Kapitola 26
Z |
ima byla mírnější, čím dále jeli na jih. Noci byly chladné, zejména pokud spali na palubě lodi, ale přes den už ve vzduchu nebyl cítit sníh. Farlanští za sebou nechali stíny hor, překročili široké pláně a cítili, že kdesi na obzoru je čeká léto. Narkang od nich ležel jihozápadním směrem, ale neměli v úmyslu přiblížit se k Vanachu, kde měli přísná náboženská pravidla, jež člověk snadno překročil, aniž by si to uvědomil, ani nechtěli vjet do Tor Milist. Nebyli si jistí, jaké přivítání by je tam čekalo.
Místo toho většinu cesty překonávali po řece tvořící hranici mezi Tor Milist a Scree. Mohlo sice dojít k nějakým potížím, ale nebáli se, že by si neporadili s čímkoli, co je tam mohlo potkat.
Bylo zvláštní vzbudit se ráno a nevidět na obzoru hory. Ale to, že už brzy příjemně svítilo slunce, jim tu skutečnost plně vynahradilo. Isak sledoval jemné chomáčky mraků – všechny měly zlatavé okraje – a usmíval se. Rozpomínal se, jaká potěšení může člověk ve volné přírodě zažívat. V mysli ho hřála vzpomínka na Xeliath, jel obklopen přáteli a život mu v tu chvíli připadal hezčí než kdykoli předtím. Jen to, co mu dívka s tmavou pletí řekla, mu dělalo starosti, i když se rozhodl, že ten problém bude řešit, teprve až se dostane do Narkangu a setká se s jasně zářícím králem Eminem. Stejně se mu ale nedařilo setřást stísněný pocit.
Jak tak cestovali podél hranice Tor Milist, lidé, které potkali, jim hlásili, že znovu v plné síle vypukla občanská válka. Vévoda Vrerr toho roku utrpěl už dvě menší porážky, a i když jen tak tak vyvázl živý, fámy o jeho smrti byly očividně přehnané. Vévoda vypsal obrovskou odměnu za hlavu čarodějnice Leferny, která mu ukládala o život, ale nikdo se zatím nepokusil odměnu získat. Rolníci svého pána ze srdce nenáviděli, protože si přivlastňoval jejich úrodu a s takovou by si brzy neměli co schovat do zásoby na zimu.
U dvora se rozběhla šeptanda, kterou spustil chetský žoldák. Tvrdil, že se mu podařilo nasadit žárlivému vévodovi parohy.
„To mě ani moc nepřekvapuje,“ komentoval to Vesna, když odpočívali v hostinci poblíž doků, který poctili svou přítomností.
„A proč ne?“ Nikdo si nevšiml, jak se u té otázky Tila tváří.
Vesna upřeně hleděl na svou sklenici a mračil se, protože mu lihovina nechávala v ústech hořkou pachuť. „No, jel jsem tam jako jeden z vyjednávačů, když se posledně řešily loupeživé nájezdy podél hranic. Vyslali mě, protože pověst, která mě provází, měla vévodu trochu vyvést z míry.“
Isak se usmál. Vesna neřekl Tile všechny důvody, proč ho na takovou misi vyslali. Nejenom že přítomnost proslulého svůdce mnohé muže vyváděla z míry, ale zároveň byl Vesna vycvičen nejlepšími traviči ve službách vrchního správce. Mnohá vyjednávání urychlilo, když v pravý čas zemřel ten, kdo jednání hatil.
„Potkal jsem vévodkyni jen jednou, ale je…“ Teď si všiml, jak se Tila tváří. „Ehm, chci říct… No, však víte, co se říká o chetských ženách…“ Uvědomil si, do čeho se zamotal, a zmlkl.
„Ne,“ řekla Tila nevinně. „Co se o nich říká?“
„Já, ehm… říká se…“ Rozhlédl se po usmívajících se tvářích a zamračil se. „Dejte mi pokoj. Já jsem se k té ženštině ani nepřiblížil, i když se mi nabízela. Zapáchala tak strašně, že jsem s ní nemohl vydržet ani ve stejné místnosti.“
Carel sklíčeného hraběte poplácal po rameni, ale Vesna vstal a vykročil ke dveřím.
„Možná by bylo rychlejší se zeptat, ke kterým ženštinám se přiblížil,“ řekl Carel Tile a nemilosrdně se při tom uculoval.
Tila už pochopila, proč hrabě nikomu neříká své křestní jméno. Dokonce ani přátelům ne. „A já myslím, že byste měl být radši zticha,“ odsekla. „Hrabě Vesna se alespoň snaží chovat slušně. To vy ho v těch nemravnostech podporujete. Nemluvě o tom, že necháváte všechny své peníze u té běhny z výčepu.“
Smích už nebyl tak hlasitý, protože si to gardisté, tvořící ten večer většinu klientely, netroufali u velitele rozházet. Každopádně si Tila nebezpečně dobře pamatovala, na které vojáky čeká doma jejich milá, a přitom mají na klíně nějakou místní dívčinu. Od té doby, co musela dát Isakovi za pravdu a začít používat normální sedlo, byla ještě kousavější než předtím. Muži teď kolem ní našlapovali opatrně.
Carel si odfrkl a otočil se. Tila si urychleně přesedla k paní Daranové, dál od stále rozjařenějších vojáků.
