Kapitola 33
33.
„I |
saku je čas se rozhodnout.“ Tila nedokázala odhadnout, jestli ji vůbec slyšel. Mračil se – ale spíše zamyšleně než vztekle.
Isak nereagoval. Bavili se o majorovi Oddaných celé hodiny až do rána. Teď přišel poslední den Jarního trhu a nikdo z nich nevěděl, co udělat. Isak netušil, jestli má vážnému mladému majorovi věřit. Stále ještě spoustě věcí nerozuměl. Ale na druhou stranu…
Na druhou stranu se to zdálo všechno až moc průhledné, kdyby to skutečně měla být léčka. Isakova družina sice nebyla početná, ale byli to Duchové a jeden regiment by zdaleka nestačil, aby je porazil. Obzvláště když by byli ve střehu.
Dále tu byl lord Bahl – ten by nečekal, až mu vrchní správce sežene důkazy. Hned by zaútočil. I když jsou Oddaní mocní, proti farlanské armádě by neměli šanci.
A další želízko v ohni – král Emin. Emin a jeho nebezpečný úsměv – svým způsobem to bylo jediné, co Isaka uklidňovalo. Král Narkangu byl chytrý a chtěl, aby to Farlané věděli. Kdyby byl Isakův nepřítel, neodhaloval by se mu tolik. Jistě, působilo zde více faktorů, ale Emin mnohokrát Isakovi naznačil, jak velké má plány a že bude potřebovat Farlany jako spojence, ne nepřátele.
Povzdechl si a obrátil se k Tile. „Červený.“
Tila vzala do ruky červený hedvábný šátek, který koupila den předtím, a bílý šátek zavázala kolem Megennových otěží. Vesna popojel blíže k ní a ona mu červený šátek uvázala kolem paže, chráněné černým železem. Hraběti dovolili vzít si na turnaj magické brnění. Král zhodnotil, že je stejně nepohodlné jako jiná brnění, a hrabě tudíž nebude ve výhodě. Vesna si říkal, jestli král naplánoval i dramatičnost závěrečného souboje – lev z Anvee se temně blyštěl na slunci a proti němu symbol Eminova šampióna, mladíka přezdívaného Sluneční včela kvůli zlatem zdobenému brnění. Kontrast matné černi a zářícího zlata by byl jistě skvělým soustem pro desítky pěvců a vypravěčů venku na pláni.
„Jsi si jistý?“ Carel nevypadal, že by ho Isakova volba potěšila.
„Můžeme požádat krále o posily, nebo ne?“ ozvala se Tila. Téhle otázce se chtěl Isak vyhnout. Nechtěl krále zasvěcovat do všech svých tajemství. Co kdyby se v něm spletl? Poslední, co chtěl, bylo mít na svědomí nějakou „nehodu“, která by se Rytířům chrámů mohla přihodit. Na Carlovi a Vesnovi viděl, že jsou také nesví z toho, jak moc královi všichni důvěřují.
„Zjistil jsem, že Břečťanové kruhy nejsou až tak vhodným místem na přepadení ze zálohy, i když jsou izolované. A co se týče Emina, myslím, že mu můžeme věřit. Ale kdo ví? Ani Farlanů, kterým můžu naprosto důvěřovat, není mnoho. ‚Vědění je moc‘ – jak říká s oblibou Lesarl.“ Nevesele se zasmál. „A moudrý muž ví více i než jeho nejlepší přítel.“
„To je pravda.“ Vesna zatahal za šátek, aby se ujistil, že drží pevně. „Ale nic se nemá přehánět.“
Isak hleděl do země. Nechtěl v tu chvíli pohlédnout svému poddanému do očí.
„Člověk někdy potřebuje mít tajemství. A neznamená to, že by nikomu nedůvěřoval.“
„Ale zdá se, že poslední dobou je toho čím dál víc,“ řekl Carel. „Třeba Morghien – řekl jsi toho o něm méně než Mihn. Co se děje, Isaku?“
„Dost!“ zařval Krann.
Tila sebou škubla a odvrátila pohled. Carel ani nemrknul. Isak má možná moc a bohatství, ale stále je to chlapec, kterého Carel v podstatě vychoval.
„To tedy ne!“ křikl. „Myslíš si, že už jsi tak moudrý, že všechno zvládneš sám? Já tu nejsem, abych ti dělal poskoka. Jestli si myslíš, že se budu chovat jako nějaký slaboch od dvora, tak si můžeš titul i Arugin strčit, víš kam.“
Isak neodpověděl, ale zaťal čelisti.
