Kapitola 4
4.
Hromotluci střežící podzemní sál Devítky si Durza nevrle prohlíželi. Byla to dvojčata a zároveň dva největší muži v Sa’kagé. Oba měli na čele vytetovaný blesk.
„Zbraně?“ zeptal se jeden.
„Lefty,“ řekl Durzo místo pozdravu a odložil svůj meč, tři dýky, šipky přivázané k zápěstí a z druhé paže sundal několik malých skleněných koulí.
„Já jsem Lefty,“ opravil Durza důrazně ten druhý.
„Vadí ti to?“ popíchl ho Durzo. „Oba víme, že kdybych chtěl zabít někoho tam uvnitř, udělal bych to se zbraněmi i bez.“
Lefty zrudnul. „Proč bych neměl zarazit tenhle pěkný meč…“
„Lefty tím chtěl říct, proč bys nemohl předstírat, že nejsi hrozbou, a my budeme předstírat, že si to nemyslíme,“ řekl Bernerd. „Je to jen formalita, Blinte. Jako když se někoho zeptáš, jak se má, i když ti to je jedno.“
„Já se na to neptám.“
„Mrzí mě, co jsem slyšel o Vondě,“ řekl Bernerd. Durzo ztuhnul, jako by mu do břicha zarazili kopí. „Vážně,“ dodal obr. Podržel dveře otevřené a podíval se na bratra.
Něco v Durzovi vědělo, že by teď měl odseknout nebo říct něco výhružného či směšného, ale jazyk měl jako z olova.
„Uhm, mistře Blinte?“ řekl Bernerd. Durzo se vzpamatoval a vešel do sněmovního sálu Devítky, aniž by zvedl zrak.
To místo mělo nahánět strach. Místnosti dominovalo pódium z černého sopečného skla. Stálo na něm devět křesel. Desáté křeslo se tyčilo nad ostatními jako trůn. Naproti křeslům byla jen holá podlaha. Ti, které si Devítka zavolala, museli stát.
Sál měl půdorys úzkého obdélníku, ale strop byl tak vysoko, že se ztrácel v temnotách. V těch, kterých se Devítka ptala, vzbuzoval dojem, že je vyslýchají v pekle. Do křesel, zdí, a dokonce i do podlahy byli vyrytí malí ďáblíci, draci a ječící lidé, kteří ten dojem ještě umocňovali.
Ale Durzo vešel s lehkou nenuceností. Pro něj noc žádné hrůzy neskrývala. Stíny vítaly jeho oči, nic před ním neskrývaly. Alespoň tohle mi zůstalo.
Devítka měla nasazené kápě, kromě Mámy K., přestože většina z nich věděla, že před Durzem totožnost neskryjí. A nad nimi seděl na trůnu Shinga, Pon Dradin. Byl klidný a tichý jako obvykle.
„Je jeho šena mltvá?“ zeptal se Corbin Fishill. Byl to uhlazený a pohledný muž vyhlášený svou krutostí, obzvláště vůči dětem v gildách, jež řídil. Smích, který by jeho šišlání mohlo vyvolat, odumíral při pohledu na vždy rozčílený obličej.
„Věci se nemají tak, jak jste předpokládali,“ řekl Durzo. Podal jim stručné hlášení. Král brzy zemře a muž, u kterého se Sa’kagé obávala, že by ho mohl nahradit, svůj nárok na trůn neuplatní. Trůn tak připadne Aleinovi Gunderovi, který byl příliš slabý, aby se odvážil Sa’kagé postavit.
„Navrhoval bych,“ pokračoval Durzo, „abychom prince nechali povýšit generála Agona na lorda generála. Generál zabrání princi upevnit moc, a pokud si Khalidor něco zkusí…“
Drobný muž, bývalý mistr otrokář, ho přerušil. „I když uvážíme tvé… potíže s Khalidorem, mistře Blinte, nebudeme plýtvat naším politickým kapitálem na nějakého generála.“
„To nemusíme,“ ozvala se Máma K. Paní potěšení byla stále krásná, i když už uplynulo mnoho let od doby, kdy bývala nejopěvovanější kurtizánou ve městě. „Můžeme dosáhnout toho, čeho chceme, když přesvědčíme někoho jiného, aby to navrhl.“ Všichni zmlkli a naslouchali. „Princ byl ochotný si generála koupit politickým sňatkem. Takže mu řekneme, že Agonovou cenou je spíš politická funkce. Generál se to ani nemusí dozvědět a princ se ho na to nebude chtít vyptávat.“
„A tím získáme páku na znovuotevření otázky otroctví,“ dodal mistr otrokář.
