Kapitola 9
9.
Ležel ve tmě, příliš otřesený na to, aby se rozplakal. I když ho nečekaný zvrat událostí šokoval, Azoth věděl, že Krysovi výrostci spánek nepředstírají. Tak na tohle čekali. Azoth byl pryč pouhou minutu a oni odvlekli Panenku. I kdyby teď vzbudil celou gildu, nijak by si tím nepomohl. Ve tmě a zmatku by nezjistil, který z Krysových výrostků tu není. A i kdyby to zjistil, nevěděl, kam ji vzal. A i kdyby zjistil, kam ji odvlekli, co by mohl udělat?
Ležel ve tmě, nebyl se schopen soustředit, zíral na rozpadající se strop. On je slyšel. Ať ho navěky zatratí. Zaslechl zvuk, ale nešel se tam podívat.
Ležel ve tmě, zlomený. Výhled se změnil. Vyšlo slunce. Gildovní krysy se budily a on zíral na bortící se strop, čekal, jestli se na něj zhroutí jako všechno ostatní. Nedokázal by se pohnout, i kdyby chtěl.
Ležel na světle. Děti ječely, mrňata do něj šťouchala, něco křičela. Něco o Jezevci. Otázky. Byla to jen slova. Slova byla jako vítr. Někdo s ním zatřásl, ale on byl příliš daleko.
Netrvalo to dlouho, než se probral. Byl jen jeden zvuk, který ho mohl vytrhnout z transu − Krysův smích.
Celé jeho tělo se napjalo, když se posadil. Pořád měl nůž. Na podlaze byla zaschlá krev, ale on ji téměř nevnímal. Vstal a šel směrem ke dveřím.
Ten strašný smích zazněl znovu a on se rozběhl.
Ve chvíli, kdy vstupoval do dveří, koutkem oka zahlédl, jak se stín na zárubni prodloužil a natáhl se kupředu. Byl rychlý jako sklípkan a stejně úspěšný. Azoth do stínu vrazil, ale bylo to jako narazit do zdi. V hlavě mu zvonilo, když ho stín zatáhnul do prostoru mezi gildovním domem a vedle stojící ruinou.
„To tak dychtíš po smrti, maličký?“
Azoth nemohl zavrtěl hlavou, nemohl se uvolnit. Ruka stínu, která sevřela jeho obličej, byla jako ze železa. Pomalu si uvědomoval, že je to Durzo Blint.
„Pět dní, chlapče. Pět dní jsi měl, abys ho zabil,“ šeptal Azothovi do ucha, dech byl cítit česnekem a cibulí. Před nimi mluvil Krysa ke gildě, smál se a rozesmíval i ostatní. Pár Azothových ještěrek tam bylo taky a smálo v naději, že uniknou Krysově pozornosti.
Tak už to začalo. Vše, čeho Azoth dosáhl, se rozpadalo. Zbytek ještěrek zmizel. Nepochybně se později připlazí zpátky, aby zjistily, co se stalo. Azoth se na ně za to ani nedokázal zlobit. V Doupatech děláte, co musíte, abyste přežili. Nebyla to jejich chyba, to jeho. Blint měl pravdu, výrostci po Krysově boku byli připravení. Kdyby Azoth zaútočil teď, nepřežil by. Takovou dobu to plánoval a neudělal nic. Zasloužil by si zemřít.
„Už ses uklidnil, hochu?“ zeptal se Blint. „Dobře. Protože já se ti teď chystám ukázat, co tě nerozhodnost stála.“
* * *
Solona k večeři uvedl starý muž se shrbenými zády a v dokonale vyžehleném stejnokroji se zlatým lemováním ozdobeném letícím bílým sokolem Gyrů na černém poli, v kterém po staletích jen málokdo rozeznával původního raroha. Severského sokola. A ne khalidorského nebo lodrikarského, rarohové žili jen v Mrazu. Takže Gyrové jsou cenarijští domorodci asi tak jako já.
