Kapitola 29
C |
esta do Narkangu byla rychlá a příjemná. Farlanskou družinu dopravil po řece Morwhent honosný člun a doprovázelo je veselé procesí loděk nejrůznějších tvarů a velikostí. Isaka překvapilo, jak přátelští a sympatičtí byli šlechtici, kteří je každý večer vítali ve svém sídle. Král Emin vládl už dvacet let, ale ti, kdo měli titul, byli titíž, co mu pomáhali při jeho vítězném tažení. Místo původní šlechty král nasadil kupce, ambiciózní nižší šlechtice a nemálo pirátů a pašeráků, kteří se k jeho válečnému tažení připojili. Říkalo se, že se Emin Thonal rád přátelí s mizery, nicméně mnozí z nich za domněnku, že mohou královu důvěru snadno zneužít, zaplatili.
Farlani se zde setkávali s národem plným života. Byl to lid hrdý na své úspěchy, a vůbec mu nevadilo, že se nemůže hlásit k dědictví ani jednoho ze Sedmi kmenů. To, co viděli, bylo na hony vzdáleno tomu, jak si Farlané představovali „nižší sortu lidí“, a nemohli popřít, že takové uspořádání funguje. Když každé ráno a večer trénovali koně, dělali jim společnost královi gardisté, kteří očividně k Duchům vzhlíželi a s velkou radostí dokazovali, že se jim vyrovnají v jezdeckých i válečnických dovednostech. Během soutěží panovala dobrá nálada a místní lidé podporovali gardisty tak, že nad tím Duchové jen kroutili hlavou. Carel, nakláněje se přes zábradlí na palubě lodi, sledoval kolem se míhající políčka a poznamenal, že nejen Isak se má od tohoto národa co učit.
* * *
Isak zlehka cválal do svahu a prohlížel si Králova muže, který na něj na vyvýšenině čekal. Blížili se k Narkangu, takže strávili celé dopoledne v sedle. Tradice velela, že Farlané do cizího města vždy vjíždějí na koni, a Isak zatím nechtěl tradice bořit. Doranei se toho rána od skupiny oddělil a jel napřed prozkoumat cestu.
Navzdory Isakově prvotní podezíravosti se z Doraneie vyklubal dobrý společník, zvláště když projížděli krajinou, kterou miloval. Ten muž věděl, kdy mluvit, a kdy je příjemnější mlčet. Krann si říkal, že má Doranei jistě pár tajemství – jako zřejmě všichni v Bratrstvu – a naučil se od něj, jak užitečné může být ticho.
Ve vzduchu bylo cítit jaro. Svěží vánek přicházel od polí, přesvištěl přes cestu a nakonec rozhoupal větve jasanů na druhé straně. Mezi stromy se Isakovi otevřel výhled na úpravná políčka a usedlost v dáli. Chlapci zevlovali na ohradě koňského výběhu, lákali k sobě koně a dobytek, který měli na starosti, zatím bloumal po louce. Když se Isak a jeho přátelé přiblížili k vrcholku kopce, změnil vítr směr a přinesl jim slanou vůni oceánu.
Dojeli k Doraneiovi. Ten napřáhl ruku a ukázal na své město.
„Pohleďte, můj pane – Narkang, První město západu.“
Tila se vedle Isaka překvapeně nadechla. Před nimi se rozprostírala široká rovina. Skvěla se svěží jarní zelení a sem tam na ní zářily hájky červenohnědých buků a jilmů. Z východu přitékala řeka Morwhent, ta, která je nesla většinu cesty k městu. Nyní tekla líně v širokém korytu. Ostrůvek uprostřed řeky spojovaly s břehy dva vysoké oblouky, díky nimž mohla pískovcová městská zeď neporušeně pokračovat i v místě, kde řeka vtékala do města.
Zeď se vlnila podle toho, jak nerovný byl terén, na kterém stála. Za ní byly vidět široké, pravidelné ulice a střechy s purpurovými došky.
Na vyvýšenině blíže ke středu města stál Bílý palác. Jeho dvě věže se stříbrnými kupolemi se na sluníčku blyštěly. Západním směrem, kde se do města vlévala řeka, byl terén položený níže a nebylo na něj přes zdi vidět. Obrovská, zářivá, bronzová klenba chrámu ovšem nešla přehlédnout. Za ní, v dálce, se tyčila štíhlá věž, jež by byla důstojnou ozdobou dokonce i v Tirahu.
A tam někde na obzoru se rozprostírala šedá plocha oceánu. Isak vnímal, kdesi vzadu v mysli, mocnou přítomnost dávné síly. Obrovské, a přitom uklidňující. Nesmírná vznešenost oceánu, táhnoucího se až k obzoru, za nímž přebývali bohové, zastiňovala i všechnu slávu Narkangu.
Na městské zdi se třepotala snad tisícovka vlajek. Tvořily pestrobarevnou směsici různých tvarů a vzorů. Nad Jižní bránou visel obrovský prapor – skoro tak velký jako bronzovými pláty pobitá brána. I z té dálky mohli návštěvníci rozeznat zlatou včelu s křídly roztaženými na zeleném pozadí.
„Je to úchvatný pohled, že, můj pane?“ pokračoval Doranei, zatímco farlanští vojáci mezi sebou bojovali o co nejlepší výhled. „Hned je snazší navštěvovat cizí končiny, když se můžete vrátit do náruče Narkangu.“
„Vskutku působivá podívaná,“ pokyvovali hlavou Vesna a Carel. Město jen potvrzovalo, co všichni věděli – Narkang se významem vyrovná Tirahu.
Jako by samotný Narkang nestačil, nížina před městem se jen hemžila lidmi. Stálo tam aspoň deset obrovských stanů a další dlouhé pruhy plátna ležely na zemi a čekaly, až je někdo vztyčí. Stovky stanových kolíků byly vyrovnány v úhledných hromádkách a všude po zemi se vinula lana a provazy. Celá armáda lidí pobíhala sem a tam s vozíky a dobytkem. Stáda ovcí sháněli dohromady ovčáčtí psi a volání ovčáků a těch, kdo se stádu připletli do cesty, zanikalo v jejich štěkotu a ňafání.