„Ať mě zatratí, jestli necháme znovu zavést otroctví,“ ozval se někdo další. Byl to mohutný muž se sklony k tloušťce, s laloky pod bradou, malýma očima a zjizvenými pěstmi, které se hodily k mistru bojovníků Sa’kagé.
„Tenhle lozhovol může poškat. U toho Blint být nemuší,“ upozornil ho Corbin Fishill a obrátil olovnaté oči na Blinta. „Dneš jši nežabil.“ Prosté prohlášení se vznášelo ve vzduchu.
Durzo se na něj podíval, nenechal se od něj vyprovokovat.
„Dokážeš to ještě?“
U lidí jako Corbin Fishill byla slova zbytečná. On rozuměl jen řeči masa. Durzo k němu přistoupil. Corbin se ani nehnul, nepokusil se uhnout, jakmile Durzo zamířil k pódiu, i když několik členů Devítky to zjevně znervóznilo. Blint viděl svaly, jak se napínají pod Fishillovými hedvábnými kalhotami.
Corbin vykopl proti Durzovu obličeji, ale Durzo už byl v pohybu. Hluboko do Corbinova stehna zarazil jehlu a ustoupil zpátky.
Zazněl zvon a o chvíli později do místnosti vrazili Bernerd a Lefty. Blint založil ruce, ani se nepohnul, aby se bránil.
Blint byl vysoký, ale jeho tělo bylo samý sval a šlacha. Lefty vyrazil jako válečný kůň. Durzo jen natáhl ruce, narovnal je, ale když do něj Lefty narazil, stalo se nemožné. Místo aby menšího muže srazil, Lefty se na místě zastavil.
První to odnesl jeho obličej, když nos narazil do Durzovy otevřené dlaně. Zbytek Leftyho pokračoval dál. Jeho tělo se zvedlo rovnoběžně se zemí a pak narazilo na kamennou podlahu.
„Štop!“ vykřikl Corbin Fishill.
Bernerd se před Durzem zastavil a pak poklekl k bratrovi. Lefty sténal, krev z jeho nosu plnila tlamu krysy vytesané do kamenné podlahy.
Corbin si vztekle vytáhl jehlu z lýtka. „Šo to je, Blinte?“
„Nechtěl jsi vědět, jestli ještě umím zabíjet?“ Durzo před hromotluka položil flakónek. „Pokud byla jehla otrávená, je uvnitř protijed. Jestli ale otrávená nebyla, protilátka tě zabije. Vypij ji, nebo nech být.“
„Vypij to, Corbine,“ řekl Pon Dradin. Bylo to poprvé, co Shinga promluvil, od chvíle, kdy Blint vstoupil do sálu. „Víš, Blinte, byl bys mnohem lepší wetboy, kdybys nevěděl, že jsi nejlepší. To jsi − ale pořád přijímáš rozkazy ode mě. A až se příště dotkneš někoho z Devítky, poneseš následky. Teď sakra táhni.“
* * *
Z tunelu měl špatný pocit. Azoth byl v jiných tunelech už dřív a dokázal se pohybovat neprodyšnou tmou po hmatu, i když se mu to pranic nelíbilo. Tenhle tunel začínal jako každý jiný − hrubě vytesaný, klikatý a samozřejmě temný. Jak se ale nořil hlouběji do země, stěny se narovnávaly a podlaha byla uhlazenější. Ten tunel byl důležitý.
Tím byl ale jen jiný, ne špatný. To špatné bylo krok před Azothem. Dřepnul si, odpočíval, přemýšlel. Neposadil se. Sedal si jen tehdy, když věděl, že tu není nic, před čím by musel utíkat.
Necítil nic zvláštního, i když vzduch dole byl těžký a hustý jako ovesná kaše. Když přimhouřil oči, zdálo se mu, že něco vidí, byl si ale docela jistý, že za to mohlo jen přimhouření očí. Znovu natáhl ruku. Nebyl tu vzduch trochu chladnější?
Pak si byl jistý, že ucítil závan vzduchu. Najednou Azothem projel strach. Blint tudy prošel před dvaceti minutami. Nenesl pochodeň. Azoth o tom nepřemýšlel. Teď si vzpomněl na některé historky.
Lehké vydechnutí kyselého vzduchu mu ovanulo tvář. Azoth se málem rozběhl, ale nevěděl, která cesta vede do bezpečí. Nebyl způsob, jak by se mohl bránit. Krysa si nechal všechny zbraně. Další vydechnutí mu ovanulo druhou tvář. Páchlo to. Česnekem?
