Kapitola 5
5.
Noční můra začala, když se probudil.
„Dobré ráno,“ řekl Krysa. „Jak se má můj oblíbený posera?“ Radost v Krysově tváři Azothovi prozradila, že je něco hodně špatně. Roth a Zaječí pysk mu stáli po boku, vypadali, jako by měli každou chvíli puknout vzrušením.
Panenka byla pryč. Jarl byl pryč. Ja’laliela nikde neviděl. Azoth zamrkal ve slunečním světle pronikajícím děravou střechou gildovního domu, vstal a snažil se zorientovat. Zbytek gildy odešel, buď pracovali, hledali jídlo, nebo se prostě rozhodli, že teď bude lepší držet se venku. Viděli Krysu přicházet.
Roth hlídal u zadních dveří a Zaječí pysk stál za Krysou pro případ, že by se Azoth rozběhl k předním dveřím nebo k oknu.
„Kde jsi byl včera v noci?“ zeptal se Krysa.
„Šel jsem se vymočit.“
„Dlouhý močení. Přišel jsi o zábavu.“ Když Krysa mluvil takhle na rovinu, Azoth cítil strach tak silný, že to ani nedokázal vyjádřit. Azoth násilí znal. Viděl zabité námořníky, prostitutky s čerstvými jizvami, měl přítele, který zemřel po výprasku od obchodníka. Krutost se procházela Doupaty ruku v ruce s chudobou a zuřivostí. Ale smrtící pohled v Krysových očích z něj dělal ještě větší zrůdu, než byl Zaječí pysk. Zaječí pysk se narodil bez kusu rtu. Krysa se narodil bez svědomí.
„Co jsi udělal?“ zeptal se Azoth.
„Rothe?“ Krysa ukázal bradou na výrostka.
Roth otevřel dveře, řekl: „Hodný kluk,“ jako by mluvil ke psu, a po něčem hmátnul. Vtáhnul to dovnitř a Azoth uviděl, že je to Jarl. Jarl měl opuchlé rty, na obou očích tak velké monokly, že štěrbinami mohl stěží něco vidět. Chyběl mu zub a na obličeji měl zaschlou krev v místě, kde mu vlasy trhli tak silně, že kůže začala krvácet.
Měl na sobě ženské šaty.
Azoth cítil, jak ho střídavě polévá horko a chlad, do obličeje se mu nahrnula krev. Nesměl před Krysou ukázat slabost. Nesměl hnout brvou. Otočil se, aby nezačal zvracet.
Jarl za ním tiše zakňoural: „Azo, prosím, neodvracej se ode mě. Nechtěl jsem…“
Krysa ho udeřil přes tvář. Jarl se zhroutil na zem a nehýbal se.
„Jarl je teď můj,“ řekl Krysa. „Myslel si, že bude každou noc vzdorovat, a taky vzdoroval. Chvilku.“ Krysa se zasmál. „Já ho zlomím. Čas je na mojí straně.“
„Zabiju tě. To přísahám,“ zavrčel Azoth.
„Och, to jsi teď učedník mistra Blinta?“ zasmál se Krysa. Když Azoth střelil pohledem po Jarlovi, cítil se zrazený. Jarl obrátil obličej k podlaze, ramena se mu otřásala tichým pláčem. „Jarl nám o všem řekl, myslím, že to bylo někde mezi Rothem a Davim. Jsem ale zmatený. Jestli tě mistr Blint vzal za učedníka, proč jsi tady, Azo? Vrátil ses, abys mě zabil?“
Pláč utichl a Jarl se otočil, ruce zaťaté do slámy.
Nebylo nic, co by mohl říct. „Nevezme mě k sobě,“ přiznal Azoth. Jarl se zhroutil.
„Každý ví, že on učedníky nebere, hlupáku,“ posmíval se mu Krysa. „Takže tady je můj návrh, Azo. Nevím, co jsi pro něj udělal, ale Ja’laliel mi nařídil, že se tě nesmím ani dotknout, a já ho poslechnu. Ale dřív nebo později tohle bude moje gilda.“
„Spíš dřív, řekl bych,“ prohlásil Roth a podíval se na Azotha s pozdviženým obočím.
„Mám s Černým drakem velké plány, Azo, a nenechám tě, aby ses mi pletl do cesty,“ řekl Krysa.
„Co ode mě chceš?“ Azothův hlas byl tichý, ale ostrý.
