Kapitola 7
7.
Solon Tofusin vedl poníka po Sidlinské cestě mezi okázalými sídly velkých cenarijských rodin nahuštěnými u sebe. Mnoho z domů nebylo starších než jedno desetiletí. Ostatní byly starší, ale nedávno přestavěné. Budovy v této jediné ulici se co do kvality dost lišily od zbytku cenarijské architektury. Tyhle nechali postavit ti, co doufali, že si za peníze koupí kulturu. Všechny byly honosné, snažily se překonat své rivaly exotickým stylem, fantazie stavitelů si vypomáhala ladešianskými věžičkami, friaktijskými kupolemi nebo příhodnějšími členěnými alitaeranskými domy nebo dokonalými napodobeninami slavných ceuranských letních paláců. Dokonce tu bylo něco, co podle maleb považoval za baňaté ymmurijské chrámy, dokonce tam byly i modlitební vlajky. Peníze z otroctví, pomyslel si.
Nebylo to otroctví, co ho děsilo. Na jeho ostrově bylo otroctví běžné. Ale nelíbilo se mu, jak ho provozovali tady. Tahle sídla postavili na zápasnických jámách a dětských farmách. Sice to neměl po cestě, ale prošel si i Doupaty, aby se podíval, jaká je ta druhá, tichá polovina jeho nového domovského města. Tamní bída činila zdejší bohatství odporným.
Byl unavený. Třebaže nebyl vysoký, byl silný. Silný kvůli lásce k jídlu, ale naštěstí i kolem hrudníku a ramen. Poník byl dobrý kůň, ale žádný válečný oř, a musel jít vedle něj stejně často, jako na něm jel.
Před ním se vynořily větší usedlosti, které se od ostatních ani tak nelišily velikostí svých budov jako rozlohou půdy za zdmi. Zatímco sídla byla namačkaná jedno na druhém, usedlosti byly rozlehlé. Stráže tu dohlížely spíš na brány z habrového dřeva než železné padací mříže − brány kdysi dávno postavili kvůli obraně, ne na okrasu.
Brána prvního panství nesla pstruha Jadwinů na zlatém listu. Skrz ni viděl přezdobenou zahradu plnou soch, některé z mramoru, jiné potažené oprýskaným zlatem. Není divu, že tu mají tucet strážných. Všichni strážní byli profesionálové nevábného vzhledu, což odpovídalo historkám o vévodkyni, a on byl víc než šťastný, že kolem Jadwinova panství jen prošel. On sám byl pohledný muž s olivovou pletí, černýma očima a vlasy temnými jako noc nedotčená šedými stíny úsvitu. Sdílet dům s neukojenou vévodkyní, jejíž manžel často odjíždí na dlouhé cesty, o takové problémy on nestál.
Jako bych mohl najít něco jiného tam, kam jdu. Doriane, můj příteli, doufám, že jsi opravdu tak nadaný. Na tu druhou možnost raději ani nemyslel.
„Jsem Solon Tofusin. Přišel jsem za lordem Gyrem,“ řekl Solon, když dorazil před bránu panství Gyrů.
„Za vévodou?“ zeptal se strážný. Odsunul helmu a poškrábal se na čele.
Ten muž je prosťáček. „Ano, za vévodou Gyrem.“ Mluvil pomalu a trochu ostřeji, než bylo nutné, byl však unavený.
„Tak to je strašná škoda,“ řekl strážný.
Solon čekal, ale strážný to neupřesnil. Žádný prosťáček, ale idiot. „Lord Gyre tu není?“
„Ano i ne.“
Tak o tohle tu jde. Ten zrzek se mě má zbavit. „Já vím, že za ty tisíce let nájezdů se chytřejší Ceurané přestěhovali do vnitrozemí a nechali tvoje předky na pobřeží, uvědomuji si, že když sethijští piráti přepadli tvou vesnici, tak odvezli všechny slušné ženy − a znovu tam nechali jen tvé předky − takže to není tvoje vina, že jsi zároveň ošklivý i idiot. Mohl by ses alespoň pokusit mi vysvětlit, co znamená to tvé ano i ne? Můžeš používat krátká slova.“
Zdálo se, že to toho muže nějakým zvráceným způsobem potěšilo. „Žádné značky na kůži, žádné kroužky v obličeji, a dokonce ani nemluvíš jako ryba. A na rybu jsi taky dost tlustý. Nech mě hádat, nabídli tě moři, ale mořští bohové tě nepřijali a vymetli tě na pláž, kde se o tebe postarala trolí samice v domnění, že patříš k nim.“
„Byla slepá,“ dodal Solon, a když se muž rozesmál, usoudil, že se mu líbí.
„Vévoda Gyre odjel dnes ráno. Zpátky se nevrátí,“ řekl strážný.