„Jarní trh, má paní,“ vysvětlil Doranei, když se na něj Tila tázavě podívala. „Má začít za dva dny. Den před rovnodenností. Bude největší, jaký tu kdy byl. Věřím, že se z vaší návštěvy bude radovat celé město, lorde Isaku.“
„Támhle vidím šarlatový praporec. Nejde to rozeznat přesně, ale hádám, že je na něm Runový meč Oddaných?“
„Je to tak, můj pane.“
„A vy si stále myslíte, že mě všichni přivítají s otevřenou náručí?“
„Pochybuji, že by si z vás chtěl rytíř-kardinál udělat nepřítele, můj pane.“
„Po tom, co jsem udělal jeho synovci, ze mě prý chce udělat mrtvolu,“ uchechtl se Isak nevesele.
„Jeho osobní názory jsou stále podřízené požadavkům jeho úřadu, můj pane,“ pravil Doranei příkře. „Za prvé, nezapomínejte, že jste možná Spasitel, na kterého Řád čeká, a za druhé, Oddaní nejsou tak mocní, aby se mohli otevřeně postavit králi Eminovi.“
„Ovšem už sama existence Pobožné věže je jasným znakem vzpoury,“ vložil se do hovoru Vesna. Pevnosti Oddaných se žertem přezdívalo Pobožná věž, což členy Řádu velice rozčilovalo. Lesarl je všechny varoval, aby se toho označení v Narkangu vyvarovali a ušetřili si tak nepříjemnosti.
Doranei se zamračil. Isak odhadoval, že mu ani tak nevadí žertovné označení jako spíš to, že mu řeči o politice kazí návrat domů. „Celá ta záležitost není tak jednoduchá. Ale jsem si jistý, že vám král vše objasní mnohem lépe.“ Odmlčel se, když k nim přiklusali dva zvědové spolu s třetím mužem, oblečeným navlas stejně jako Doranei, včetně zlaté včely na límci.
Doranei se usmál a pravil: „Můj bratr, Veil, už zpravil krále o vašem příjezdu. Královskému procesí ovšem chvilku trvá, než se vypraví na cestu. To jistě chápete.“
Veil zůstal v sedle, dotkl se prsty rtů a čela, aby pozdravil uctívače Nartise, s Doraneiem si ťukli pěstmi a pak otočil koně a vyrazil nazpátek. Oděvem podobnost obou mužů končila. Isak předpokládal, že není od věci domnívat se, že se pod Veilovými dlouhými vlasy ukrývá další tetované ucho.
Carel přikázal gardistům sesednout z koně, vyhřebelcovat je a upravit si uniformy. Stačilo jedno dopoledne v sedle, aby to na světle béžové látce bylo znát. Isak si z brašny vylovil několik ovesných placek a kus sýra, aby měl co žvýkat, zatímco přendával sedlo z Megennova hřbetu na efektnějšího Toramina. Valach byl skvěle vycvičený, ale temperamentního hřebce měl Isak radši. Toraminovy tmavé boky zakrýval sněhobílý přehoz, takže jen hlava, krk a nohy koně zůstaly odkryté. Přilbu si Isak pověsil na sedlo, aby byla nadosah.
Isak pohlédl na Vesnu, který se snažil vtěsnat do brnění, poprvé po několika týdnech. Isak se pochechtával, když viděl, jak se Vesna zachytil o větev a snaží se vysvobodit. Očarované černé železo bylo lehčí, než se zdálo, ale i tak bylo brnění nepoddajné. Tila už měla na sobě slavnostní šaty. Celé dopoledne seděla na koni bokem a nyní na sedle balancovala jako zkušená jezdkyně a připínala si šperky a ozdůbky. Pak si hlavu půvabně ovázala šátkem.
Čekání bylo mnohem kratší, než očekávali. Isak už neměl v Toraminově sedle co dělat, a tak sledoval nejprve, jak se Veil vrací do města, a pak dění na planině. Jen pár minut poté, co Veil zmizel v městské bráně, se rozezněly trumpety a z brány vyjel klusem dvojitý zástup jezdců. Rozdělili se a rozestavěli podél cesty. Když se seřadili, ozvala se fanfára podruhé. Tentokrát vyjela skupina ne více než dvaceti jezdců.
Farlané cválali z kopce v obvyklé formaci. Záložní koně a zavazadla nechali u obchodníka, jehož jim doporučil Doranei. Isak věděl, že se schyluje k významnému setkání, a nechtěl, aby později zvědové říkali, že když se lord Isak setkal s králem Eminem, byli dva kilometry pozadu a museli se starat o koně. Šlo sice o ostřílené vojáky, ale nezasloužili si přijít o takovou podívanou.
Jakmile lidé uslyšeli fanfáru, nahrnuli se podél hlavní tepny vedoucí k městu. Když Farlané dorazili doprostřed planiny, byl jich tam už pěkný dav. Všichni natahovali krky, aby viděli bělookého cizince. Když Isak minul první diváky, zaslechl mumlání a tiché nadávky, ovšem ignoroval je. Věděl stejně dobře jako ostatní, že už jen Siulents vzbuzuje respekt, a obrovský kůň s drakem na bocích to jen umocňoval. Toramin měl v kohoutku bezmála dva metry a s Isakem na hřbetě nabízel skutečně úžasnou podívanou.
Isak hleděl kupředu a začínal v průvodu rozpoznávat jednotlivé tváře. Snažil si je přiřadit podle toho, co mu v posledních týdnech vtloukala do hlavy Tila. Vpředu byl zcela jistě Emin Thonal, král Narkangu, oblečený v souladu se svými barvami a znakem. Průstřihy na bocích a rukávech prosvítala bílá látka – očividně šlo o poslední módní výstřelek, soudě podle toho, co měli na sobě ostatní šlechtici. Na hlavě měl král široký klobouk s pérem, posazený ke straně, a stejný motiv se opakoval i u ostatních šlechticů. Isak si pomyslel, vzal-li v úvahu vše, co o tom muži slyšel, že je klidně možné, že si král vybírá šatník s myšlenkou, kdo ho asi zase napodobí.
