a šoural se ke dveřím. Mikiss zasténal, přehodil si brašnu přes ramena a následoval vojáky ven do oslnivého odpoledního svitu. Slunce sice sestoupalo dolů po obloze, i nadále ale žhavilo dláždění doběla a vzduch byl tak horký, že jen stěží popadal dech. Sotva po několika krocích se mu roztřásla kolena.

„Dejte to sem,“ nabídl Shart. Mikiss vzhlédl k napřažené ruce a zavrtěl hlavou. Shart byl dozajista silnější a v lepší kondici, ale jeho promáčená košile napovídala, že cesta byla těžká pro všechny. Bez ohledu na to, jak moc Mikiss trpěl, byl odhodlán nebýt přítěží, a už vůbec ne takový kousek od cíle. Shart si odfrkl a Mikiss nevěděl, jestli souhlasem, nebo pohrdáním.

Mikiss matně vnímal, že míří ven ze středu města. Klopýtali po nerovném dláždění, pak po udusaných cestách obrostlých vysokými citrusovníky s vadnoucím zeleným a žlutým listím a hlohy, jaké Mikiss nikdy dřív nespatřil a jejichž zkroucené větve porůstaly tenké lístky a ostré trny.

Sotva se ploužil, proto trvalo skoro půl hodiny, než dorazili do téměř opuštěných míst na dohled městských hradeb. Hrstka hrubě opravených budov vypadala obydleně, ale Mikiss si uvědomil, že neslyší žádné ptáky, a to ani v nejvyšších větvích, z nichž stále viselo scvrklé ovoce. Ze stinných oken a dveří je líně sledovalo několik lidí, byli ale jen zvědaví na to, kdo byl natolik hloupý, aby se vydal v pálícím slunci na ulici.

V tak odlehlé části města, za starou jižní věží, která kdysi Scree střežila, stály domy daleko od sebe. Nai je vedl k velké, pochmurné rezidenci, která asi dříve bývala venkovským sídlem, než ji pohltilo město, jen aby ji nakonec ponechalo napospas větru a dešti.

„Tady žije Purn?“ zeptal se Jantar skepticky. Kdysi dávno to jistě býval nádherný dům, ale nyní ho obklopoval rezavějící železný plot a divoké houští, takže nevypadal ani obydlené, ani obyvatelně. Sousední sídlo bylo v ještě horším stavu, protože neslo černé stopy po ohni.

Mikiss zavětřil. Víc než kdekoli jinde ve městě to tu páchlo hnilobou. Z velké části za to asi mohl dům, ale necítil jen nemytá těla a tlející vegetaci. Smrdělo to tu po hnijícím mase. Možná to byl náznak hrůz, které se dají najít v domě nekromantika.

„Tady žije můj pán,“ potvrdil Nai. „Pracuje většinou ve sklepení, takže velkou část domu nepoužíváme. Můžete se ubytovat kdekoli v nadzemní části, dům je docela stabilní, jen bych vám nedoporučoval chodit do podkroví. Podlaha je tam ve špatném stavu.“

Shart zaklonil hlavu, zadíval se na střechu a všiml si děr v ní. „Chápu, co tím myslíš,“ zabručel, „ale tvoje představa ‚docela stabilního‘ domu je trochu jiná než moje.“

„Slouží svému účelu,“ odvětil Nai, „a samozřejmě nechceme, aby kolemjdoucí napadlo, že by stálo za námahu prozkoumat ho zblízka.“

„Copak nemáte stráže?“

„Zajisté,“ ujistil ho sluha a jeho úsměv naplnil Mikisse zlou předtuchou, „ale chybí jim důvtip a schopnost odlišit hrající si děti od nepřátelských špehů.“

„A taky tlukot srdce,“ zamumlal Shart.

„A tlukot srdce,“ potvrdil Nai s podivným nadšením. „Snažíme se nebudit pozornost, protože ve městě panuje výbušná nálada.“

„Došlo už k nepokojům?“ zeptal se major Jantar.