„Takže odtud máte namířeno na jih do pohraničí, pane?“ zeptal se hostinský váhavě, když konverzace na moment umlkla.
Isak se otočil a pohlédl na něj. Na chvíli se ho zmocnil vztek, když si vzpomněl na všechny hostince, kde mu v jeho starém životě nechtěli nalít. Pak se ale opět ozvala vzpomínka na stín a uvědomil si, že jeho život stále ještě není tak docela jeho.
Hostinský se začínal potit pod Isakovým upřeným pohledem a žmoulal baculatýma rukama kus špinavého hadru.
„Pouštíte sem bělooké běžně?“
„Já… ehm, občas se tu vobjeví žoldáci – bělooký i normální. Vévoda Vrerr platí chlapy, co splní každej rozkaz, a tim pádem se tu stahuje různá chátra – chlapi, co vás voddělaj, když se na ně křivě podíváte.“
„Takže myslíte, že jsem pro vaše zařízení vhodný host?“
„Pane?“ přísně se ozval Carel.
Isak nechal vyděšeného hostinského ještě chvíli smažit se ve vlastní šťávě a pak špatnou náladu setřásl. Uznal, že ho Carel kárá právem, a hodil hostinskému zlatku.
„Omlouvám se. Prosím, noste dál pivo, a jestli máte brandy, dejte si také jednu. Vypadáte, že by vám neuškodila.“
Muž si minci podezíravě prohlédl, přikývl a nechal ji sklouznout do kapsy u zástěry. „Děkuju, pane. Budete chtít taky jednu flašku?“ Očividně se pořád ještě v jeho přítomnosti necítil nejlépe, ale zlato bylo zlato.
„Ano, děkuji. A ano, jdeme na jih do pohraničí – jestli tady tomu tolikrát diskutovanému území jižně odsud tak říkáte. Proč? Slyšel jste něco?“
„Já… No, nic novýho. Jen vás možná bude zajímat, že lidi tam jsou dost chytlavý. Bojujou proti Tor Milist i Helrectu, když se někdo z nich pokusí to území získat. Producíruje se jim tam spousta vojáků, takže když uviděj uniformy, který neznaj – jako ty vaše draky – tak na vás budou mířit šípy na každým kroku. Zřejmě vás ale nechaj na pokoji, když nebudete ukazovat ty své barvy, půjdete hezky pomaličku a mírumilovně a dáte jasně najevo, že jdete do Ghorentu. To je srdce pohraničí, a když městu prokážete úctu, nechaj vás odejít v klidu.“
Isak přikývl a zamumlal slova díků. Pak se dotkl Carlovy paže a naznačil, že si jde ven pohovořit s Vesnou. Carel kývnul a sledoval jednoho z gardistů, jak se snaží zapříst hovor s paní Daranovou. Vojáci se po večerech bavili tím, že se vsázeli, komu se podaří zapojit průvodkyni do nějaké nesmyslné hádky a jak dlouho se jim podaří debatu protahovat – ta ženská se hádala ráda, obzvlášť když si dala jednu dvě sklenky vína. Zatím se jim dařilo své sázení před Tilou tajit.
Koutkem oka Carel zahlédl, jak Isaka ven následuje Mihn. Usmál se. Konečně měl ten hoch nějaké přátele. Navíc takové, kteří hlídali i za něj. Přesně to Isak potřeboval – mít v životě trochu toho přátelství a povzbuzení. Ale i tak Carel v noci nemohl spát a přemítal, jak dlouho idyla potrvá. Isak bude vždycky bělooký. I kdyby si přestal zadělávat na problémy, ony si ho najdou samy.
* * *
Nastal soumrak a východní obloha zrůžověla. Těsně nad horizontem se táhla dlouhá, karmínová slza a na západě, kde sídlili bohové, bylo nebe hrozivě temné. Krvavý cár ukazoval směrem, kam měla skupina namířeno. Bohové si jich nevšímali. Za nimi, na severu, se kupila oblaka, která mohla každou chvíli doplout nad pláně a spustit plískanici. Když nechali lodě ukotvené na řece, byl Ghorent vzdálený ještě půl dne cesty přes zátopové oblasti. Během posledních dnů se několikrát na břehu řeky objevily skupinky lučištníků, kteří je bedlivě sledovali. Nepochybovali, že každý jejich krok někdo hlídá.
Isak odhadoval, že Ghorent už musí být blízko. I když v celém pohraničí panovala zlověstná atmosféra, těšil se, až přenocují ve městě. Kdekoli, kde budou čistě povlečené postele a čerstvé jídlo. Všechny roky v karavaně vozů jako by nebyly – a to jen po pár měsících v Tiražském paláci. Usmál se sám pro sebe. V tu chvíli ale zahlédl pohyb. Stín pohybující se ve večerním šeru.
Nevědomky se nachystal k boji a uvolnil se teprve, když se ze stínu vynořil Jeil. Ten se stal odpovědí na Isakovy nevyslovené modlitby. Zvěd se přidal ke skupině a zvučně zvolal: „Pane, před námi je opevněné město a cestu hlídá předsunutá hlídka. Máme vás ohlásit?“
Isak pohlédl na Vesnu a přikývl. Vévoda natáhl ruku a pohladil Tilinu ruku v rukavici – jako omluvu za to, že musí náhle ukončit jejich rozmluvu. Podal jí otěže svého druhého koně a odcválal kupředu. Jeil se otočil na místě a pobídl poníka, aby hraběte následoval.