Po králově boku jela na štíhlém hnědákovi královna, oděná do jásavých jarních barev. Ačkoliv byla o něco starší než král Emin, vyznačovala se královna Oterness elegancí a důstojností. Její klidnou krásu neumenšovaly ani šedivé prameny prosvítající v lesklé kaštanové hřívě, ani drobné vrásky kolem očí.
Za královskou dvojicí klusal králův osobní strážce – bělooký, stavěný jako generál Lahk. Jmenoval se Coran. Byl královým nejbližším důvěrníkem od okamžiku, kdy se ujal moci. O králi a jeho blízkém příteli se leccos šuškalo, zvláště když manželství zůstávalo stále bezdětné. Nic na tom neměnilo, že Coranova slabost pro lehké ženy z města byla obecně známá. Lesarlovi špioni došli k závěru, že jde o tvrzení neopodstatněná. Oba muže spojovala láska k moci, ne k sobě navzájem. Coran měl na sobě střízlivou, praktickou halenu, podobnou té, již nosili Doranei a Veil. Nešlo sice o uniformu jako takovou, ale podobnost stačila, aby měl Isak důvod poohlédnout se po včele a tetování, až dojedou blíže.
Když se k sobě skupiny přiblížily, pokynul Doranei nenápadně rukou a doprovodné zástupy králových gardistů vyjely, aby odtlačily z cesty dav, který se snažil dostat co nejblíže. Vojáci, dbalí toho, aby nechali Farlanům dostatečný prostor, otočili koně částečně směrem k lidem a sami se v sedle natočili tak, aby mohli salutovat.
Carel zavrčel rozkaz a předsunutý oddíl Duchů se rozdělil a zařadil na konec procesí dříve, než se obě skupiny střetly. Isak nyní družinu vedl do trychtýře tvořeného gardisty. Přitáhl koni otěže, aby mohl zbývající vzdálenost překonat pěšky. Tila ho předtím tiše upozornila, že by asi králi nebylo moc příjemné vítat hosta a vzhlížet při tom metr nad sebe. I tak byl rozdíl jejich výšek propastný, ale na koni by ho Isak ještě zdůraznil.
Ostatní to pochopili jako signál a učinili to samé. Nyní si kráčely obě skupiny pěšky v ústrety. Isak se přiblížil ke králi s rukama napřaženýma a dlaněmi směřujícími vzhůru. Král smekl klobouk a hluboce se uklonil. Rozpačitý Isak se chystal učinit to samé, ale v tu chvíli k němu král přistoupil a přátelsky mu stiskl ruku.
„Můj pane Isaku,“ pronesl král Emin jasným, kultivovaným hlasem, „prosím, vítejte v mém království.“
„Králi Emine,“ odvětil Isak podobným tónem, „já děkuji vám a lidu Narkangu a Tří měst za přijetí, jehož se nám tu dostalo každý den strávený ve vašem království.“
Isak se uklonil. Tila mu řekla, že Farlan doposud nikdy neuznal Emina Thonala za krále. Tato slova byla tudíž důležitým politickým i teologickým gestem.
Eminovi blýsklo v očích pochopení a uklonil se také.
Vypadal mladší, než Isak očekával. Vládl městu již dvacet let a k moci se dostal, když byl jen o málo starší než Isak. Přesto neměl jediný šedivý vlas a v poledním slunci měla jeho kůže zdravou, snědou barvu. Měl líbivé rysy – výrazný nos a zářivě modré oči. Zračila se v nich podobná moudrost jako v pronikavém pohledu lorda Bahla. Isak se nemohl od těch očí odtrhnout. Pak si vzpomněl, že podle protokolu by měl znovu promluvit.
„Mohu vám představit ty, kdož mě provázejí? Hrabě Vesna, slečna Tila Introlová, maršál Carelfolden, velitel mé stráže.“ Král na každého kývnul. Isak napřáhl ruku za sebe a Tila mu podala dary, které Bahl a jeho vrchní správce tak pečlivě vybrali.
„Vaše Veličenstvo,“ pokračoval Isak, „prosím, přijměte tyto dary na znamení přátelství. Toto je sekera jménem Temné světlo…“ podal mu zabalenou zbraň a král okamžitě rozvázal provázek a rozbalil plátno. Pozdvihl sekeru. Měla jedno ostří a na druhé straně zvláštně zahnutý bodec. Byla vyrobena z jediného kusu temné oceli – nebylo to černé železo, ale nějaký jiný, stejně záhadný materiál. Dřevěné topůrko vyztužily čtyři ocelové pruty. Skrz ostří kovář vyřezal čtyři runy. Jak otvory prostupovalo světlo, jejich okraje rudě zářily. Král podal plátno Coranovi a rukou s mnoha prsteny uchopil topůrko. Chetsové mají štíhlé prsty, takže jeden z gardistů pečlivě přidal na topůrko v místě úchopu jednu koženou omotávku navíc. Když král Emin sevřel topůrko, pomyslel si Isak, že volbu daru podcenili. Král ale provedl několik cvičných úderů a zdálo se, že je s výsledkem spokojen. Radostně se na hosta usmál a podal zbraň svému strážci. Ten ji znovu zabalil a pak ji opatrně třímal v náručí.
„Vaší královně,“ pokračoval Isak, „nabízím tyto šperky. Byly vyrobeny přímo pro ni a její rod.“ Podal králi Eminovi malou koženou krabičku a ten ji opatrně předal královně Oterness.
Královna otevřela krabičku stejně opatrně, jako předtím její manžel rozbaloval Temné světlo. Překvapeně vydechla. V sametem vystlané krabičce leželo dvanáct vybroušených smaragdů, vsazených do zlata, propojených čtyřmi tenkými zlatými řetízky s větším smaragdem. Jakmile se královna jednoho kamene dotkla, začaly se všechny ostatní chvět. Jeden řetízek se váhavě natáhl a dotkl se její ruky. Hadí šperky byly natolik proslulé, že královna věděla, co se bude dít dál. Stejně se ale tvářila trošku vyplašeně, když jí zlatý řetěz začal šplhat po paži vzhůru. Chvěla se, když se šperk doplazil jako had k jejímu rameni. Všichni ji sledovali, tak potlačila strach a ladně sklonila hlavu k největšímu smaragdu.