„Tenhle svět má svá tajemství, chlapče,“ ozval se hlas. „Tajemství jako magické poplachy a identitu členů Devítky. Jestli uděláš ještě krok, jedno z těch tajemství odhalíš a pak si tě najdou dva milí ranaři s rozkazem zabít vetřelce.“
„Mistře Blinte?“ Azoth pátral v temnotě.
„Až budeš příště někoho sledovat, nebuď tak tajnůstkářský. Činí tě to podezřelým.“
Ať už to znamenalo cokoliv, neznělo to dobře. „Mistře Blinte?“
Dál v tunelu zaslechl smích, vzdaloval se pryč.
Azoth vyskočil na nohy, měl pocit, jako by se jeho naděje vytrácela se slábnoucím smíchem. Běžel temným tunelem. „Počkejte!“
Žádná odpověď. Azoth zrychlil. Zavadil nohou o kámen, natáhl se na zem, kolena a dlaně si odřel o kamennou podlahu. „Mistře Blinte, počkejte! Chci se stát vaším učedníkem! Mistře Blinte, prosím!“
Hlas se ozval za ním, ale když se po něm otočil, nic neviděl. „Já učedníky nepřijímám. Běž domů, chlapče.“
„Ale já jsem jiný! Udělám cokoliv. Mám peníze!“
Nikdo mu neodpověděl. Blint byl pryč.
To ticho bolelo, stejně jako pulzující bolest v rozedraných kolenech a dlaních. S tím mu ale nikdo nepomůže. Chtělo se mu plakat, ale pláč byl dobrý jen pro děcka.
Když Azoth vstupoval zpátky na území Černého draka, obloha se začínala vyjasňovat. Některé části Doupat se probíraly z opileckého spánku. Pekaři byli vzhůru, učedníci kovářů zažehávali ohně ve výhních, ale gildovní krysy, děvky, ranaři a lstiví zloději se ukládali ke spánku, zatímco kapsáři, šejdíři, hrdlořezové a zbytek těch, kdo pracovali ve dne, ještě spali.
Pach Doupat ho obvykle uklidňoval. Byl tu pronikavý zápach dobytčích ohrad přehlušující ten, co pocházel z lidských výkalů valících se v každé ulici širokými žumpami do stejně znečištěné řeky Plith, z vegetace hnijící na mělčině a ve stojaté vodě pomalé řeky, smrad z nikdy se nemyjících žebráků, kteří mohli napadnout gildovní krysu jen proto, že nenáviděli svět. Dnes poprvé ten pach v Azothovi vzbuzoval spíš odpor než pocit domova. Opovržení a beznaděj stoupaly v Doupatech z každé rozpadající se ruiny a hromady hnoje.
Opuštěný mlýn, kdysi používaný k loupání rýže, nebyl jen prázdnou budovou, kde mohla gilda přespávat. Bylo to znamení. Mlýny na západním pobřeží by už dávno vyrabovali zoufalci bez ohledu na to, jaké stráže by si mlynář najal. Všechno to byly jen odpadky a zmetky a Azoth toho byl součástí.
Když se dostal do gildovního domu, Azoth kývnul na hlídku a proklouzl dovnitř. Nesnažil se plížit. Gilda byla zvyklá na děti, co se v noci chodily vymočit, takže se nikdo nezamýšlel nad tím, že byl venku. Kdyby se dovnitř vplížil, přitáhl by na sebe pozornost.
Možná tajnůstkářský znamenalo právě tohle.
Lehl si na obvyklé místo u okna, vklouzl mezi Panenku a Jarla. Bylo tu chladno, ale podlaha byla rovná a nebylo tu moc třísek. Šťouchnul loktem do přítele. „Jay-Oh, nevíš, co znamená tajnůstkářský?“
Jarl ale jen zabručel a odvalil se stranou. Azoth do něj šťouchnul znovu, ale Jarl se ani nehnul. Hádám, že to byla dlouhá noc.
Jako všechny gildovní krysy, Azoth, Jarl a Panenka spali kvůli teplu blízko u sebe. Panenka byla většinou uprostřed, protože byla malá a snadno nastydla, ale dneska Panenka a Jarl neleželi dost blízko u sebe.
Panenka se k němu přitulila a objala ho rukama, pevně ho stiskla, a Azoth byl za její teplo vděčný. Vzadu v mysli ho jako krysy hryzaly obavy, byl však příliš unavený. Usnul.