Carel si rozzlobeně odfrknul a uštědřil Krannovi pohlavek. Nic si nedělal z toho, jak to mezi přihlížejícími zašumělo. „Jsi normální? Měkne ti mozek z magie, nebo ti stouply do hlavy všechny ty řeči o Spasiteli?“
Tentokrát Isak zavrčel, odrazil Carlovu ruku, popadl ho za košili a vytáhl ho ze sedla. Zvedl ho tak, aby si hleděli z očí do očí.
Tila vyjekla a hmátla po Isakově velké pěsti, ale ten ji lehce setřásl.
„Tak to udělej,“ zaskřehotal Carel. „Uhoď mě. Ukaž celé Zemi, že nejsi nic než zvíře. Možná jsem s tebou ztrácel čas. Možná jsem tě měl tenkrát na cestě předat tomu žoldákovi, a ne obdařit Zemi dalším monstrem, které má víc moci než rozumu. Jsi výjimečný, Isaku. Máš dary, jsi obrovský, ale jsi jen člověk. Válku nemůžeš vyhrát sám. Všechny nás necháš na holičkách.“
Isakovi se pěst třásla, jak jím zmítal hněv, a nozdry se mu zuřivě chvěly. Carel pohlédl svému chlapci do očí a poprvé pocítil strach. Bělooký byl ve tváři brunátný a rty měl napjaté jako vrčící pes. Z drobounkých černých zorniček sršely jiskry.
Jediný zvuk doléhající ke Carlovým uším byl Isakův divoký, přerývaný dech. Zasípal: „Nezklam mě, chlapče.“ Bylo to spíš, jako by se jen šeptem pomodlil, ale Isakův hněv okamžitě pohasl.
Šokovaně sebou trhnul a zatřásl při tom nechtěně Carlem jako hadrovou panenkou. Rozhlédl se po ostatních a pak s nevěřícným výrazem ve tváři postavil Carla na zem. Pevně se chytil hrušky sedla, sklonil se k Toraminovu krku a nekontrolovatelně se třásl. Carel se opřel o svého koně, aby znovu našel rovnováhu. Oddechoval stejně ztěžka jako Isak.
Duchové kolem nich utvořili kruh už ve chvíli, kdy Isak zvýšil hlas, a znemožnili tak zvědavcům sledovat dění. Sami ale poplašeně těkali očima ze svého pána na velitele a zpátky.
„Je mi to líto,“ zakňoural Isak, ale konečně zněl opět jako člověk. Carel zakašlal a vztáhl k Isakovi ruku. I když neměl dost síly, aby sevřel Isakovu dlaň, vyjádřil se jasně: „Já vím, chlapče.“
Carel zhluboka dýchal a do tváří se mu začala vracet barva. Podržel Isakovu ruku ještě chvíli, vzhlédl k němu a starostlivě pravil: „Jednoho dne, chlapče, by to mohlo zajít příliš daleko. Možná se včas nevzpamatuješ. Jestli chceš rádce, kterým záleží na tobě, a ne na tom, jaké je tvoje postavení, pamatuj na má slova. Jako tvůj věrný poddaný bych se možná neměl ptát, proč se poslední dobou tváříš tak ztrápeně, ale jako přítel se zeptat musím, ať už ti můžu pomoci, nebo ne. Jestli si budeš všechno nechávat pro sebe, zblázníš se z toho.“
Isak na něj pohlédl smutnýma očima. „Já vím, Carle. Ale sám tomu nerozumím. Kdybych ti to měl vysvětlit, ani bych nevěděl, kde začít. Jestli to všechno nějaký začátek vůbec má.“ Stále bylo vidět, jak se stydí, ale zvedl ruku, aby zarazil další příval otázek. „Jestli přežijeme dnešek, slibuji, že ti řeknu všechno, co vím. Vím, že ti to dlužím. A ještě mnohem víc.“
Carel na něj pohlédl a spokojeně přikývl. „To stačí, chlapče. Budu čekat.“ Napřáhl ruku a Isak mu pomohl zpět do sedla.
Nyní se Isak obrátil k ostatním. Tila i paní Daranová byly v šoku. Paní Daranová Tilu bezmyšlenkovitě hladila po rukávu zelených hedvábných šatů, ovšem spíše aby ukonejšila sebe než svou svěřenkyni. Isak otevřel ústa, ale nevydal hlásku. Co jim tak mohl říct? Že už se to nestane? Že se on, bělooký, už nikdy nepřestane ovládat? Snažil se zachytit Tilin pohled, ale její oči zakrývaly dlouhé vlasy.
Zabodl paty Toraminovi do slabin a vyrazil v čele průvodu k turnajovému hřišti. Sluníčko zlatilo udusanou trávu. Po nebi klouzal baculatý mrak hnaný svěžím větrem. Pláň byla plná lidí a uši zaléhaly ze změti zpěvu, křiku, provolávání slávy a smíchu. Tribuny pro neurozené diváky praskaly ve švech. Všichni se přetlačovali a postrkovali, aby získali lepší výhled. Bylo jasné, že zpráva o sázce se rozšířila. Pět set zlatých mincí – eminů nebo i jiných – to bylo celé jmění. Lidé z Narkangu chtěli svého šampióna povzbudit.