Řetěz se opatrně zanořil do zářících kaštanových vlasů, vynořil se a kameny se pomaličku sunuly na své místo, dokud jí největší smaragd nezářil uprostřed čela. Menší smaragdy jí nyní lemovaly hlavu jako koruna. Královna se jich váhavě dotkla – tvářily se jako normální kameny, běžné zlato. Snad jen malinko teplejší než ostatní.
Usmála se na manžela a hluboce se poklonila Isakovi. „Je mi ctí,“ řekla. „Děkuji vám za sebe i za své budoucí dcery.“
Isak jí zahlédl v očích smutek a vzpomněl si, že dvojice je bezdětná. Pak se ale královna Oterness usmála a oči se jí rozzářily. Isak se taky usmál a v duchu si oddechl úlevou. Nebyl si jistý, zda jsou hadí šperky vhodné. Když mu Tila ukázala, jak funguje safírový náhrdelník po babičce, vyděsilo ho to. Tila ho ale přesvědčila, že jakmile si žena na šperk zvykne, bude ho zbožňovat. Určité kouzlo spojené s hadími šperky navíc ještě umocňovalo krásu té, která je nosila. Královna vskutku jen zářila.
Isak se rozhodl, že poslední dar – knihu – nebude předávat veřejně. Vražda kardinálů popisovala Malichovu aféru. Napsal ji kardinál Disten – muž, který spiknutí odhalil. Isak předpokládal, že se král na knihu vrhne, při první příležitosti s ní zmizí někam do ústraní a tam si v ní bude hodiny listovat. Možná i se svým podivným přítelem Morghienem.
Král Emin se nyní znovu uklonil a pravil: „Můj pane, vaše štědrost nezná mezí. Obávám se, že nemám, co bych nabídl muži, jenž vlastní takové dary jako vy. Ale svoboda mého města a království je i vaše. Stejně tak mé nehynoucí přátelství.“
Isak se usmál. Zatím šlo vše jak na drátkách. Hostitel neměl nabízet nic než přátelství, a vzhledem k tomu, že kvůli tomu tam Isak jel, byl spokojen. Jeho první pokus o diplomacii zatím vypadal slibně.
Ukázal na svou družinu a řekl: „Těšíme se, až objevíme krásy vašeho města. Děkujeme za vaši laskavost.“
„A,“ pokračoval král, „pokud toto přátelství vyústí i v takové obchodní vztahy, že zde bude třeba vybudovat velvyslanectví, bylo by mi pro všechny budoucí časy potěšením nabídnout vám pro tyto účely bývalou vévodovu usedlost – jako váš domov, až budete mimo ten svůj, kousek Tirahu uprostřed Narkangu.“
Mezi přihlížejícími to zašumělo a Isak usoudil, že to je nabídka stejně štědrá jako neočekávaná. Znovu se poklonil. Nebyl si jistý, zda má ještě něco udělat či říct, ale zdálo se, že úklona stačí.
Král opět promluvil. „Něco jsem při představování opomněl. Lorde Isaku, dovolte mi, abych vám oficiálně představil královnu Oterness.“
Královna natáhla ruku, Isak ji jemně uchopil, a jak ho to Tila učila, políbil hedvábnou rukavičku.
„Můj strážce a přítel Coran,“ pokračoval a ukazoval na jednotlivé lidi, „můj ministerský předseda hrabě Antern a vrchní radní veřejného shromáždění Morten Deyl.“
Isak na každého krátce kývnul. Coran vypadal jako lupič, dost chytrý na to, aby si uvědomil, že bez krále nic neznamená. Hrabě Antern byl přesně takový, jak ho Lesarl popsal – prohnaný a bezohledný politik. Ten člověk byl králi naprosto věrný a úžasně z toho profitoval. Jedinou neznámou zůstával vrchní radní. Mortena Deyla do čela shromáždění zvolili poměrně nedávno. Nikdo nevěděl, odkud přišel, a už jeho první rok v úřadu rozdmýchal záplavu obvinění a různých teorií. Lesarl zuřil, protože se mu ještě nepodařilo zjistit, kdo jeho zvolení zosnoval.
Isak si všiml, že vrchní radní ani na okamžik nespustil úzká očka z Eolise. Dokonce ani když se ukláněl, tak ne. Možná byl mnohé, ale každopádně byl zbabělec.
„Můj pane, jsem si jistý, že jsou vaši druhové po cestě unavení. Vaše pokoje v Bílém paláci na vás čekají. A dnes odpoledne vřele doporučuji navštívit městské lázně. I když to říkám já, věřím, že se mnou budete souhlasit. Jsou skutečně skvostné.“ Jeho nadšení bylo nakažlivé a nejenom Isak se usmíval při myšlence, že je po všem tom cestování čeká tak přepychový zážitek.
* * *
Isak stál na balkoně nad nádvořím paláce a prohlížel si úpravné záhonky červených, oranžových a bílých květin, které lemovaly bílé kamenné zdi. Překvapilo ho, že nikde nevidí stráže. Celý palác působil vznešeně a vkusně. Isak si pomyslil, že jsou zde všichni až příliš uvolnění a zcela určitě zranitelní. Kolem nádvoří stály sloupky a na nich velké, zdobené, zlaté klece. Hlasy pestrobarevných ptáků byly slyšet všude v paláci. Isak si vzpomněl, co mu řekl Prorok v Ghorentu – když přiletěly tisícovky motýlů, musela zahrada vypadat skvostně. Síť cestiček vysypaných štěrkem, ozdobné fontánky a mramorové sochy v ničem nepřipomínaly udusanou hlínu a zežloutlý trávník tiražského cvičiště. Ta hrstka strážných, kterou zahlédl, měla na sobě zlatem zdobené brnění a vypadala stejně ozdobně jako ptáci v klecích.