Oběd se podával ve velkém sále, podle Solonova názoru podivná volba. Ne že by velký sál nebyl působivý − byl působivý až příliš. Musel být téměř stejně velký jako hodovní sál na hradě Cenarie, vyzdobený tapiseriemi, standartami, štíty dávno mrtvých nepřátel, obrovskými plátny, sousošími z mramoru potaženými zlatem a freskou na stropě zobrazující scénu z Alkestie. Uprostřed takového majestátu vypadal stůl jako bezvýznamný trpaslík, přestože byl patnáct stop dlouhý.
„Lord Solon Tofusin z rodu Tofusinů, Lovců větrů královského rodu Bra’den ostrovního impéria Sethi,“ uvedl ho starý muž. Solona potěšilo, že muž buď znal, nebo si zjistil příslušné tituly, přestože Sethi v dnešních dnech sotva platilo za impérium. Solon šel pozdravit lady Gyrovou.
Byla to atraktivní žena, půvabná, s tmavě zelenýma očima, snědou pletí a jemnými rysy rodu Graesin. Přestože měla nádhernou postavu, oblékala se na cenarijská měřítka skromně − téměř žádný výstřih, dolní lem šatů jí sahal až k útlým kotníkům, šedé šaty jí seděly, nebyly však příliš těsné.
„Žehnám vám, má paní,“ řekl Solon a podle sethijských tradic jí pokynul otevřenou dlaní, „nechť slunce se nad vámi usmívá a všechny bouře zastihnou vás v přístavu.“ Bylo to trochu přehnané, ale to bylo i pořádání večeře v sále tak rozlehlém, že by mohl mít vlastní počasí.
Odpověděla mu pouhým hmm, ani se neobtěžovala promluvit. Usadili se a služebnictvo přineslo první chod − kachní polévku s fenyklem. „Můj syn mě varoval, co jste zač, ale mluvíte docela dobře a navíc jste nepovažoval za vhodné propíchat si obličej kovem. A jste oblečen. Docela mě to potěšilo.“ Vévodkyně se zjevně doslechla o tom, jak se synovi vedlo v souboji se Solonem, a nechtěla přiznat, jak ji tím ponížil.
„Pak je to tedy pravda?“ zeptal se Logan. Seděl na jednom konci stolu, jeho matka na druhém a Solon naneštěstí uprostřed. „Opravdu se Sethiové na svých lodích plaví nazí?“
„Logane,“ napomenula ho ostře Catrinna Gyrová.
„Ne. Mohu-li to říct, lady Gyrová, jde o běžný omyl. Naše ostrovy se rozprostírají v nejteplejší oblasti Velkého moře, takže je tam poměrně horko i v zimě. V létě je to téměř nesnesitelné. Přestože nenosíme tolik oblečení jako lidé zde, máme svá vlastní pravidla slušného odívání.“
„Slušného? Vy nazýváte ženy, které pobíhají po lodích polonahé, za slušné?“ nevěřila lady Gyrová svým uším. Logan tou myšlenkou vypadal unešen.
„Ne všechny jsou tak slušné, to ne. Ale pro nás je hruď asi tak erotická jako krk. Může být příjemné ji políbit, není ale žádný důvod…“
„Zašel jste příliš daleko!“ pohoršila se lady Gyrová.
„Na druhou stranu žena, která by u nás odhalila kotníky, by určitě doufala, že do podpalubí neodejde sama. Vážně, lady Gyrová.“ Povytáhl obočí a předstíral pohled na její kotníky, přestože byly příliš daleko a zakryté nohami stolu. „Sethijské ženy by si mohly myslet, že jste poněkud nestydatá.“
Obličej Cathrinny Gyrové zesinal.
Než stačila něco říct, Logan se rozesmál. „Kotníky? Kotníky? To je tak… hloupé!“ Obdivně zahvízdal. „Pěkné kotníky, matko.“ Znovu se rozesmál.
Dorazil sluha s druhým chodem, ale Solon si ani nevšiml, když ho položil na stůl. Proč tohle dělám? Nebylo by to poprvé, kdy by mu ostrý jazyk mohl proříznout hrdlo.