„Zpátky se nevrátí? To jako nikdy?“
„Nepřísluší mi o tom mluvit. Ale ne, jednou se vrátí, pokud se nepletu. Odjel převzít velení pevnosti ve Kvílivých větrech.“
„Ale řekl jsi, že lord Gyre pryč není,“ připomněl mu Solon.
„Vévoda jmenoval svého syna lordem Gyrem, dokud se nevrátí.“
„K čemuž nikdy nemusí dojít.“
„Na rybu ti to myslí. Jeho syn Logan je teď lord Gyre.“
To není dobré. Solon si za žádnou cenu nedokázal vzpomenout, jestli Dorian řekl vévoda Gyre nebo lord Gyre. Pokud se proroctví týkalo vévody Gyra, musí hned odjet. Pokud ale jde o jeho syna, Solon opustí svého svěřence ve chvíli, kdy ho potřebuje nejvíce.
„Mohu si promluvit s lordem Gyrem?“
„Umíš to s tím mečem?“ zeptal se strážný. „Jestli ne, doporučuji ti, abys ho schoval.“
„Prosím?“
„Neříkej, že jsem tě nevaroval. Jdeš se mnou?“ Strážný zavolal na dalšího na zdi, který podržel bránu otevřenou, dokud Ceuran neodvedl Solona do usedlosti. Stájník převzal poníka, Solon si meč ponechal.
Nemohl si pomoci, ale byl ohromen. Panství Gyrů se neměnilo, udržovalo si ducha starobylého rodu. Akanty rostly podél vnitřních zdí, vyrůstaly z rudé půdy, o které Solon věděl, že musela být pro tento účel dovezena. Trnité rostliny si nevybrali jen proto, aby za zdmi držely žebráky a zloděje, byly také dlouhodobě spojovány s alitaeranskou šlechtou. Samotná budova byla podobně hrozivá, samý kámen, široké oblouky a dveře tak pevné, že by odolaly obléhacímu stroji. Jediným kompromisem mezi silou a krásou byly popínavé krvavé růže, které lemovaly každé dveře a okno v přízemí. Dokonalá rudá barva se vyjímala na pozadí černého kamene a železem pobitých okenic.
Solon si nevšímal řinčení oceli, dokud neprošel kolem vchodu do domu a celou budovu neobešel. Na tom místě, kde se nabízel výhled na řeku Plith a hrad Cenarie, pár strážných sledovalo dva muže navlečené do cvičné zbroje, jak do sebe navzájem buší. Menší muž ustupoval, couval v kruzích, jak údery většího muže dopadaly na jeho štít. Ten menší pak klopýtl a jeho protivník vyrazil jako býk a narazil do něj štítem jako beranidlem. Muž pozvedl meč, ale po soupeřově úderu mu vylétl z dlaně a další rána pak rozezněla jeho helmici jako zvon.
Logan Gyre si strhl helmu a smál se, když pomáhal strážnému na nohy. Solonovi poskočilo srdce. Tohle má být lord Gyre? Vždyť je to dítě v těle obra, mléko mu teče po bradě. Nemohlo mu být víc než čtrnáct, pravděpodobně byl ještě mladší. Solon si dokázal představit, jak se mu Dorian směje. Dorian věděl, že děti nesnáší.
Ceuranský strážný šel napřed a něco lordu Gyrovi tiše řekl.
„Ahoj,“ pozdravil dětský lord, když se otočil na Solona. „Marcus mi řekl, že jsi tvrdil, že to umíš s mečem. Je to tak?“
Solon se podíval na Ceurana, který ho obdařil samolibým úsměvem. On se jmenuje Marcus? Dokonce i jména v téhle zemi smíchali dohromady. S minimálními ohledy na původ lidí se alitaeranská jména jako Marcus nebo Lucienne volně míchala s lodrikarskými jmény jako Rodo nebo Daydra, ceuranskými jmény jako Hideo nebo Shizumi a běžnými cenarianskými jmény jako Jizva nebo Zaječí Pysk. „Dokážu se o sebe postarat, lorde Gyre. Chtěl jsem s vámi ale vyměnit pár slov, ne úderů.“ Když teď odejdu, má kobylka to se mnou do pevnosti zvládne za šest, možná za sedm dní.
„Promluvíme si po tom − co se utkáme. Marku, dej mu nějakou cvičnou zbroj.“ Muži se tvářili potěšeně a Solon na nich poznal, že milují mladého lorda, jako by to byl jejich vlastní syn. Smáli se ale příliš nenuceně a tím ho kazili. Muži se ještě zcela nevyrovnali s novou skutečností, že je z něj teď Gyre.
„Nepotřebuji ji,“ prohlásil Solon.