Isak pozoroval skupinku dětí, jak se přetahuje o dva dřevce. Dva chlapci, kteří se jich zmocnili, měli kolem ramenou připevněný pláštík. Jeden černý a druhý žlutý. Zrovna se chystali usednout na záda dalších dvou, kteří měli hrát koně, když tu si děvčátko s ukoptěnou tváří všimlo Farlanů. Nadšeně vyjeklo a během několika vteřin se k procesí přidala skupinka s vykulenýma očima a umouněnými nosy. Všechny děti zbožně zíraly ne na Isaka, ale na hraběte Vesnu, který byl v plné zbroji oslnivý.
Isak se pokusil usmát, ale nešlo mu to. Věděl, že se děti drží vzadu, protože se ho bojí. A věděl, že k tomu mají dobrý důvod.
* * *
„Všechno v pořádku, můj pane?“ zeptal se král, když se Isak usadil. Stejně jako předešlého dne nebyla královna přítomna a sedadlo vedle krále využil hrabě Antern. Aby se nemusela vystavovat nebezpečí, které viselo ve vzduchu, byla královna nucena strávit většinu trhu ve svých komnatách prý s úpornou bolestí hlavy.
Isak přikývl a král dále nenaléhal. Stačilo mu pohlédnout na Isakovu bledou tvář a na to, jak kolem něj Mihn pobíhá a snaží se Kranna donutit pozřít alespoň několik soust. Isak nejprve odmítl všechno jídlo a spokojil se jen s hrnkem čaje. Brzy ale začal bezmyšlenkovitě uždibovat z delikates navršených na podnosech před nimi.
„Doufám, že je hrabě odpočatý,“ vyzvídal Emin při pohledu na Carla a Tilu, kteří vypadali stejně vyčerpaně jako Isak. Oba rozhodně přikývli.
„To zajisté, Vaše Veličenstvo,“ odpověděla mladá žena a dodala stroze, „pro sira Bohva bude víc než rovnocenným soupeřem.“
Zatímco mluvila, rytíř vjel do arény, aby se pozdravil s diváky. Byl hodně vysoký. Svého farlanského protivníka převyšoval o dobrých pět centimetrů. Měl milou, přátelskou tvář a nezkrotnou houštinu rezavých vlasů uhlazovala přilba s červeným žíháním ladící s brněním. Ačkoliv byl rytíř věrným členem Rytířů chrámů, zachoval si individualitu a projevil také smysl pro humor. Jeho barvy byly žlutá a blankytně modrá, ale jako poklonu sobě i svému řádu si nechal natřít brnění na červeno.
„To doufám,“ uchechtl se král. „Jestli mám vyhrát sázku s lordem Isakem, nelíbilo by se mi, kdyby nad hrabětem Vesnou zvítězil i někdo jiný než můj favorit.“
„Vaše Veličenstvo, myslím, že po včerejším výkonu by Sluneční včela měl trochu méně dbát na to, jak mu to v aréně sluší.“
Emin se zasmál. Měla pravdu. Jeho favorit den předtím jen o vlásek unikl vážnému zranění, když nastoupil proti soutěžícímu s tetováním na uchu, ale spíše než na něj se soustředil na diváky.
„Ale je mladý a taková pošetilost se dá pochopit. Je to tak, lorde Isaku?“
Krann zabručel. Utápěl se ve vlastních myšlenkách. Královou tváří se mihnul podrážděný výraz, ale potlačil to, sklonil hlavu a dokončil myšlenku.
„Bohužel, může se brzy stát, že ten hoch na svůj nerozum doplatí,“ pokračoval král. V očích se mu zablýsklo, a to vzbudilo Tilinu zvědavost.
„A o jaký nerozum jde, Vaše Veličenstvo?“
„Zdá se, že včerejší oslavy protáhl dlouho do noci a dnes ne méně než tři dámy očekávají, že ponese na rukávu jejich zástavu. Tím se dostal do prekérní situace.“
Tila se té představě zasmála, ale úsměv jí zmrzl na rtech, když si představila, jak do arény vjíždí hrabě Vesna se třemi šátky na ruce. „Vaše Veličenstvo se, zdá se, baví situací, která musí jeho favorita zákonitě vyvést z míry.“
„Skutečně ho to asi musí trochu znepokojovat, ale přišel jsem na to, jak se té nemilé situaci vyhnout.“
„Skutečně?“ Už se neusmívala.