„Vidím, že váš nedostatek respektu se neomezuje jen na lorda Gyra,“ řekla vévodkyně.
Teď je to lord Gyre. Takže ti muži, co Logana rozmazlovali, nebyli žádní hlupáci, ona jim pravděpodobně nakázala, aby Logana při tréninku nezranili.
„Matko, ke mně se nikdy neuctivě nechoval. A nechtěl urazit ani tebe.“ Logan přeskočil pohledem z matky na Solona a zjistil, že mají stejný kamenný výraz. „Nebo snad ano, mistře Tofusine?“
„Má paní,“ řekl Solon, „otec mi jednou řekl, že na cvičišti není lordů, protože žádní lordi nejsou ani na bojišti.“
„Nesmysl,“ nesouhlasila. „Pravý lord zůstává lordem. V Cenarii to chápeme.“
„Matko, on tím myslí, že meče nepřátel probodnou šlechtice stejně jistě jako rolníka.“
Lady Gyrová si syna nevšímala a zeptala se: „Co od nás chcete, pane Tofusine?“
Bylo nezdvořilé vyptávat se hosta a o to víc oslovovat ho jako plebejce. Solon se spoléhal na laskavost Gyrů, která by mu dala dostatek času, aby přišel na odpověď. Myslel si, že bude moct pozorovat a čekat, sedět s Gyry u každého jídla a přijmout nabídku přespání na noc nebo dvě, než bude muset prozradit své plány. Myslel si, že by toho chlapce mohl mít rád, ale ta žena, bohové! Možná by dopadl lépe u svůdkyně od Jadwinů.
„Matko, nemyslíš si, že jsi byla trochu…“
Ani se na syna nepodívala, jen zvedla jeho směrem otevřenou dlaň a dál bez mrknutí zírala na Solona.
Tak o tohle tady jde.
Logan neměl být jen jejím synem. Přestože byl pouhý chlapec, Logan měl být pro Catrinnu Gyrovou lordem. V tom pohrdavém gestu mohl Solon číst celou rodinnou historii. Zvedla ruku a její syn byl stále příliš mladý, příliš nezkušený, takže poslušně ztichl jako hodný syn a neztrestal ji jako pravý lord. Z jejího despektu a opovržení, s jakým ho přivítala, Solon pochopil, proč vévoda Gyre jmenoval po dobu své nepřítomnosti syna lordem Gyrem. Vévoda své ženě nevěřil, a proto jí nesvěřil ani panství.
„Já čekám,“ řekla lady Gyrová. Chlad v jejím hlase mu pomohl se rozhodnout.
Solon neměl rád děti, ale nesnášel tyrany. Buď zatracen, Doriane. „Přišel jsem, abych se stal poradcem lorda Gyra,“ řekl a mile se usmál.
„Ha! Absolutně vyloučeno!“
„Matko,“ ozval se Logan, do hlasu se mu vplížil náznak oceli.
„Ne. Nikdy,“ odsekla. „Ve skutečnosti si, mistře Tofusine, přeji, abyste odešel.“
„Matko.“
„Okamžitě,“ dodala.
Solon se ani nepohnul, jen zvedl nůž a vidličku se dvěma hroty − byl rád, že si pamatuje, jak Cenariané tyhle věci používají − nad talíř, rozhodnutý zůstat.
„Kdy necháte lorda Gyra, aby se jako lord Gyre choval?“ zeptal se jí.
„Až bude připraven. Až bude starší. A nebudu se zpovídat nějakému sethijskému divochovi, který…“
„Tohle vám vévoda nařídil, když po dobu své nepřítomnosti jmenoval syna lordem? Ať se chová jako lord, až bude připraven? Můj otec mi jednou řekl, že oddalování poslušnosti je tou pravou neposlušností.“
„Stráže!“ zaječela.
„Zatraceně, matko! Nech toho!“ Logan vstal tak prudce, až židle za ním zarachotila o zem.