„Musí si být svou mocí setsakramentsky jistý,“ poznamenal k Vesnovi. „Tenhle palác přímo vybízí k útoku.“
Hrabě byl rád, že formality skončily a on si konečně mohl svléknout brnění. V kultivovaném prostředí si ve vyloženě vojenských úborech připadali nesví.
„Ten palác je dobře promyšlený, to je jisté,“ odpověděl. „Podívejte se pozorně: například zdi – vrchní část je dřevěná. Vsadím se, že stačí jednotka s kladivy, vyťukne ven závlačky, vršek shodí dovnitř do zdi a mají prostor, aby se během chvilky rozestavěli na cimbuří. Všiml jste si, jak vypadá země za vnější zdí? Je to jen vrstva hlíny na prknech. Dole je bezpochyby hluboký příkop. A naše komnaty? Tvoří kruh, přístupný pouze zevnitř. Pokud by někdo prolomil hlavní zeď, využije král Emin střechu prstence a na tom pěkném nádvoří bude mít nepřítele jako na talíři.“
Isak se znovu rozhlédl kolem sebe. Místo bezbranného, nazdobeného paláce se sochami v zahradě viděl najednou hrad klasického stylu. Představil si krále samotného, v jeho klobouku s pérem – ta směšná pokrývka hlavy nic neměnila na tom, jak chladnokrevné měl oči. Zdálo se, že prohlédnou všechno.
„Vypadá to, že takové bude celé město,“ souhlasil. „Zajímalo by mě, co na nás z pod vší té nádhery ještě vykoukne.“
„Ve veřejných lázních budu mít oči na stopkách. Hlavně si dám pozor na ty, co se usmívají a vypadají naprosto neškodně. Před takovými mě otec vždycky varoval.“ Vesna se zakousl do jablka, opřel se o balkón a vzhlížel ke svému pánovi.
„Jsem si jistý, že se tam budeš mít na co dívat. Všechny ty paničky ve vodě… Tila s tebou nebude týden mluvit,“ škádlil ho Isak.
Projektanti, kteří přetvořili půl tuctu přírodních horkých pramenů na jeden z divů celé Země, vytvořili vedle hlavní lázně i tři menší komnaty. První náležela vojákům. Král udělil šlechtické tituly těm, kdo ho podporovali, a tím pádem mnoho členů městské smetánky byli zjizvení veteráni. Oddělená místnost jim zaručovala určité soukromí a umožňovala mladší generaci setkat se s válečnými hrdiny. Král Emin doufal, že staří vojáci něco mladíky naučí nejen na cvičišti, ale i během rozprav v lázních. Druhá místnost náležela pouze ženám, tudíž se neprovdané dívky nemusely vystavovat pohledům všech návštěvníků lázní.
Poslední a nejmenší místnost byla rezervována pro královskou dvojici. Jen málokdo se mohl pochlubit, že měl tu čest místnost navštívit. Vzhledem k tomu, že Isakovi pozvání ke společné koupeli s králem doručil Doranei, bylo jasné, že je nutné prohovořit cosi skutečně důležitého – něco, co nesmí slyšet cizí uši.
* * *
O hodinu později je svolali na nádvoří. Čekal tam na ně král Emin a řada nosítek. Jeho suita nebyla početná – jedinou novou tváří byl ztrápeně se tvářící muž, nepořádně oholený a celý nesvůj ve slavnostní uniformě. Nemohlo mu být více než třicet let. Přešlapoval z nohy na nohu a zdálo se, že by mnohem radši dělal něco užitečnějšího, než seděl v lázních s nějakým vysoce postaveným cizincem. „Lorde Isaku, toto je velitel městské stráže Brandt. Vím, že máte své Duchy, ale bude na Brandtovi, aby zajistil, že je nebudete potřebovat. Můžete se po městě pohybovat, jak je vám libo, ustaraný Brandt vám ovšem bude stále nablízku.“
Isak se usmál. Dávalo to smysl: velitel Brandt možná začal jako ambiciózní šlechtic v králově gardě, ale roky stíhání zločinců z něj noblesu vyhnaly. „Na velitele stráže je mladý,“ komentoval to Isak. Nastalo napjaté ticho. Isak se na Brandta zakřenil: „Z toho usuzuji, že je v tom, co dělá, skutečně dobrý. Jsem rád, že ho budu mít po ruce.“
Veliteli se ulevilo. Král Emin pokynul a Krann si vybral nosítko s nejurostlejšími nosiči. U většiny nosítek stál v každém rohu polonahý muž – kůži měli naolejovanou a z uší a kolem krku jim visely šperky. Na zápěstí měli připevněná zvláštní kožená poutka. Když Isak vykročil ke svým nosítkům, přistoupili k nim diskrétně další čtyři nosiči, aby se o Isakovu váhu podělili.
Tila ho upozornila předem, že jsou nosítka ve městě běžným dopravním prostředkem. Isak ovšem pochyboval, že by nosiči někdy předtím nesli někoho tak těžkého. Než si sedl, poklepal na konstrukci nosítek a upokojil se, když pod tkaninou nalezl pevný kovový rám. Alespoň nosítka samotná ho pravděpodobně unesou. Uvelebil se na nich.
Nosiči ho nechali najít nejpohodlnější pozici, pečlivě omotali kožené řemínky kolem rukojetí a nadzvedli ho. Jeden z nich tiše hekl, ale nikdo z nich nezakolísal. Muž v pravém zadním rohu vše zkontroloval, aby se ubezpečil, že jednoho z nejmocnějších mužů v Zemi neupustí, a pak stáli a čekali, až se vypraví i ostatní nosítka.
Mihn nosítka ignoroval a postavil se po Isakově levici. O ocelí pobitou hůl se při chůzi opíral. Na zádech mu pevně seděl batůžek s knihou a svitkem, přivázaný tak, aby mu v případě potřeby nepřekážel v pohybu. Velitel Brandt se postavil na pravou stranu. Rapír měl u pasu a bedlivě si prohlížel každého na nádvoří.