„Chci, abys byl hrdina. Chci, aby každý, kdo se mi neopováží sám postavit, k tobě vzhlížel a začal doufat. A pak zničím všechno, co jsi dokázal. Zničím všechno, co miluješ. Zametu s tebou tak strašně, že už se mi nikdo neodváží vzepřít. Tak dělej, co uznáš za nejlepší nebo za nejhorší, nebo nedělej nic. Já stejně vyhraji. Jako vždycky.“
Příští den Azoth nezaplatil poplatek. Doufal, že ho Krysa praští. Jen jednou a srazí ho tím z piedestalu, bude zase obyčejnou gildovní krysou. Ale Krysa ho nepraštil. Zuřil a nadával, ale jeho oči se smály, když Azothovi řekl, ať příště přinese dvojnásobek.
Samozřejmě nepřinesl nic. Jen natáhl prázdnou dlaň, za což by ho vždycky zbil. Nic to nezměnilo. Krysa zuřil, obvinil ho, že jím pohrdá, ale nevztáhl na něj ruku. A tak to bylo každý den, kdy měl platit. Časem se Azoth vrátil do práce, sbíral měďáky a ukládal je do Jarlova opasku. Byly to strašné dny − Krysa Jarlovi nedovolil mluvit s Azothem a za chvíli si Azoth začal myslet, že s ním Jarl ani mluvit nechce. Jarl, kterého znal, postupně mizel. Nepomohlo ani, když ho přestali nutit nosit šaty.
Noci byly ještě horší. Krysa si Jarla bral každou noc, zatímco zbytek gildy předstíral, že je neslyší. Azoth a Panenka se k sobě choulili a Azoth v tichu přerušovaném tichým kvílením dlouhé hodiny ležel na zádech a plánoval komplikovanou pomstu, o které věděl, že ji nikdy nenaplní.
Stával se neopatrným, nadával Krysovi do tváře, zpochybňoval každý jeho rozkaz a zastával se každého, koho Krysa zbil. Krysa mu urážky vracel, ale pokaždé mu v očích viděl lehký úsměv. Mrňata a ztroskotanci se začínali shlukovat kolem Azotha a s úctou v očích k němu vzhlíželi.
Azoth vycítil, že napětí v gildě dosahuje kritického bodu, v den, kdy mu dva výrostci přinesli oběd a sedli si k němu na verandu. Bylo to jako zjevení. Nikdy by nevěřil, že by ho někdo z výrostků následoval. Proč by měli? Nebyl nic. A pak uviděl svůj omyl. Nikdy nepřemýšlel, co udělá, kdyby se k němu výrostci přidali. Naproti přes dvůr seděl Ja’laliel, zbědovaný, kašlal krev a vypadal bezradně.
Jsem takový hlupák. Na tohle Krysa čeká. Zaranžoval to, aby se z Azotha stal hrdina. Dokonce mu to i řekl. Tohle neskončí jako převrat. Bude to čistka.
* * *
„Otče, prosím, nechoď.“ Logan Gyre zastavil otcova válečného koně, ignoroval chlad časného rána a zadržoval slzy.
„Ne, to tu nechte,“ řekl vévoda Gyre Wendelu Northovi, svému správci, který přivedl služebnictvo s bednami plnými vévodova oblečení. „Budu ale chtít tisíc vlněných plášťů, do týdne je pošlete. Využijte naše fondy a nežádejte o proplacení. Nemíním dát králi záminku, aby řekl ne.“ Ruce v železných rukavicích sepnul za zády. „Netuším, v jakém stavu jsou pevnostní stáje, ale rád bych se poptal v Havermere, kolik koní nám můžou do zimy poslat.“
„Už je to zařízené, mylorde.“
Ze všech směrů přicházeli a odcházeli sluhové, kteří nakládali povozy, co poputují na sever, zásobami a proviantem. Stovka Gyrových rytířů na poslední chvíli kontrolovala sedla, koně a zbraně. Sluhové, kteří opouštěli rodiny, se narychlo loučili.
Vévoda Gyre se otočil na Logana a pouhý pohled na otce v kroužkové zbroji do Loganových očí vehnal slzy pýchy a strachu.