„Nic tak dramatického, ale nálada se změnila. Jídlo sice ještě zoufale nedochází, za nocí ale přesto často dochází k bitkám.“ Nai ukázal na bleděmodré nebe a vážně pokračoval: „Od chvíle, co se změnilo počasí, se zdejší obyvatelé chovají jako zvířata. Páří se, bojují a řvou v ulicích. Město brzy začne rvát samo sebe na kusy.“

Obrátil se zpět k domu a povzdychl si tak hluboce, jako by mu dech stoupal z nohou až k upoceným vlasům. Potom se zprudka otřásl a otevřel bránu, aby vojáci mohli vstoupit.

„Vítejte,“ řekl každému, když ho míjeli. Mikisse zamrazilo u páteře, jako by se ho letmo dotkl zlovolný duch. Skutečnost, že Nai rozbitou bránu opět pečlivě zavřel, Mikissovi potvrdila, že se sídlem plíží něco strašlivého.

Zaplevelená oblázková stezka vedla ke kovem vyztuženým dveřím se dvěma sloupy, které porůstal rezavý mech a nějaká sytě zelená popínavá rostlina, jež zakrývala část budovy a několik oken.

Hlavní schodiště zatarasily suť a rozlámaná prkna, což Shartovi napovědělo, že zepředu dovnitř asi žádná cesta nevede. Zamířil proto doprava a sledoval políčka štěrku, to jediné, co zůstalo z původní cesty k zadní části budovy. Plot byl od domu vzdálen asi padesát kroků, ale Mikiss tušil, že by bylo obtížnější se k němu dostat, než se zdá. Vzápětí zahlédl asi dvě stopy vysokou kamennou stavbičku s kovovou mříží ve vchodu, která byla napůl pohřbená v podrostu a zarostlá zdivočelým rododendronem. Napadlo ho, jak asi lidé v Scree pohřbívají mrtvé, a otřásl se.

Úhledně zametený dvůr obklopený nízkou zídkou byl první známkou toho, že sídlo někdo obývá. Zbytek pozemku zůstával divoký a nepěstěný. Okolí zastiňovala obrovská borovice. Vedle ní rostly tři menší stromy, skoro dvacet stop vysoké, a natahovaly větve s pichlavými listy skoro až k zemi.

„Pánové, nechte svá zavazadla tady,“ řekl Nai a ukázal na dvůr. Ještě ani nedomluvil a čtyři tupé rány už prozradily, že okamžitě poslechli. Usmál se a povšiml si, že vojáci sice odložili brašny, zbraně si ale ponechali.

Prošel nádvořím a kolem sluncem vypálených dveří k obrovské železné desce o šířce asi pěti stop zasazené v zemi. Popadl silný železný kruh, zabručel námahou, ale nakonec desku zvedl.

Mikiss si všiml, že je víc než palec silná. Nai na něj udělal dojem. Nebyl nijak zvlášť statný ani vysoký, ale přesto nemusel vynaložit mnoho sil, aby zesílené sklepní dveře otevřel. Na sluhovi nebyly divné jen jeho nohy. Měl by ho pozorně sledovat.

Nai ustoupil, rozzářil se a vítězoslavně prohlásil: „Pánové, dovolte, abych vám představil svého pána Isherina Purna.“

Mikiss upřel pohled do sklepa. Zpočátku nic neviděl, teprve po chvíli začal rozpoznávat tvary. Ve tmě svítilo slaboučce světlo, nejednalo se ale o zář luceren, nýbrž o podivný zelený svit bez viditelného zdroje. Rozpoznal schody vedoucí dolů do široké komnaty se stolem nebo možná s lavicí o kus dál vzadu, na níž ležely nějaké oblé předměty. Dál pátrat nemusel, u paty schodiště totiž stála nehybná, tichá silueta muže, kterému kolem hlavy a ramen pableskoval podivný zelený svit. Mikiss nedokázal potlačit zachvění.