Král se rozzářil ještě víc. „Nu, je to můj favorit, takže mu můžu pomoci z bryndy tím, že mu přikážu, aby vzdal hold královně a požádal ji o zástavu.“
„Ale královna tu není,“ namítla zmatená Tila.
„To je právě ten problém,“ odvětil vesele král. „Takže si tak říkám, koho by mohl můj favorit legitimně požádat? Je to můj zástupce a ten si musí vybrat dámu dostatečně důležitou a možná tím situaci využít k přátelskému gestu…“
„Ach ne, to nemůže… nemůžete…“
Emin spráskl ruce, jako by ten nápad dostal právě v tom okamžiku. „Ale jistě! Dáma, která je zde na návštěvě! Slečno Tilo, to je velmi štědrá a dobře promyšlená nabídka.“
„Ale mou zástavu už má na sobě hrabě Vesna. Nehodí se, aby oba muži…“ Tiliny protesty ochably pod tíhou králova neumdlévajícího úsměvu. Jiskřičky v očích prozrazovaly, jak moc se baví. I dnes měl náladu na hry.
„Jsem si jistý, že to hrabě pochopí. Je to jen gesto přátelství mezi národy, nic víc. A vy zachráníte tři křehké dívčiny před zlomeným srdcem.“
„Já…“ Zarazila se. Musela uznat porážku. Pokoušela se nemyslet na to, jak se bude Vesna tvářit, až bude veřejně předávat svou zástavu Sluneční včele. Mladík byl, i přes všechno naparování, nápadně pohledný. „Pokud s tím bude souhlasit lord Isak, ráda vám pomůžu,“ hlesla a doufala, že se jí Isak zastane.
Isak je ale nevnímal. Zrovna si prohlížel postavy naproti. Cítil tím směrem více než jednoho mága. Žena sedící vedle Herolena Jexe, pravděpodobně vévodkyně Forellová, jeho zkoumavý pohled opětovala. Isak si byl jistý, že právě ona ví, co Krann hledá, a cítí, jak jeho mysl propátrává okolí. Byla vysoká a Isakův skvělý zrak dovolil rozeznat detaily její hrdé, impozantní tváře. Vlasy a obočí měla nezvykle tmavé v porovnání s pletí. Typičtí obyvatelé Narkangu byli spíš špinavě blond, ale zdálo se, že si ženy z Bílého kruhu barví vlasy na tmavou červenohnědou barvu, aby se odlišily od ostatních.
Isak zabloudil pohledem za vévodkyni. Seděla tam žena s podobným bílým šátkem, ovšem této ženě šátek zakrýval skoro celou hlavu. Zvědavě si ji prohlížel a žena zdvihla oči a zahleděla se na něj. Šátek jí do obličeje vrhal stín a Isak nemohl její rysy rozeznat. Když se na něj usmála, spíše to cítil, než viděl. Páteří mu projela mrazivá vlna. Dav sice hlučel, ale on slyšel jen její dech. Na přímém slunci a uprostřed miliónů odlesků vnímal její černé zornice. V hlavě mu začalo bolestivě pulsovat, jako by ho ponořili do ledové vody.
„Můj pane?“ Tilin hlas se k němu prodral tím zmatkem a poplašil ho natolik, že se odtrhnul od hypnotizujícího pohledu. Když viděla, jak je vylekaný, položila mu ruku na loket. Ten dotek ho přivedl zpátky do reality.
„Jsem v pořádku,“ uklidnil Tilu. Obrátil se na krále a zeptal se: „Emine, kdo je ta žena támhle?“ Král na sobě nedal znát, že si všiml neformálního oslovení na veřejnosti. Pohlédl, kam se díval Isak.
„To je vévodkyně Forellová,“ řekl a tázavě se na Isaka zadíval.
„Ne, myslel jsem tu za ní. Tu se zahalenou hlavou.“
„To si nejsem jistý. Myslím, že už jsem zahlédl všechny urozené ženy z Bílého kruhu, takže nemůže být nijak… pokud to není Ostia.“
„Ostia?“
„Zaslechl jsem to jméno. Bohužel nic víc. Její jméno je možná jen hříčka, protože pochází z ostrova, ale je tak nezpochybnitelně zlověstné, že za tím musí něco být. Proč?“
„Má skoro celý obličej zahalený a nepohnula se od chvíle, kdy jsme přijeli. Zdálo se mi, že některé členky Kruhu sem byly vyslány, aby doručily zprávu nebo něco podobného. Byly vesměs ověšené šperky, takže pravděpodobně urozené. Ale ona, i když vypadá jako prostá žena, tam jen sedí a ani nehlesne.“
„Dobrý postřeh,“ řekl král. „Dokážete poznat, jestli je čarodějka?“
Isak pokrčil rameny. „Něco mi na ní nesedí. Nevím ale co.“
Král se opřel a pošeptal něco Coranovi. Ten přikývl a vyrazil mezi řadami diváků vzhůru po tribuně. Isak obrátil pozornost ke klání, k němuž se schylovalo.