„Synu, je ti dvanáct let.“
„Já umím bojovat. Dokonce i mistr Vorden uznal, že to s mečem umím stejně dobře jako vojáci.“
„Logane, nenechal jsem tě tady, protože bych nevěřil tvým schopnostem. Zůstáváš, protože v tebe věřím. Ve skutečnosti tě tu matka potřebuje víc, než bych tě potřeboval já v horách.“
„Ale já chci jít s tebou.“
„A já tě nechci opustit. Tohle nemá nic společného s tím, co chceme.“
„Jasin říká, že se tě Devátý snaží znemožnit. Říká, že pro vévodu je urážka, když mu přidělí velení v tak malé pevnosti.“ Nezmínil další věci, které Jasin říkal. Logan si nemyslel, že má výbušnou povahu, ale v průběhu tří měsíců, kdy král Davin zemřel a Aleine Gunder přijal jméno Aleine IX. − a stal se známým jako Devátý − se Logan zapletl do půl tuctu rvaček.
„A co si myslíš ty, synu?“
„Nemyslím si, že bys měl z někoho strach.“
„Takže Jasin říkal, že se ho bojím, co? Tak jsi přišel k těm modřinám na prstech?“
Logan se najednou pousmál. Byl vysoký jako otec a podle strážných pod velením Rena Vordena bylo jen otázkou času, než ho přeroste, pokud už se tak nestalo. Když už se Logan zapletl do rvačky s jinými kluky, neprohrál.
„Neudělej chybu, synu. Velení v pevnosti v Kvílivých větrech je sice ponižující, ale je to lepší než exil nebo smrt. Kdybych zůstal, tak se mi od krále jednoho z toho dostane. Každé léto si přijedeš zacvičit s mými muži, ale potřebuji tě tady. Půl roku budeš mýma očima a ušima v Cenarii. Tvá matka…“ Gyre se zarazil a podíval se za Logana.
„Si myslí, že jsi blázen,“ dokončila Catrinna Gyrová, která k nim nečekaně přišla zezadu. Pocházela z jiné vévodské rodiny, z Graesinů, a měla jejich zelené oči, jemné rysy a povahu. Navzdory časné hodině se oblékla do překrásné zelené róby lemované hermelínem, její učesané vlasy se leskly. „Regne, jestli na toho koně nasedneš, tak už se nemusíš vracet zpátky.“
„Catrinno, o tomhle už jsme spolu mluvili.“
„Ten šakal tě chce obrátit proti mé rodině a ty to víš. Zničí buď tebe, nebo je − a vyhraje tak jako tak.“
„Tohle je tvá rodina, Catrinno. A já už se rozhodl.“ V hlase vévody Gyra jako prásknutí bičem zazněl rozkaz, s intenzitou, kvůli které se chtěl Logan přikrčit a stáhnout z dohledu.
„A kterou ze svých děvek si vezmeš s sebou?“
„Neberu s sebou žádnou z tvých služebnic, Catrinno, i když některé půjdou těžko nahradit. Nechávám je tady z úcty ke tvému…“
„Jak moc si myslíš, že jsem hloupá? Prostě si nějakou běhnu najdeš tam.“
„Catrinno, běž dovnitř. Hned!“
Poslechla a vévoda Gyre ji sledoval, jak odchází. Aniž by se otočil k Loganovi, řekl: „Tvá matka… jsou věci, které ti vysvětlím, až budeš starší. Očekávám, že se k ní budeš chovat s úctou, ale zatímco budu pryč, bude z tebe lord Gyre.“
Logan na něj vytřeštil oči.
Otec ho poklepal po rameni. „To neznamená, že budeš zanedbávat své lekce. Wendel tě naučí vše, co potřebuješ vědět. Přísahal bych, že správě země rozumí mnohem lépe než já. Jsem odsud jen čtyři dny jízdy. Máš bystrou mysl, synu, a proto tu musíš zůstat. Tohle město je hnízdo zmijí. Jsou tací, co by nás chtěli zničit. Tvá matka už vidí náznaky, a to je jedna z věcí, které ji trápí. Vsadil jsem na tebe, Logane. Přál bych si, abych nemusel, ale jsi jediná karta, s níž můžu hrát. Překvap je. Buď chytřejší, lepší, odvážnější a rychlejší, než by od tebe čekali. Není ode mě fér, že jsem na tebe naložil takové břemeno, ale musím. Spoléhají na tebe naši spojenci a vazalové, možná i celé království.“
Vévoda Gyre se vyšvihl na svého mohutného bílého oře. „Miluji tě, synu. Ale nezklam mě.“