„Chcete k městu přijít s vlajkou?“ Carel znal odpověď, ale všechna rozhodnutí musel nejprve potvrdit Isak. Bělooký se možná nemusel starat o takové maličkosti, jako třeba kde se utáboří – věděl, že kdyby něco namítal, jeho slovo bude jako zákon – ale musel si zvykat na náležitosti farlanského života. Takže když zvědi ukázali na vhodné tábořiště, otočil se šedivějící voják na Isaka a zeptal se ho, jestli chce zastavit.
„Ne,“ odpověděl Isak. „Myslím, že by to tady neocenili.“
Pro vesničany byl Ghorent srdcem celého problematického území. Sem chodila většina obyvatel pro radu nebo když se dovolávala spravedlnosti. Městskou radu respektovali právě proto, že neměla žádnou úřední moc a nevyžadovala ji. Takové uspořádání připadalo Farlanům absurdní. Ti byli zvyklí na přísné zákony a řád. Tady se neplatily daně, nikdo oficiálně nevládnul a neměli ani vlastní armádu. Zdejší lidé byli na svůj styl života nesmírně hrdí a názory Ghorentu respektovali až fanaticky.
„To jistě ne. Brali by to jako chvástání se vlastní silou. Tihle lidé chtějí vidět pokoru a respekt,“ ozvala se Tila zpoza světle modré kápě, která ji chránila před večerním chladem. Isak přikývl a pobídl Toramina k rychlejší chůzi.
„Takže nepřipusťme, aby si někdo mohl myslet, že mi chybí respekt. Asi bychom je neměli nechat čekat.“ Jak se jeho oř rozběhl, zaslechl, že Tila něco mumlá ke Carlovi. Mluvila příliš tiše na to, aby ji mohl slyšet, ale když ho oba dohnali a jeli mu po boku, usmívali se.
Zanedlouho uviděli tři věže Ghorentu a dřevěné palisády obklopující město na vrcholku kopce. Brána samotná byla z kamene – zasazená do nejvyšší z věží. Výstražná světla rozháněla vkrádající se tmu a osvětlovala řadu lučištníků, sledujících pozorně přibližující se skupinu.
Vesna a oba zvědi čekali sto metrů od brány spolu s dalšími dvěma muži, taktéž v sedle. Když se přiblížili, Carel dal signál a Duchové vyjeli napřed. Rozestoupili se do dvou zástupů, aby mezi nimi mohl Isak efektně projet.
„Vítejte, lorde Isaku. Vaše přítomnost je pro Ghorent ctí,“ zvolal lépe oblečený ze dvou mužů doprovázejících hraběte. Mluvil farlansky s výrazným přízvukem. Volil slova tak, že Isakovi potvrdil, co mu pár minut předtím řekla Tila: Ti lidé vnímají Ghorent jako bytost. Nejsme poctěni my, ale Ghorent. Měla pravdu. Respekt patřil Ghorentu, ne jednotlivým lidem. Zahraniční hodnostář by takovou jednotu v Tirahu těžko hledal.
„Jsem radní Horen a toto je kapitán Berard,“ pokračoval muž. „Prosím, buďte v Ghorentu vítáni jako přátelé. Těšili jsme se na váš příjezd.“
Isak na něj hleděl, hlavu nakloněnou ke straně, a přemítal, jestli muž při té příležitosti zmíní, jak výkonný mají systém stopařů.
Radní si všiml Isakova výrazu a usmál se. „Všechno vám vysvětlím, až se setkáte s Prorokem. Požádal nás, abychom vás k němu přivedli dřív, než vás představíme radě.“
Nečekal na odpověď, otočil koně a pokynul jim, aby ho následovali. Kapitán Berard měl na sobě kroužkové brnění a v pochvě u boku meč. Rezervovaně se na ně usmál. Vypadal hrdě a houževnatě – spíše profesionální voják než žoldák, ale dlouhé tmavé vlasy, stažené dozadu, odkrývaly vlídnou tvář. Život tady musí být zvláštní, vezmeme-li v úvahu, že ani Toraminova, natož pak Isakova velikost zde nevzbuzovaly žádné překvapení ani úžas.
Isak pobídl koně, aby jezdce následoval, a Vesna, dbalý svých povinností, se zařadil pánovi po bok. Isak se k němu naklonil a zašeptal: „Prorok?“
„Nevím to jistě. Asi nějaký mág. To by vysvětlovalo, proč se městu tak daří.“
Jak se tak přibližovali k městským zdem, Isak vzhlédl. Vesna měl pravdu. Zdi sice byly ze dřeva, ale byly silné a dobře udržované. Radní byl oblečený podobně, jak by se oblékl tiražský úředník. Nevypadal jako zámožný obchodník, jací seděli v radách většiny měst. Když procházeli bránou, sledovali je strážní s kamennou tváří. Zdálo se, že je jen tak něco nepřekvapí. Očividně šlo o disciplinované muže mající plnou důvěru ve své velitele. Neměli uniformu, ale i tak tvořili silnou a sehranou jednotku.