Král Emin počkal, až se usadí jeho hosté, a teprve potom se vyšplhal do vlastních nosítek. Celé procesí vyrazilo a okamžitě našlo přirozený rytmus chůze. Překvapivě rychle vyšli pod špičatým obloukem ven z paláce a vyrazili do města. Na každém nosítku byl připevněn bambusový rám, aby si cestující mohl zatáhnout kolem sebe hedvábné záclonky. Isak ale toužil vidět Narkang. Tirah byl šedý – od starodávných kamenných budov až po kupící se oblaka. Budovy na hlavní ulici se mačkaly jedna na druhou a z chodníčků pod baldachýny po stranách ulice se časem vyvinuly zastřešené pasáže. Narkang byl úplně jiný. Život plynul na širokých ulicích a vešly se tam i stovky krčem a prodejních pultíků.
Na budovy obklopující palác neměl Isak z nosítek dokonalý výhled, ale dospěl k názoru, že všechny lemují prostorná nádvoří. Vrata byla dokořán a lidé se tísnili před nimi, aby mohli sledovat královský průvod. Ovocné stromy obsypané květy, hliněné tašky na střechách, barevné okenice na vysokých oknech – to vše přispívalo k přátelskému a radostnému dojmu, jímž město působilo. Tomu ovšem odporovaly železné mříže na všech níže položených oknech.
„Veliteli, slyšel jsem, že ten, kdo dohlíží v tomto městě na pořádek, nemá téměř nic na práci,“ řekl Isak a mírně se naklonil kupředu.
Velitel Brandt se uchechtl a už si chystal nějakou uštěpačnou poznámku, když si všiml, že se Isak usmívá. „Jak to myslíte, můj pane?“ zeptal se a čekal, co mu mladý lord odpoví.
„No, jestli má Narkang pod palcem Bratrstvo, tak vám jistě, kdykoli je spáchán zločin, stačí jít a zatknout jednoho z jeho vůdců.“ Brandt se zasmál, ale Isak si všiml, že současně trochu ztuhnul. Zmínka o Bratrstvu ho vyprovokovala k reakci, o kterou Isakovi šlo.
„Není to tak jednoduché,“ řekl velitel. „Bratrstvo má možná na zdejší dění velký vliv, ale zdaleka nemá pod palcem všechno. Kdyby se o to pokusilo, mohlo by se jeho vládcům snadno stát, že by se probudili a první, co by viděli, by byl Coran, vysvětlující jim, proč to není zas až tak dobrý nápad.“
„Coran?“ zeptal se Isak. Pak si vzpomněl. „Á, králův osobní strážce. Povězte mi, vyskytuje se tu hodně Oddaných?“
Brandt otevřel ústa, ale nevydal hlásku. Možná nevěděl, co na to říct. Rozhlédl se po lidech a hledal něco, na co by se mohl vymluvit a změnit téma. Nic nenašel. Váhavě se obrátil zpátky na Isaka, který nevzrušeně čekal na odpověď. „Je jich tu hodně, pane. Rytíři chrámů existují mnohem déle než tohle království. Do jisté míry právě udržování tradic zabránilo v těchto končinách otevřené válce. A to nejenom teď, ale už stovky let.“
„Takže jsou populární?“ zeptal se Isak ledovým hlasem.
Velitel pochopil a obešel přímou odpověď, jak jen to šlo.
„Jsou součástí tradice, lorde Isaku – to je asi nejlepší způsob, jak to popsat. V některých rodinách i malí chlapci vědí, že až vyrostou, stanou se členy. Rytíři, kteří jsou v čele měst, mají možná pověst přísných vládců, ale panující rodiny je velice podporují.“
„A vaše rodina?“
Brandt se zamračil, ale odpověděl bez váhání: „V mé rodině mají naprostou podporu. Můj otec byl členem, můj bratr, lenní pán Toquin, je v Rádu majorem. Moje sestra si vzala plukovníka, který možná jednou bude s mým bratrem soupeřit o post rytíře-kardinála.“
„A vy?“ Isak přemítal, jestli by si král dovolil poskytnout mu jako ochranku Rytíře chrámů.
„Můj otec se mnou v tomto ohledu vůbec nezabýval. Byl jsem moc hluboko v následnické linii. Myslel si, že hlídač bude rodině užitečnější než kněz. Ne že by mi to bylo líto. Tohle město a jeho zákony jsou pro mě jako životní družka. Myslím, že jako poslání to bohatě stačí.“
Isak přikývl, ztracený v myšlenkách. Pokud velitel mluvil pravdu, bylo mu co závidět. Znal toto město a miloval ho jako ženu. Věděl, proč je tady, a šel si za tím. Jeho úspěchy a neúspěchy byly okamžitě vidět. Isak takové štěstí neměl. Většinu svého národa ani nepotkal. Vlajka, typické farlanské rysy, jazyk Farlanu – daly se ty věci milovat? Aby začala válka, stačil něčí záchvat vzteku. Když člověk pohlédl do historie, musel se ptát, jestli vůbec záleží na tom, co je pravda, a co ne.
„To ano, bohatě to stačí,“ souhlasil Isak po chvíli. Ležel tiše a přemítal, kudy se bude dál jeho život ubírat. Pohrával si s prstenem na prostředníčku levé ruky – na stříbrném válečku, asi tři centimetry dlouhém, byl vyrytý drak s korunkou. Farlané málokdy nosili pečetní prsteny. Bylo tomu tak od doby, kdy Kasi Farlan, tehdy ještě mladý a zbrklý, ztratil trpělivost se starším a zkušenějším Koezhem Vukótem. V souboji, který následoval, přišel o malíček i s pečetním prstenem.
„Veliteli, máte syna?“
Muže otázka překvapila, ale odpověděl: „Ano, můj pane. Nejstaršímu chlapci je devět let.“
Isak si prsten stáhl z prstu a podal ho muži. Ten zaváhal, vzal si ho a prohlížel si vyrytý symbol.