Strážní byli napůl cesty k Solonově židli. Najednou vypadali zaskočeně. Podívali se na sebe a zpomalili, marně se pokoušeli pokračovat tiše dál, jejich kroužkové zbroje cinkaly při každém kroku.
„Logane, o tomhle si promluvíme jindy,“ řekla Catrinna Gyrová. „Tallane, Brane, vyprovoďte toho muže ven. Hned.“
„To já jsem Gyre! Ani se ho nedotknete,“ vykřikl Logan.
Strážní se zastavili. Catrinniny oči vzplály hněvem. „Jak se opovažuješ zpochybňovat mou autoritu? Ponižuješ svou matku před cizincem? Jsou s tebou jen potíže, Logane Gyre. Zostudil jsi svou rodinu. Tvůj otec se hrozně zmýlil, když ti důvěřoval.“
Solonovi se udělalo zle a Logan na tom nebyl lépe. Byl otřesený, náhle zakolísal, málem se složil. Ta zmije. Ničí to, co by měla chránit. Ničí jeho sebedůvěru.
Logan se podíval na Tallana a Brana. Muži vypadali znepokojení z toho, že se stali svědky tak zjevného Loganova ponížení. Logan se scvrkl, jako by z něj vypustili vzduch.
Musím něco udělat.
„Můj lorde Gyre,“ ozval se Solon a vstal, čímž na sebe strhl pozornost. „Hrozně se vám omlouvám. Nechtěl jsem zneužívat vaší pohostinnosti. Poslední věc, kterou bych si přál, by bylo stát se příčinou sporů v rodině a vskutku, trochu jsem se zapomněl a mluvil s vaší matkou příliš otevřeně. Ne vždy se mi podaří mírnit můj… temperament, zvlášť když se střetává s cenarijským jemnocitem. Lady Gyrová, omlouvám se vám za jakoukoliv urážku, které jsem se vůči vám nebo vašemu lordu mohl dopustit. Lorde Gyre, omlouvám se vám, pokud jste nabyl dojmu, že si nevážím vaší pohostinnosti, a samozřejmě odejdu, pokud si to budete přát.“ S malým důrazem na pokud si to budete přát.
Logan se narovnal. „To si nepřeji.“
„Můj pane?“ Solon vykouzlil na tváři zmatený výraz.
„Zjistil jsem, že v tomto domě je příliš mnoho jemnocitu a příliš málo pravdy, lorde Tofusine,“ prohlásil Logan. „Neudělal jste nic, čím byste mě urazil. Budu rád, když zůstanete. A jsem si jistý, že má matka udělá vše pro to, abyste se tady cítil vítaný.“
„Logane Gyre, ty ne…“ začala Catrinna.
„Muži!“ zavolal Logan hlasitě na strážné, aby ji přerušil. „Lady Gyrová je unavená. Doprovoďte ji do jejích komnat. Ocenil bych, kdyby jeden z vás zůstal na stráži u jejích dveří pro případ, že by něco potřebovala. Ráno se najíme na obvyklém místě.“
Tak se to Solonovi líbilo. Logan právě uvěznil svou matku v jejím pokoji a postavil k ní stráž, aby ji tam udržel až do rána, a to všechno tak, aby si nemohla stěžovat. Ten chlapec jednou dokáže vzbudit úctu.
Jednou? Už ji má. A já se k němu právě připoutal. To nebyla příjemná myšlenka. Ještě se ani nerozhodl, jestli zůstane. Vlastně se před hodinou a půl rozhodl, že se pár týdnů rozhodovat nebude. A teď byl Loganův.
Věděl jsi, že se to stane, Doriane? Dorian na náhody nevěřil, ale Solon postrádal přítelovu víru. Teď, víra, nebo ne, mu byl zavázán. Hrdlo měl stažené, jako by nosil o dvě čísla menší obojek otroků.
Zbytek výtečné večeře proběhl v tichosti. Solon požádal svého lorda, jestli může odejít, a pak si šel najít nejbližší hospodu, kde by podávali sethijské víno.