Za zdí na ně čekaly řady bytelných domů – kvalitně postavených a pečlivě udržovaných, i když prostých, nezdobených. Isak si pomyslel, že ochrana, kterou Ghorent nabízí, přilákala muže a ženy mnoha různých řemesel. Z komínů stoupalo nespočetně sloupců kouře. Ať už život ve městě organizoval kdokoli, měl smysl pro řád a zákon. Pokud městské radě předsedal Prorok, musel to být muž zarputilý a dbalý tabulek a čísel. Jinak by nedokázal město udržet v takovém pořádku.
Domky nejblíže městskému opevnění nebyly vyšší než dvoupatrové. Dále ale Isak viděl i vyšší budovy. Radní Horen je vedl po hlavní ulici, kolem hostince, zjevně prosperujícího, a pohled na cizince zastavil každodenní ruch a shon.
Toramin si všiml, že je středem pozornosti, a začal zvedat kopyta o něco výše, aby vynikly krásně svalnaté plece a boky. Isak neměl zapotřebí snažit se vyniknout ještě více. Poplácal zvíře po krku, ale Toramin jen povýšeně pohodil hlavou a dál se natřásal. V malém Kasiho světle se zdálo, že Isakův plášť nadpozemsky září, a tmavě modrá maska vypadala ještě hrozivěji. Mnozí ihned našli podobnost s ikonami Nartise z chrámů a náhle vzniklé ticho rušilo jen tlumené mumlání, jak se někteří z přihlížejících modlili.
Když hostinec minuli, Isak se pousmál. Dělalo mu dobře, když vyvolával pozdvižení. Otrhánek z karavany vozů urazil dlouhou cestu. Teď byla jeho přítomnost ve městě událostí a stačilo, aby se někde občerstvil nebo přespal, a už si ho všichni pamatovali. Hostinští pak mohli říkat zákazníkům: „Dám vám ten nejlepší pokoj. Spal v něm dokonce i lord Isak.“ A lidé, světe, div se, budou ten pokoj chtít o to víc.
Isak si všiml, že cesta náhle končí u malého hájku, rostoucího uprostřed města. Tam, kde by normálně bylo tržní náměstí. Porost byl vysekán tak, aby se mezi stromy dalo projít. Radní a kapitán bez zaváhání vstoupili dovnitř. Isak a Vesna si vyměnili pohledy. Stromy nestály příliš blízko u sebe a případní útočníci se neměli kam ukrýt. Následovali tedy své průvodce do přítmí lesíku. Isak si všiml kamenů zdobených rytinami, zasazených do země. Byly rozesazené v pravidelných intervalech, ale nešlo určit, zda tvoří nějaký obrazec. Isak vnímal něco jako slabou ozvěnu – něco v hájku přebývalo. Odhadoval, že se jedná o posvátný pozemek věnovaný aspektovi Amavoq nebo Belarannar.
Po třiceti metrech lesík končil a ulice pokračovala. Dominantu tvořila vysoká budova a menší domky jako by se od ní držely v uctivé vzdálenosti. Podle tiražských měřítek vypadala budova velice obyčejně, ale v Ghorentu byla překvapivým prvkem.
Radní se zastavil u zdobených dveří a obrátil se na hosty. „Můj pane, svěřuji vás do dobrých rukou – do rukou Ahdena, jednoho z Prorokových lidí.“ Ukázal na vysokého, vyzáblého muže, který se ve dveřích objevil. Tichounce sešel po kamenných schodech a ruce měl sepjaté v nábožném gestu.
Sluha vypadal, že na něj Krann zdaleka neudělal takový dojem jako na lidi před hostincem. „Lorde Isaku, vítejte v Ghorentu.“ Isak sesedl a Ahden se mírně poklonil. „Můj pán je na cestě sem, aby vás přivítal. Mohu mezitím vám a vašim mužům nabídnout víno a něco k jídlu?“
Isak si okázale protáhl záda a setřásl únavu ze širokých ramen. Nějak tomu usedlému chlapíkovi s řídkými vlasy pečlivě ulíznutými přes lebku nemohl přijít na chuť. Když se konečně uráčil věnovat Ahdenovi pozornost, předběhl ho hlas z vnitřku domu.
Ze dveří vyrazil druhý muž, zmateně mával rukama a drmolil vysokým pisklavým hláskem: „Lorde Isaku, konečně jste přijeli. Pojďte dovnitř. Vaše pokoje už jsou nachystané. Moji podkoní se vám postarají o koně. Musíme probrat spoustu důležitých věcí. Moje pracovna bude asi nejvhodnější.“
Bělooký sledoval, jak se jeho paže rázně ujala mužova kostnatá ruka. Zřejmě šlo o Proroka. Vypadal, jako by se měl ve své plandavé plátěné košili brzo ztratit.
Isak nejistě pohlédl na své druhy. Málo lidí mimo okruh jeho přátel by si dovolilo Kranna dotknout, a tenhle zvláštní mužíček se ho pokoušel odvést pryč jako malé dítě. Isak naznačil rukou Mihnovi, že ho nebude potřebovat, a nechal se zatáhnout do domu. Jak se mužík pokoušel Isaka postrkovat, zavedl řeč na to, jak skvělí koně se v Ghorentu chovají, a ochotně se tak postaral o obě strany konverzace.
Vnitřek domu se od tiražských obydlí výrazně lišil. Stěny zdobily zářivě barevné pruhy a celá vysoká chodba byla plná proutěných klecí – visely ze stropu, z držáků upevněných ve stěně nebo stály na ozdobně vyřezávaných stojáncích. Isak zpomalil, aby mohl místnost obdivovat a prohlédnout si ptáčka v nejbližší kleci. Bylo to křehoučké zelené stvoření, velké asi jako Isakův prst. Zdobila ho chocholka nádherných zlatých pírek.