Oba rytíři kolem sebe procválali a pozdravili se vztyčenými dřevci. Sir Bohv měl zvednuté hledí a na hraběte se i usmál. Vesna na oplátku kývnul hlavou, ale řvoucí lev na přilbě to proměnil v nepřátelské gesto. Když dojeli na protilehlé konce arény, zacvakl sir Bohv hledí do správné polohy a oba muži zaryli ostruhy ořům do slabin. Diváci zadrželi dech a začali jásat až ve chvíli, kdy se oba muži setkali. Oba zasáhli – Vesnův dřevec se svezl po štítu sira Bohva a rytířovo šarlatové kopí se roztříštilo o ramenní pancíř hraběte.
Druhé kolo bylo jasnější. Sir Bohv dostal nový dřevec a tribuny ho přivítaly bouřlivým potleskem. Otočil se kolem osy a pohlédl na Vesnu, stojícího ve třmenech. Vyrazili. Farlanský hrdina stál v sedle až do chvíle, kdy se k sobě téměř přiblížili. Pak se přikrčil a udělal ze sebe nejmenší možný cíl.
Sir Bohv očekával, že polohu změní, byl to obecně známý trik, a sklonil dřevec. Na poslední chvíli se ale Vesna natáhl přes krk koně dopředu, jak nejdál to šlo, a štít si zapřel o trup. Dřevec se mu po něm jen svezl. Ozval se třesk – Vesna trefil sira Bohva do břicha a vyhodil ho ze sedla. Neurození lidé i šlechtici, všichni vyskočili na nohy, křičeli, tleskali, výskali a dupali.
Když tělo sira Bohva dopadlo se zaduněním na zem, Isak zaťal pěst. Už tak měl nervy napjaté k prasknutí a turnaj byl jen další připomínkou blížícího se boje. I když se ve světle událostí, které měly přijít, zdálo vítězství jeho přítele nedůležité, přidal se k potlesku.
„Skvělý zásah,“ zamumlal král.
Vesna přitáhl koni otěže a donutil ho otočit se několikrát na místě. Pozvedl dřevec a pozdravil diváky. Teprve pak vyrazil k rytíři ležícímu tváří k zemi. Záplava nadávek ho ujistila, že zranění nebylo smrtelné. Rytíři pomohli na nohy a dav se zaradoval. Sir Bohv si držel žebra a šel poblahopřát protivníkovi.
* * *
Hrabě se ovšem tvářil méně přátelsky, když později musel sledovat Sluneční včelu, jak si vykračuje ke královské lóži a žádá o Tilinu zástavu. Neodpověděla, ale podala bílý šátek pážeti a to ho uvázalo kolem paže v zářícím zlatém brnění. Ve slunečním světle se dal šátek na nádherné zbroji stěží rozeznat, ale Vesna, pohrávající si se svým červeným šátkem, neviděl nic jiného. Nevnímal ani Tilin chladný výraz, ani králův spokojený úsměv.
Šampión královské gardy vyhrál svůj první zápas toho dne snadno. Jeho protivník, šlechtic zhruba stejného věku, se zvedl z prachu arény a prkenně se zlatému rytíři uklonil. Když formality skončily, odešel a ani se neohlédl.
„Byli kamarádi od dětství,“ vysvětlil král. „Vyrůstali vedle sebe. Ale pak si jeden vybral zlato a druhý šarlat. Teď si ani nepodají ruku. Ale my musíme probrat důležitější věci než takové smutné životní osudy. Po posledním zápase ohlásím, že se bude konat souboj. Předpokládám, že Jex pak vymyslí nějaký efektní způsob, jak zavelet k útoku.
Moji gardisté jsou všude kolem. Třetinu mužů máme přímo v aréně – jsou oblečení jako hlídači, obchodníci a sloužící. Ostatní jsou v malých skupinkách. Buď pomáhají u koní, a nebo se jen tak poflakují. Žoldáci jsou kousek dál. Blízko, ale ne tak moc, aby si jich někdo pozorný všiml.“
„Takže vaši muži se postaví Jexovým žoldákům. I kdyby jich byla velká přesila, aspoň pozdrží útok a my si budeme moci probojovat cestu ven.“
„Přesně tak. Ale pamatujte – náš jediný cíl je dostat se do paláce a přežít noc. Mají hodně mágů, takže musíme využít příležitosti, když se naskytne, a nesmíme se kvůli nikomu zdržovat. Můj člověk dostal pokyn vylomit bránu z pantů, aby se mohl hrabě Vesna dostat pryč. Co se vás týče, lorde Isaku, moji mágové vás ze začátku budou chránit, jak jen to půjde. Jsou připraveni zakročit proti magii vyslané na královskou lóži. Moc času ale mít nebudete, protože já se tu nehodlám zdržovat. Vám radím to samé. Jste tu nejlepší bojovník, takže jeďte a proklestěte cestu pro slečnu Tilu, kterou budou chránit maršál Carelfolden s Mihnem. Pokud se dostanete k branám města a budou napůl zavřené, nebojte se. I kdyby byl démon na svobodě, nechá vás projet.“
I teď Isakova zvědavost zastínila naléhavost situace. „Proč by nás démon neměl napadnout?“ zeptal se.