„Dejte mu ho,“ řekl Isak. „Ať se na draka podívá, kdykoli mu bude vrtat hlavou, co má dělat. Ať se nenechá příliš unést svými sny a nezapomíná, že je jen člověk jako všichni ostatní.“
Velitel opatrně zastrčil prsten do kapsy a odpověděl: „Můj pane, to je rada dobrá pro každého – pro devítiletého chlapce i pro krále.“
Isak smutně přikývl. Nedokázal veliteli pohlédnout do očí.
* * *
Kožené sandály nosičů rytmicky pleskaly o dláždění a plátěné suknice jim šustily o lýtka. Ten zvuk provázel procesí do středu města. Obklopoval je čpavý pach odpadků, kouře, jídla a potu. Řada hlídačů v hnědém úboru udržovala dav v bezpečné vzdálenosti. Všichni se chtěli přijít podívat na cizí princátko. Domy zde byly dřevěné a natěsnané jeden vedle druhého, ale stále vypadaly blahobytně. Všechny střechy byly pokryté typickými taškami z fialové břidlice.
Vpředu Isak zahlédl cíl jejich cesty – impozantní kamennou budovu shlížející na celou čtvrť obrovskými, klenutými okny. Obě její delší stěny lemovaly dvě patra vysoké výklenky, z nichž pozorovaly ulice bronzové sochy vyšší než Isak. Viděl tři: Ilit s Rohem ročních období, Belarannar, bohyni Země, té se po ramenou pnul břečťan, a Vasleho, boha řek. Lázně totiž byly zasvěceny jednomu z jeho aspektů.
Vešli na rozlehlé nádvoří. Uprostřed stála socha ženy oděné jen do proudící vody. Do bronzové plakety na podstavci, na kterém socha stála, bylo vyryto poděkování Baoliss, dceři Vasleho. U nohou sochy stála velká bronzová mísa, zpola naplněná vodou. Do ní lidé házeli mince, šperky a drobné figurky coby oběti a poděkování.
„Můj pane,“ ozval se Mihn tak tiše, že ho bylo v okolním hluku sotva slyšet, „bylo by moudré nechat bohyni štědrý dar. Toto je její jediné sídlo. Mohla by se vámi cítit ohrožená.“
Isak se zamyslel a musel mu dát za pravdu. Setkání s Morghienem ho poučilo, jak jsou bohové vnímaví. Hrst zlatých eminů na uchlácholení Baoliss nestačila. Už tak měl dost starostí. Nepotřeboval si ještě rozhněvat bohyni. Poplácal se po kapsách a hledal vhodný dar. Přijel ale nepřipraven. Pošeptal něco Mihnovi a ten přikývl a přeběhl k Vesnovým nosítkům. Prohodili pár slov a Mihn se vrátil s malým, ale těžkým koženým váčkem. Podal ho Isakovi.
Isak poklepal nosiči na rameno. Muž hvízdnul a všichni se zastavili. Než stačili snížit nosítko k zemi, bělooký už z něj seskočil dolů.
Ignoroval zírající zevlouny, přikročil ke kamenné postavě a pečlivě vysypal eminy do misky. V duchu děkoval Vesnovi za jeho předvídavost, díky níž se vybavil místní měnou. Usmál se sám pro sebe. To bylo králi podobné – pojmenovat mince po sobě. Když mince žbluňkly do vody, cítil Isak za zády něčí přítomnost. Zamrazilo ho a měl pocit, že mu cosi zašeptalo u ucha. Chichotající se ozvěna k němu zavanula od štěrkem vysypané cestičky a pak byl opět sám. To mu jako důkaz stačilo.
„Můj pane,“ zvolal král Emin. Královna a Coran stáli za ním a zdálo se, že jsou zvědaví, co se bude dít. Hrabě Antern se někam vytratil. Isak ho v zástupu přihlížejících nenašel. Krann naposledy pohlédl na sochu, téměř neznatelně se poklonil a vyrazil zpět ke své družině. Čekala v uctivé vzdálenosti. Spolu s ní se u vchodu s mramorovými sloupy připojil ke králi a vstoupili dovnitř.
Isak zíral na obrovskou, složitou mozaiku znázorňující boha Vasleho, jak posílá vodní příval dolů po řece na zástup elfů. Netušil, zda je to výjev z nějaké slavné bitvy.
Obrátil pozornost k dlouhé chodbě. Snažil se ignorovat pohledy těch, kdo seděli na pohovkách a křesílcích lemujících stěny. Minimálně stovka lidí seděla nebo stála a sledovala je. Isak vyčetl v jejich tvářích nevraživost. Přitom ty lidi vůbec neznal.
Míhaly se mu před očima různé úbory a barvy, ale Isak rozeznal nezanedbatelné množství červených šerp se znakem Runového meče, patřících Oddaným, a také několik skupinek žen s bílými šátky. Jedna taková skupinka zahrnovala i muže, ale ti zde byli většinou jen jako ozbrojený doprovod.
Když král Emin a Krann vykročili do chodby, hovor se znovu rozproudil. Jen ženy v bílém, jak si Isak všiml, je sledovaly tiše. Začal si připadat jako hmyz, který si dovolil přilézt na drahý koberec – obzvláště velký a zajímavý brouk, ale přesto nic, čeho by se chtěl někdo dotknout.
Král Emin si, zdálo se, ničeho nevšiml. Pokynul usmívajícím se tvářím, které po cestě potkávali, a kvapně kráčel chodbou se sebedůvěrou monarchy. Isak si pomyslel, že to je přesně to, co se ho Tila ze všech sil snažila naučit.
A tady se mu dostalo první lekce. Král okamžitě ovládnul celou místnost. Získal si pozornost všech. Byl natolik bezstarostný, že maximálně vzal na vědomí, kdo z přítomných úsměv neopětoval. Obklopovala ho téměř hmatatelná aura sebedůvěry, která snadno vyrovnala čtyřicet centimetrů výšky, které mu na Kranna chyběly. Aby Isakovi, který dělal výrazně delší kroky, stačil, musel přiměřeně zrychlit chůzi. I tak ale působil důstojně.