Když se k němu přiblížil, naklonil ptáček hlavu a obdařil Isaka složitým trylkem. Celá chodba se v tu chvíli rozezněla ptačím zpěvem a Isak nevěděl, kam pohlédnout dříve – okolo se mísily různé písně a míhaly se exotické barvy. Tila zaslechla ten zvuk a vstoupila dovnitř. Zůstala stát jako přibitá a při pohledu, který se jí naskytl, se celá rozzářila.
„Vypadá to, že moji zpěváčci ve vás našli zalíbení, lorde Isaku. V noci zpívají málokdy. Říká se, že lesní tvorové jsou nesmírně vnímaví – zvláštní, že se vás nebojí, i když jste bělooký. Když se sem jednou v noci vkradla alynská kočka, to jste měli slyšet ten rámus!“
„Vy je držíte v kleci?“ zeptala se Tila, když viděla, jak jsou některé klece malinké.
„To jistě ne. Dny tráví ve městě na stromech. My jsme celkem známí chovem exotického ptactva. Když přijdou chladné noci, dáváme je do klecí. Ti nejochočenější už ani neodlétají do teplých krajů.“ Prorok se široce usmál. Jeho sluha vše nasupeně sledoval ode dveří, zatímco Vesna a paní Daranová natahovali krky, aby také něco viděli. Bezpochyby zůstávalo na Ahdenovi, aby čistil klece.
„Věděl jste, že král Narkangu má podobnou zálibu? Pečlivě naaranžoval své zahrady tak, aby přitahovaly migrující motýly, kteří na léto přilétají do Narkangu podél pobřeží z Mustetu. Slyšel jsem, že je na ně úchvatný pohled – nejkrásnější je bezpochyby modrásek sametový.“ Prorok náhle zmlkl a zakabonil se. „Ale takhle by to nešlo. Musíme jít dál. Prosím, omluvte nás, dámy a pánové. Ahdene, přines nám do pracovny jídlo a víno, až obsloužíš pánovu družinu.“
Znovu popadl Isaka za loket a vedl ho po širokém schodišti do chodby, na jejímž konci byly dvoje dveře. Masivní dveře z leštěného dřeva barvy bílé kávy a zdobené složitým obrazcem složeným ze zvířat a stromů. Isak ale neměl čas si dveře prohlédnout, a už ho hostitel jedněmi z nich prostrčil do místnosti.
Podlahu pokrývaly hromady knih a svitků, zatímco po policích se povalovaly všemožné žesťové nástroje spolu s keramickými nádobkami a podivnými kameny. Všechno to harampádí bylo polámané a pokryté prachem. Velká otevřená skříňka nabízela pohled na starodávné šperky, několik amuletů a přívěsků. Isak odhadoval, že mají určitou magickou moc. Vzpomněl si, jak mágové z Akademie pohrdlivě odsuzovali takové předměty jako „nízkou magii“, vhodnou tak možná pro lesní čarodějnice a vesnické vědmy.
Prorok dopadl do křesla, jen aby vzápětí vstal a začal porovnávat své křeslo ještě s jedním a odhadovat, které unese Isaka.
„Jakto, že jsem o vás neslyšel, když tomuto území vládnete?“ vyhrkl Isak, jakmile se opatrně posadil do nabízeného křesla.
Prorok se usmál a posadil se naproti. Najednou byl klidný. Z prstů vytvořil stříšku a zahleděl se Isakovi do očí. „Já rozhodně netvrdím, že bych něčemu vládnul. Jenom nabízím radu – a to pouze, když jsem o ni žádán. A že jste o mně ještě neslyšel? Bude to možná tím, že Farlané jsou známí nezájmem o zahraniční politiku, pokud nejde o činy někoho s vysokými tituly. Myslel jsem, že vám toho řekli trochu víc, než jen že si na toto území brousí zuby Tor Milist i Helrect, ale nepatří ani jednomu z nich.“
Isak přikývl. Neurazil se. Pochopil, že sarkasmus je přátelský. Farlané byli jedni z nejmocnějších v Zemi a svým tradicím a silnému feudálnímu systému přikládali velkou váhu. Kdo se narodil jako šlechtic, měl moc i vysoké postavení. Kdo si moc vydobyl vlastním úsilím, brzy titul obdržel a stal se tak součástí systému. Takoví lidé jako Prorok by prostě nezapadli.
„Vysvětlím to jednoduše,“ pokračoval zvláštní chlapík. „Během let byl tento region buď samostatný, a nebo pod nadvládou některého ze svých mocných sousedů. Momentálně ale současný stav vyhovuje Tor Milist i Helrectu – jednak zabrat naše území by byl nelehký úkol, a také by se tím dostali do pozice, kdy by rázem přímo sousedili s dlouholetým nepřítelem.“
„Mohli bychom začít u vás?“ přerušil ho Isak. „Ani nevím, jak se jmenujete.“
„Já? Ach, zajisté. Odpusťte mi mou nezdvořilost. Jmenuji se Fedei, Wisten Fedei. Lidé mi říkají Prorok.“
Fedei se usmál. Nechtěl, aby to znělo jako chvástání. Ale Isak jen pokýval hlavou a naznačil, že má pokračovat.