„Dohoda, která váže démona k bráně, chrání vrátné. Způsobuje, že se jich démon bojí,“ řekl. „Zjednodušeně řečeno – princip rozporu způsobí, že čím víc se bojí našich lidí, tím zuřivější bude vůči někomu, koho se nebojí.“
„Ale my nejsme vrátní,“ namítl Isak. Poslední, co potřeboval, bylo bojovat zároveň s démonem i s Jexovými žoldáky.
„Ne, ale dotkl se vás bůh a démon to cítí. Toho se bojí. Jako Vyvolený Nartise jste dokonce zažil silnější spojení s bohy než ti, kdo byli vysvěceni na kněze.“
Isak pohlédl na Mihna. Ten jen pokrčil rameny. Proti králově logice neměl co namítnout.
„Co vaše posily?“
„Jsou na cestě. Nechci riskovat jejich příchod dříve, než pochytáme mágy Bílého kruhu. Vévodkyně Forellová je sice bohatá a mocná, ale není to protivník, který by stál za řeč. Za tím vším musí stát ještě někdo jiný. Bílý kruh je skupina, která úspěch odměňuje, a toto je jejich nejsmělejší čin. Vůdci tu někde musí být, aby si převzali cenu, až zvítězí.“
„Třeba ta žena? Ostia?“ zeptal se Isak.
„Třeba.“ Emin víc neřekl. Místo toho si hrál s nití na kabátci v místě, kde se jeden z červeně lakovaných manžetových knoflíků uvolnil a odpadl. Jak tak nitku smetl na zem, ozvalo se kovové cinknutí. Okázalý zevnějšek, ale pod ním připravený bojovník. Začínal mít krále Emina přečteného.
Bavili se o nedůležitých věcech, pojídali lahůdky a popíjeli ředěné víno, aby se zdálo, že se nic zvláštního neděje. Isak poklepal na Eolis a zamyslel se nad tím, jak by takový útok zorganizoval. Mihn vedle něj vypadal, jako by měl menší hrb – pod dlouhým pláštěm ukrýval Isakův štít. Královi mágové by toho proti kuši příliš nezmohli a Isak si nemohl obléknout celý Siulents. To by bylo jasné, že se nachystal do bitvy.
Isak bloudil očima po divácích. Vysoko na protější tribuně zahlédl majora Oddaných. Seděl tam sám a upřeně sledoval královskou lóži. Když se jejich pohledy střetly, major pomalu kývnul hlavou. I když Isak nijak nedal najevo, že gesto vzal na vědomí, major vypadal, že se uklidnil, vstal, zahalil se do obyčejného hnědého pláště a tiše odešel.
* * *
Když se králův herold vztyčil, dav zajásal. Vesna se postavil a vykročil odhodlaně ke svému koni. Přejel rukou přes koňský pancíř, zkoumal, jak jsou utažené řemeny sedla, dokud nedospěl k přesvědčení, že je vše v pořádku.
Opřel se o ošoupané sedlo a pohlédl do arény. Sluneční včele už pomáhali na nohy. Jakmile stál, prošel se nafoukaný mladík před tribunou a mával publiku. Tilin šátek se mu při tom na paži třepotal. Vesna se podíval na vlastní zástavu, dotkl se červeného hedvábí a přeletěl očima ke královské lóži. Pohlédli si s Tilou do očí. Její upřený pohled mu řekl, že neměla na vybranou, a on to přijal. I tak ovšem chtěl udělit mladíkovi lekci.
Jakmile seděl v sedle, nespustil ze zlatého rytíře ani na okamžik oči. První kolo skončilo nerozhodně. Oba dřevce se po protivníkovi jenom svezly a nezpůsobily žádnou škodu. Při druhém pokusu se Sluneční včele málem podařilo srazit soka ze sedla – dřevec se o Vesnův štít roztříštil na kousky. Hrabě se naklonil dozadu, ale roky zkušeností ho naučily, jak v takovém případě udržet rovnováhu. Byl si nicméně jistý, že kdyby nepoužili turnajové dřevce, ležel by už v bahně s rozdrceným ramenem.