Smích ustal, muži se na něj zmateně podívali.
„Chceš se utkat bez zbroje?“ ujišťoval se Logan.
„Já se utkat vůbec nechci, ale je-li to vaše přání, podvolím se − nebudu ale bojovat s cvičným mečem.“ Muži pobaveně hulákali při představě, že uvidí toho mrňavého Sethiho bojovat s obrem beze zbroje. Jen Marka a jednoho nebo dva další to znepokojilo. V pevné zbroji, kterou Logan nosil, hrozilo jen malé nebezpečí, že by ho zranili, třeba i ostrým mečem. Ale to nebezpečí tu bylo. Solon v jeho očích viděl, že Logan si to uvědomuje také. Najednou měl pochybnosti, jestli se měl tak hrubě chovat k někomu, o kom nic neví a kdo by mu možná chtěl i ublížit. Logan si znovu prohlédl Solonovu zavalitou postavu.
„Mylorde,“ ozval se Marcus, „možná by bylo lepší…“
„Souhlasím,“ řekl Logan směrem k Solonovi. Nasadil si helmu a stáhnul hledí. Cvičně mávnul mečem a řekl: „Jsem připravený.“
Než stačil Logan zareagovat, Solon vrazil prsty do chlapcova hledí a sevřel nos helmy. Trhnul Loganem dopředu a do strany. Chlapec s heknutím dopadl na zem. Solon vytáhl z Loganova opasku nůž a přiložil mu ho k oku, kolenem tlačil na bok Loganovy helmy a držel ji na místě.
„Vzdáváte se?“ zeptal se Solon.
Chlapec s námahou vydechl. „Vzdávám se.“
Solon ho pustil a postavil se, otíral si prach z jezdeckých kalhot. Pomoc při vstávání lordu Gyrovi nenabídl.
Muži ztichli. Několik jich vytáhlo meče, ale nikdo se nehnul z místa. Bylo zjevné, že kdyby chtěl Solon Logana zabít, už by to udělal. Nikdo nepochyboval o tom, co by jim vévoda Gyre udělal, kdyby k tomu došlo.
„Jste bláhový chlapec, lorde Gyre,“ káral ho Solon. „Jako klaun se předvádíte před muži, které jednoho dne možná budete žádat, aby pro vás zemřeli.“ Říkal vévoda Gyre, Dorian určitě říkal vévoda Gyre. Ale poslal mě sem. Určitě by mě poslal přímo do pevnosti, kdyby myslel vévodu. To proroctví není o mně. Dorian nemohl vědět, že se zdržím a že do města dorazím tak pozdě. Nebo mohl?
Logan si sundal helmu, v obličeji celý rudý, ale nenechal své ponížení přerůst ve vztek. „Já… zasloužil jsem si to,“ řekl. „A zasloužil jsem si hrubé zacházení, kterého se mi dostalo. Možná bych si zasloužil i horší. Omlouvám se. Jen špatný hostitel napadá své hosty.“
„Ty víš, že s tebou prohrávají schválně, že ano?“
To Logana zaskočilo. Podíval se na muže, s kterým bojoval, než Solon přišel, pak sklopil zrak. Nakonec, jako by ho to stálo velkou námahu, zvedl oči a podíval se na Solona. „Vidím, že mluvíš pravdu. I když mě zahanbuje, co jsi mě právě naučil, děkuji ti za to.“ A teď vypadali zahanbení jeho muži. Nechávali ho vyhrávat, protože ho milovali, a teď tím svého lorda zostudili. Nedotklo se jich to, oni tím doslova trpěli.
Čím si ten hoch zasloužil takovou oddanost? Je to jen kvůli oddanosti jeho otci? Sledoval Logana, jak se podíval na každého ze svých mužů − díval se na ně, dokud mu každý z nich pohled neoplatil a pak očima neuhnul stranou − tak o tom začínal pochybovat. Logan nechal bolestné ticho, aby se usadilo a rostlo.
„Za šest měsíců,“ řekl Logan svým mužům, „budu sloužit v pevnosti svého otce. Nebudu sedět v bezpečí hradu. Ale pokud si myslíte, že zápasy jsou jen pro pobavení, no dobrá. Můžete se zápasy bavit až do půlnoci. Vy všichni. Zítra začneme s tréninkem. A od každého z vás očekávám, že tu bude už hodinu před úsvitem. Rozuměli jste?“
„Ano, pane!“
Logan se obrátil na Solona. „Za tamto se omlouvám, mistře Tofusine. Za to všechno. Prosím, říkejte mi Logane. Samozřejmě musíte zůstat na večeři, mám ale říct služebnictvu, aby vám připravilo pokoj?“
„Ano,“ řekl Solon. „Za to vám budu vděčný.“