„Jsem vědec. Můj životní příběh je celkem dlouhý a komplikovaný, takže to zkrátím. Jako mladík jsem vykazoval určitou dávku magického nadání a tudíž se mi v tom ohledu dostalo patřičného tréninku. Vzdělával jsem se i v jiných, přirozenějších oblastech. Pak, když mi bylo asi pětadvacet, začaly se u mě objevovat klasické příznaky toho, že se ze mě stává věštec…“ Odmlčel se. Čekal, že mu Isak do vyprávění skočí, ale bělooký jen přikývl.
„Teď jste měl vykřiknout: To ale není možné!“ řekl Prorok suše.
„Není? Aha.“ Isak vypadal zmateně.
Fedei se radostně zasmál jako malé dítě. „Aspoň většina lidí tak reaguje. Kdyby se vám dostalo formálního vzdělání v magických záležitostech, věděl byste, že to není možné.“
„Možná,“ odvětil Isak uraženě. „A mýlilo by se mé formální vzdělání i ve všem ostatním?“
„Já… Ne, to ne. V tomto případě je teorie stále platná. Ale mnozí občas zjistí, že skutečnost se v Zemi může od teorie lišit. Každopádně, jak už jste si asi všiml, protože neběsním a nekape mi pěna od úst, nejsem věštec. Moje magie tu tendenci tenkrát nějak usměrnila…“
„Počkejte, jaká magie? Žádnou necítím.“
Prorok přikývl. Byla to oprávněná námitka. „O svoje magické schopnosti jsem tenkrát téměř přišel. Stále ještě dokážu umíchat jednoduché lektvary, cítím magii, ale to je asi tak všechno. Dokážu vnímat náhledy do budoucnosti jako věštec, i když jen co se týká nejbližší budoucnosti, a dovedu vysvětlit, co jsem viděl. Mám vidiny týkající se událostí, ke kterým se schyluje. Nejsou úplně jasné, ale váš příchod, například, nebylo těžké interpretovat. Vlnění, které vydáváte, je dost výrazné i pro mě.“
„Takže mi můžete věštit budoucnost?“ Isak to nemyslel ironicky, ale Fedei se stejně zarazil.
Odpověděl ledovým hlasem: „Možná později. Teď mi o sobě něco povězte vy.“
Isak přikývl. Byl sám na sebe rozzlobený. Vypadalo to, že se Proroka dotkl. „Jistě. Ale pochybuji, že je něco, co o mně ještě nevíte.“
„Potkal jste po cestě Morghiena?“
Isak sebou překvapeně trhnul. Myslel si, že se mužík bude ptát na dary. Teprve pak si uvědomil, že na rozdíl od ostatních lidí, kteří měli nějaké magické schopnosti, Prorok o Eolis skoro ani pohledem nezavadil. Zdálo se, že se stejně jako Morghien zajímá více o Isaka samotného.
„Ano. Jak to víte? Poslal jste ho za mnou?“
„Poslat Morghiena? Ha ha! Takoví jako on se lidmi, jako jsem já, nikam posílat nenechají. Jen vím, že se vyskytoval v okolí a Morghien měl odjakživa ve zvyku náhodou se střetávat se zajímavými lidmi. Je neobyčejný, o tom není pochyb. Poprvé jsem o něm slyšel během svých studií, ještě jako mladík. Teď mi je skoro sedmdesát.“ Zasmál se, když viděl, jak nevěřícně se Isak tváří. „Připadá vám to divné? Na ty, kdo žijí neobyčejný život, čas většinou působí pomaleji. Vy sám přestanete stárnout, až vám bude kolem třiceti.
Každopádně, Morghien mě navštívil, ještě tomu nejsou ani dva týdny. Moc toho o něm nevím, ale jeho zájmy se často shodují s mými a zajímá ho, zda se těším dobrému zdraví. Vsadím se, že vám o sobě řekl jen to nejnutnější.“
Isak přikývl. „Je toho tolik, co vynechal?“
„Sám si nejsem jistý,“ odvětil Fedei. „Ale to, co vím, by mohlo někoho ohrozit, takže se o tom nemohu jen tak bavit.“
„Jak to? Jaké vy můžete mít nepřátele?“
„Tak třeba Rytíře chrámů. Nemají rádi vzdělance už jen z principu.“ Fedei se na hosta nervózně usmál a nevědomky si pohrával s lemem košile. „A také milé dámy z Bílého kruhu – zdá se, že usilují o moc z důvodů, kterým sám nerozumím. Pochybuji, že naše území ušetří, až se jim podaří převzít vládu v Tor Milist.“
„Určitě mi ještě něco tajíte,“ naléhal Isak. „Do čeho jste zapletený?“
Prorok svěsil ramena. „Tohle se mi nelíbí. Celé roky jsme byli tak opatrní,“ zamumlal spíš sám pro sebe než ke komukoli jinému.
„Co se vám nelíbí?“ Isak se v tom přestával orientovat.