Šampión královské gardy čekal na další pokus. Vesna navedl koně kousek dál od hrubě tesaného plotu, oddělujícího oba závodníky. Sluneční včela ještě posbíral poslední pochvalné výkřiky z publika a chytil ve vzduchu dřevec, který mu jeho páže hodilo.
Vesna se usmál. Chlapec byl nepopiratelně dobrý, ale nedával pozor na to, co dělá protivník. Když byly šance takto vyrovnané, rozhodovaly detaily. Vesnův kůň perfektně reagoval na jezdcův pokyn. Vyrazil kupředu rychleji než normálně a mladší z obou mužů nestačil zareagovat včas. Vesna cítil jen letmý dotek na štítu a sledoval vlastní obalený konec dřevce, jak zasáhl Sluneční včelu přímo do bránice.
Šampión přeletěl zadek svého koně a dav začal jásat a křičet. Hluk způsobil, že Isak sáhl po meči, i když zároveň vstával, aby oslavil vítěze. Vyhrál sice cizinec, ale dav mu přesto nadšeně zatleskal. Vesna pozvedl dřevec vysoko nad hlavu a pozdravil každou skupinu diváků zvlášť. Pak doklusal doprostřed arény a oficiálně pozdravil Isaka a krále.
Sesedl z koně a spěchal ke svému protivníkovi, ležícímu na zádech. Klečel vedle něj doktor. Vesna vzal popelavého Sluneční včelu za loket a pomohl mu na nohy. Měl zlomené zápěstí a jeho pýcha utrpěla stejně jako břicho, ale věděl, co se patří, a roztřeseně podal hraběti bílý šátek od Tily.
Vesna se zasmál a poplácal mladého muže po rameni. Jeho špatná nálada byla ta tam. „Neboj, chlapče. Za chvíli budeš zase jako rybička,“ řekl vesele. „Aspoň si budeš pamatovat, že svého protivníka musíš bedlivě sledovat.“ Znovu se obrátil k divákům, kterým zjevně vůbec nevadilo, že jejich vlastní závodník byl pokořen, a ještě k tomu cizincem. Dokonce i šlechtici a zámožní občané tleskali a házeli Vesnovi k nohám květiny.
Utišili se, teprve když králův herold vstal ze sedadla. Isak si všiml, že na členy Bílého kruhu povznesená nálada v aréně nijak nepůsobí. V jejich středu seděl Herolen Jex a soustředěně farlanského hrdinu pozoroval.
„Vaše Veličenstvo, pánové, dámy, vážení přítomní,“ zvolal králův herold, ale zarazil ho sám král, když mu položil ruku na rameno. Herold překvapeně ucuknul a král mu pokynul, aby se opět posadil.
Král udělal krok kupředu a začal: „Mí drazí občané Narkangu,“ odmlčel se, protože se z ochozů ozvalo nové provolávání slávy. Obyčejní lidé krále milovali – za to, že město vzkvétalo a lidé na ně a na sebe byli hrdí. Než se Emin Thonal ujal vlády, byl Narkang jen město jako každé jiné. A nyní přijel žádat o jejich přátelství Krann Farlanu, Vyvolený Nartise. Bylo snadné milovat pohledného krále, který dokázal svého génia na bitevním poli a nikdy se nevyhýbal nebezpečí vlastních smělých plánů.
Král se rozhlížel po poddaných a ještě pár vteřin se vyhříval na výsluní jejich přízně. Pak zdvihl ruku, aby je utišil. „Vzhledem k tomu, že ten farlanský ničema výrazně ulevil mé peněžence, nemám naprosto v úmyslu nechat ho popadnout dech. Je tu ještě jedna záležitost – otázka cti – mezi hrabětem Vesnou a Herolenem Jexem. Rozhodne se tady a teď rytířským soubojem.“
Všechny hlavy se otočily k protější tribuně, kde se na sedadle rozvaloval Herolen Jex. Popíjel nápoj ze štíhlého stříbrného poháru. Neodpověděl, ale sledoval Vesnu, jak si vzal od pážete meč, nasedl znovu na koně a čeká tam připraven.
„Myslel jsem, že ta rvačka má přijít později,“ odpověděl konečně Jex, odmlčel se na dostatečně dlouhou dobu, aby to bylo možné považovat za urážku, a dodal: „Vaše Veličenstvo.“ Mluvil hlubokým hlasem, rozvážněji, než by Isak čekal od piráta. Na ochozech to zašumělo.
„To měla, pane Jexi, ale rozmyslel jsem si to. Věřím, že na to mám plné právo – jsem král a toto je moje království.“ Mluvil nyní o poznání přísněji.