Chodba vedla ke klenutému předsálí. Vypadalo to tam podobně jako u hlavního vchodu. Po každé straně mědí zdobených dveří stál jeden králův gardista ve slavnostní uniformě. Ačkoliv měli hroty kopí krásně zdobené, stále byly ostré a smrtící. Vlevo posedávali tři muži, ozbrojení nápadněji: Doranei, Veil a nápadně vysoký muž s velice světlými vlasy a klikatou jizvou v obličeji, která zohavila jeho jinak pohlednou tvář.
Když se král přiblížil, napřímili se a gardisté otevřeli dveře. Objevil se kruhový bazének, asi osm metrů široký. Z vodní hladiny jemně stoupala pára. Zdi byly vykládané drobnou keramickou mozaikou zobrazující scény oslav a odpočinku, táhnoucí se kolem celé místnosti a mizející za přepážkou vysokou jako dospělý muž, jež byla vystavěna u protější stěny.
V rozích místnosti se protahovaly mramorové nymfy a na vzdálenějším konci stála další socha sedící bohyně Baoliss. Z rukou jí proudila voda přímo do bazénku. Z výklenků shlížely busty bohů. Oči měli vyvedené v různých barvách: z Nartisovy vážné tváře zářily safíry a Smrt s kápí na ně zíral kousky zlata. Nejvíce ovšem Isaka zaujala Paní – v dokonalé tváři se blyštěly smaragdy. Bylo zvláštní, že tam je. Nepatřila do Horního kruhu. Isak nepochyboval, že ji tam král umístil z nějakého konkrétního důvodu.
Doranei a jeho druzi vešli dovnitř a bez zaváhání si to namířili k protější zdi. Tam, skoro dva metry nad zemí, byla tři vysoká okna. Veil ani nezpomalil krok a našlápl na římsu asi půl metru nad podlahou. Teprve nyní si Isak všiml, že se táhne podél celé zdi. Odtamtud Veil vyskočil na parapet, dýku připravenou v ruce, a vyhlédl na protější zeď. Když se upokojil, že nejsou pod dohledem zvědů, mávl na ostatní.
Doranei vzal z jednoho rohu tyč a podal ji Veilovi. Ten s její pomocí přetáhl přes okna těžké plátěné závěsy, připevněné na tyčce nad okny. Tím znemožnil komukoli nahlédnout dovnitř, ale ponechal v místnosti dost světla na to, aby se navzájem viděli. Isakovi to připadalo celkem přehnané, ale bylo to Eminovo město.
„Lorde Isaku.“ Král stál u stěny, která oddělovala část místnosti, a pokynul mu, aby šel blíže. „Obávám se, že nemáme dost času, abychom si vychutnali blahodárné účinky zdejší vody. Snad vám bude stačit mé slovo, že jsou skutečně výrazné, a půjdete se mnou.“
Isak na krále tázavě pohlédl a ten zmizel za přepážkou. Coran netečně ustoupil vzad – jen tolik, aby mohl Isak projít. Rozhlédl se. Doranei a jeho kolegové – Isak odhadoval, že zjizvený muž je také členem Bratrstva – čekali na druhé straně bazénu.
Isak vstoupil za přepážku a Mihn se mu držel v patách. Uviděl lavičku z leštěného dřeva a kamenný oltářík u stěny. Oltář, normálnímu muži dosahující asi k hrudi, měl před každým bohem z Horního kruhu škvíru na kadidlo.
„I přílišná zbožnost může být užitečná,“ komentoval Emin oltář. „Budete tak laskav a posunete ho ke straně? S vaší silou to bude hračka. Otáčí se kolem čepu na pravé straně.“
Isak na oltář podezíravě pohlédl. Necítil žádnou magii, a tak přikývl a opatrně ho uchopil za boky. Oltář se skutečně velmi snadno otočil doprava. Jeho široká základna se posunula a odhalila otvor v podlaze. Isak do něj nahlédl, ale nic neviděl. Král se usmál, žertem se uklonil na znamení díků, prošel kolem lorda z Farlanu a dřepl si vedle díry.
„Celé město si o mě dělá starosti. Myslí si, že mám nějakou strašnou kožní chorobu. Trávím v lázních hodiny a hodiny, takže se pochopitelně obávají nejhoršího. Můj doktor dostává za svou bujnou fantazii dobře zaplaceno a další peníze má za to, že si své poznatky nenechává pro sebe. Myslím, že ho ta hra začíná bavit.“
Usmál se a spustil se do temnoty. Krann se otočil na Mihna a viděl, že se dobře baví. Stále ještě v temnotě nic neviděl, ale pokud tam mohl tak snadno skočit král, musí to zvládnout také. Ať už to byl záměr, nebo ne, dostalo se mu další lekce: než někomu ukážeš jámu, zjistí si, jak je hluboká! Isak natáhl ruku před sebe a soustředil se. Už to nebyl problém. Za několik vteřin se mu z konečků prstů začalo linout slabé modré světlo, nabíralo na síle a prozkoumávalo hladké zdi a podlahu tunelu dole. Podlaha byla dva metry pod Isakem.
Emin se opíral o zeď. Pozvedl obočí, aby teatrálně vyjádřil úžas nad Isakovými magickými schopnostmi. „Pojďte, pane. Čas kvapí.“
Isak skočil dolů, za ním Mihn a nakonec se k nim pomalu a rozvážně spustil Coran. Isak nejdříve nechápal, ale pak viděl, jak opatrně doskočil Coran na pravou nohu. To bylo zajímavé. Vzala-li se v úvahu schopnost rychlého uzdravování, vlastní všem bělookým, muselo jít o nedávné nebo hodně vážné zranění.
Král napřáhl ruku a dotkl se lana, táhnoucího se podél stěny dřevěnými trámy vyztuženého tunelu. Isak stále ještě svítil na cestu, takže lano bylo zbytečné. Ale i tak se ho Emin stále dotýkal prsty a postupoval dál mírně se svažujícím tunelem. Za ním kráčel Coran a teprve pak Isak a Mihn.
Zatímco Emin říkal cosi nedůležitého, otvor se za nimi tiše zavřel.