Mužík se napřímil. „Slyšel jste o Verliqovi, o tom mágovi? Zřejmě jste nevěděl, že založil školu. Takovou, která nemá a nikdy neměla v Zemi obdoby. Aby se ujistil, že jeho učení nezanikne, vyslal do světa se svými pracemi žáky, a to ještě před invazí do Meninu. Takhle se o něm dozvěděli i lidé na západě. Jeho studenty pronásledovali všude, kde se objevili, ale oni vydrželi a sami tajně učili další studenty. Mezi těmi, kdo vědí, o čem je řeč, se jim přezdívá Verliqovy děti. V každém městském státě v Zemi jsou lidé, kteří mají jeho díla ukrytá v knihovně. Jsou to lidé, kteří věří, že studium by nikdy nemělo být považováno za kacířství, i když zrovna neodpovídá politickému dogmatu té které doby.“
„A proč mi to říkáte? Jestli někdo reprezentuje politické dogma, jsem to já.“ Isak ucítil povědomé chvění v žaludku. Zase mu někdo říkal jen část pravdy, a za tím vším stály intriky, pikle a tajemství.
„Proto se mi nelíbí, o čem se tu bavíme. Ale Morghien říkal, že vám mám věřit.“
„Morghien? Vždyť mě v té době ještě neznal. A proč mi tohle všechno neřekl, když jsme se setkali?“ Isak věděl, že to zní podrážděně, ale dělal, co mohl, aby udržel prchlivost na uzdě.
„Morghien nikdy na nic nespěchá. Nikdy se od něj nedozvíte všechno během jednoho setkání. Někdy je to pro jeho bezpečnost, a někdy pro vaši. Nemusíte být Prorok, abyste věděl, že jsme vstoupili do Věku naplnění a že máme důvod se bát. I když mám jen omezené schopnosti, vidím, jak nad naší budoucností visí stín.“
„Jaký stín?“ Ve Fedeiově hlase zaznívalo něco, co Isak poznával velmi dobře.
„Všechno, co vidím, halí stín. A čím dále do budoucnosti se zahledím, tím je stín temnější. Shromažďuje se nad obzorem jako bouřkový mrak. Nevím toho dost na to, abych dovedl vysvětlit, co to znamená. To by snad dokázal král Emin. On a Morghien něco chystají. Vy jste důležitý a mým úkolem je pomoci vám, v čemkoli bude třeba.“
„Jakto, že toho Morghien ví tolik?“ zeptal se Isak nazlobeně. „Vždyť vypadá jako vandrák. Jak je, u Nartise, možné, že je ve spolku s králem Narkangu?“
„Ne vše je na Morghienovi patrné na první pohled. To mají s Eminem společné. Jejich spojenectví sahá do doby před více než sto lety, kdy se pořádala výprava do Elfí pustiny. Vedlo ji jedno z Verliqových dětí. Vydali se prozkoumat polorozbořený hrad. Doprovod jim dělala skupina Rytířů chrámů. Místní lidé měli být údajně přátelští, ale…“
„Takže oni se z pustiny nevrátili? To mě nepřekvapuje, natož aby to byla nějaká temná záhada.“
„Vrátil se jen Morghien. Pochybuji, že někdo kromě Emina ví, co se tam tenkrát stalo. Ale když před Morghienem na tu výpravu přivedete řeč… No, být vámi, nedělal bych to. Až pak začal Morghien chodit po Zemi, hledat Verliqovy stoupence a být jejich prostředníkem. Král Emin zaměstnává hrstku mužů, kteří mu v tom pomáhají. Možná dvacet či třicet. Ne víc. Ale jsou stejně nebezpeční jako harlekýni a jsou králi absolutně oddaní.“
„Setkal jste se s nimi?“
„Doručují zprávy, zjišťují, co je nového, nabídnou mi pomoc, když ji potřebuji…“
„Pomoc?“
„Já sám jejich služby nevyužívám, ale slyšel jsem leccos – o mizejících protivnících, záhadných požárech, vládcích měst, kteří náhle změnili rozhodnutí. Nikdy, samozřejmě, nejsou hmatatelné důkazy. Když přijdou, doručí mi dopisy, a někdy mám možnost vysledovat cesty osudu až k nim.
V Narkangu je známá zločinecká tlupa – Bratrstvo. Tak si říkají. Poznáte je podle malého černého tetování na levém uchu. Je malinké a snadno ho přehlédnete. Je to elfí runa znamenající ‚srdce‘ – i když nevím, proč zrovna tahle.“
Isak ztuhnul a stálo ho obrovské úsilí, aby se nedotkl jizvy na prsou. Jak dlouho už ten symbol používají? Je možné, že o jeho jizvě vědí? Byl si jistý, že mu Xeliath nelhala. A že to s tím nějak souvisí, se nedalo popřít. Důkaz měl vypálený do kůže.
Isak zaklepání na dveře skoro nevnímal, ale Fedei vyskočil ze židle a začervenal se nad svou poplašeností. Isak viděl v jeho tváři paniku. Muž, který klidně popadl bělookého za loket a vtáhl ho do domu, je nervózní, už jenom když má o Bratrstvu mluvit.
„Vstupte,“ zavolal konečně Fedei a Ahden vkráčel dovnitř s tácem, na kterém byla pečlivě naaranžovaná hromada jídla. Isak mu pomohl prostřít stolek a s chutí se do jídla pustil. Uvědomil si, jaký má obrovský hlad, a byl rád, že je Ahden takto vyrušil. Jizva na hrudi se zdála být citlivá, jako by ji Isakovo tlukoucí srdce utlačovalo.