Lidé v aréně sevřeli pevněji madla sedadel a pohlédli úzkostně na královy gardisty dole pod sebou. Vojáci se ovšem ani nepohnuli. Zdálo se, že Jex zvažuje králova slova. Pak pokrčil rameny a odhodil pohár. Postavil se, nechal plášť sklouznout z ramen a objevila se záplava barev, jak se slunce opřelo do jeho brnění. Kyrys a ramenní pancíře měly na sobě vyrytý vzor šupin a ty se na slunci modře a zeleně leskly. Vypadalo to jako ještěří kůže. Byl to pohled stejně úchvatný jako na oslňující zlaté brnění Sluneční včely. Pirát si urovnal opasek s mečem a pozvedl přilbu, aby si ji mohl posadit na hlavu. „V tom případě, Vaše Veličenstvo, myslím, že vás budu muset přesvědčit o opaku.“ Pohrdlivě mávl rukou a žena po jeho pravici zaječela.
Koutkem oka Isak zachytil pohyb – muže pozvedajícího kuši. Jakmile vrah vystřelil, Mihn skočil před svého pána se štítem v ruce. Coran ještě rychleji vytáhl zpoza trůnu veliký obdélníkový štít. Jeho mohutnou rukou otřásly dva zásahy.
Isak sledoval, jak se Coranovi ve tváři objevilo pochopení, když zaostřil na dva ocelové hroty před sebou. Jeden se zastavil jen pár milimetrů od jeho oka a prošel ocelovým plátem skoro celý. Na zlomek vteřiny zavládlo absolutní ticho. Pak vypukla vřava.
Eolis radostně vyskočil na denní světlo. Isak si nasadil přilbu a cítil, jak mu z útrob vychází zvířecí zavrčení. Přišel čas krveprolití. Odhodil svou lidskost a nahradil ji chladnou, stříbrnou tváří. Magie naplnila vzduch všude kolem. Lidé se rozprchli všemi směry, nebo zůstali a tasili zbraň. Kolem královské lóže to ve vzduchu jiskřilo, jak se je královi mágové snažili chránit a dopřát jim čas k útěku. Ale Isak se už chystal k útoku. Prsty ho brněly, jak se v nich shromažďovala magická energie.
Úzkým průzorem v přilbě viděl, jak lidé poletují sem a tam jako listí ve větru. Cítil, odkud přijde první útok, dříve než se muž s kyjem vynořil zpoza nejbližšího gardisty. Mohutný žoldák se rozchechtal, když voják padl k zemi. Otřel si krev z tváře a pozvedl kyj k nebi, aby zavolal na své muže. Isak přeskočil zábradlí, které je oddělovalo, a přistál na plošině pod sebou, na které triumfálně stál žoldák. Do krku mu zarazil Eolis, pak odkopl tělo stranou a čekal na dalšího vojáka, který se mu postaví.
„Isaku,“ křikl mu Carel za zády, „odcházíme! Vrať se sem nahoru!“
Voják vedle Isaka začal šplhat do královské lóže, když jeho zraněný druh náhle zaúpěl. Voják se zastavil, aby mu pomohl. Isak sáhl pod sebe, zvedl raněného s rozdrceným ramenem, který mezitím bolestí omdlel, a podal ho Carlovi. Druhý gardista se mezitím vyškrábal nahoru.
Carel vydechl úlevou, když viděl, že se Isak natahuje, aby se vyšvihl zpátky do královské lóže. Když se ale bělooký dotkl zábradlí, ucítil náhle na ramenou tíhu. Carel se vyděsil, když viděl, jak se Isak zhroutil a bezvládně dopadl na konstrukci tribuny. Zůstal tam jako přišpendlený a hlava a ramena mu visely přes zábradlí u Carlových nohou. Když se Carel sehnul, aby Kranna chytil za rameno, spálil si prsty o Siulents.
Isak se snažil zvednout hlavu a cítil, jako by mu po celém těle jiskřila magická energie. Krkem mu projela řezavá bolest a vytlačila mu všechen vzduch z plic. Tlak narůstal a nakonec se zmohl jen na tiché zaúpění. Nevnímal nic jiného než nesnesitelnou bolest v kostech a jak mu po těle nekontrolovaně tančí proudy magické energie. Isak se vší silou snažil zůstat při vědomí a cítil, jak se Země pod ním otřásla a zaúpěla.
Náhle, bez varování, tlak povolil a Isak otevřel ústa, aby se mohl zhluboka nadechnout, ale měl čas stěží na jedno zoufalé zasípění, když ho najednou cosi vymrštilo do vzduchu jako loutku.
Na zlomek vteřiny zahlédl Carlův zoufalý výraz a pak už mu jen kolem uší svištěl vzduch a něco ho vleklo přes celou arénu. Cítil, jak se přibližuje k pavilonu, a potom omračující bolest, když do něj narazil. Pak už byla kolem jen temnota.