Fedei nevydržel dál mlčet a odkašlal si. „Když už se bavíme o symbolech, všiml jsem si, že máte v erbu draka s korunkou. Myslíte, že vám ho Heraldická knihovna přiřadila správně?“
Isak přikývl. „A co je s ním?“
„No, drak je hrozivý symbol. To byl asi záměr, ale mezi ty, kdo měli ve znaku draka, patřili i Deverk Grast a Aliax Versit.“
„Versit? Ten yeetatchenský pán, co vyplenil Merlat?“
„A porazili ho až kousek od Tirahu. To je on. Grast panoval v Meninu a téměř vyhladil Litse. Pak přinutil vlastní kmen, aby se vydal na Dlouhý pochod. Oba muži za sebou celý život nechávali jen zkázu.“
„Měl někdo z nich draka s korunkou?“
Fedei se pod Isakovým pohledem ošíval. „Ne. O nikom takovém jsem ještě neslyšel,“ řekl tiše a zíral do podlahy.
„Povězte mi něco o své práci,“ změnil náhle Isak téma.
Fedei se uklidnil, rozhovořil se o různých projektech a vyprávěl skoro hodinu. Isak se zatím dosyta najedl a pak seděl a v dlaních držel velký pohár svařeného vína. Bylo jasné, že si Fedei vychutnává, že může mluvit s někým, kdo o jeho práci projevil skutečný zájem. S většinou kolegů byl v kontaktu spíše prostřednictvím dopisů a mnoho hostů neměl. I když host nebyl schopen klást inteligentní dotazy, projevil alespoň zájem, a Prorok z toho vytěžil maximum.
Nakonec ho Isak přerušil a změnil téma. „Takže když jste Prorok, mohl byste mi něco říct o mé budoucnosti?“ Pamatoval si, co mu řekli Xeliath a Morghien, ale nemohl odolat pokušení poslechnout si Fedeiovu věštbu.
Prorok pomalu přikývl, natáhl ruku a uchopil Isakovu dlaň. Zavřel oči a začal hluboce a rytmicky dýchat. Isak si připadal trapně. Nebýt toho, že se mužík tvářil tak soustředěně a naprosto vážně, ruku by zase stáhnul a předstíral by, že to byl jen žert.
Fedeiova ruka se nějakou chvíli ani nepohnula. Pak sebou náhle trhla a Isak sebou překvapeně škubl. Poprvé ucítil, jak z Proroka vyzařuje magická energie. Bylo to takové slaboučké proudění. Plamínky svíček zablikaly, jak se jich dotkl průvan, který ale Isak na kůži nepocítil. Ucítil, spíše než uviděl, pohyb. Něco se mihlo v tmavém koutě místnosti. Natočil si křeslo, aby se mohl tím směrem ohlédnout. Nic zvláštního neviděl. Považoval by to za výplod fantazie, kdyby se Fedei nedíval tím samým směrem.
„Co to bylo?“
„To si nejsem jistý, můj pane.“ Prorok mluvil klidně, ale Isak jeho strach vnímal. Otřásl se a zhluboka se nadechl. „Když jsem se dotkl vaší ruky, měl jsem vidění. Ne předzvěst budoucnosti, ale něco jiného. Viděl jsem Aryna Bwr – nebo jste to možná byl vy, ale ta postava se zdála být lehčí, jakoby nehmotná – v plné zbroji a s dračími rohy na přilbě. Vrhala úplně černý stín. Stála v kruhu tvořeném dvanácti křišťálovými sloupy. Každý z nich byl pokroucený v nějakém děsivém tvaru. Proti Arynovi Bwr stála další postava – rytíř. V jedné ruce držel zubatý meč a v druhé měl psí vodítko.“
Isak si představil rytíře v černém brnění s obrovským zubatým mečem a chtě nechtě se otřásl. Ledový dotek jeho ostří si až příliš dobře pamatoval ze snů.
„Na vodítku měl přivázané dvě postavy, sedící mu u nohou. Na jedné straně nahého Chetse, a na druhé okřídleného démona.“ Prorokovi se mírně třásl hlas.
„Co to znamená?“ Isak se jen s velikým vypětím donutil otázku položit.
Prorok, bledý jako stěna, pomalu otočil hlavu a pohlédl na Isaka. Tím pohybem jako by porušil strnulost, do které upadl, a zhroutil se do křesla. Vypadal, jako by ho opustily všechny síly.
Isak vstal a přispěchal k němu. Prorok dýchal mělce a Isaka napadlo, že mu možná vypovědělo srdce. Nadzvedl ho do pohodlnější pozice a zeptal se, jak mu může pomoci. Připadal si neužitečný.
„Je mi slabo. Prosím, zazvoňte na Ahdena,“ zašeptal stařec.
Isak našel vedle krbu táhlo, zacloumal s ním, seč mohl, a v ostatních pokojích se rozezvučely zvonky. Během několika vteřin vrazil Ahden do místnosti. Ignoroval Isaka a vrhl se ke svému pánovi.
Isakovi odměřeně sdělil, že na něj ostatní čekají v přízemí. Služky je zavedou do pokojů. Isak pohlédl na Fedeie a tiše pravil: „Brzy se uzdravte. My se o sebe postaráme.“ Odpovědí mu byl mdlý úsměv.
Isak se přidal k přátelům, kteří klábosili v honosné, ale pohodlné místnosti. Po zbytek večera už toho moc nenamluvil. V mysli ho tížila představa temného rytíře a jeho zubatého meče.