Kapitola 38-39
38.
Kylar prožil zběsilé odpoledne. Musel přinutit Logana, aby přiměl někoho dalšího sehnat mu pozvánku. Pak se pokoušel najít Durza, ale wetboy byl pryč, zanechal jen pro něj typickou strohou poznámku: „Zakázka.“ Durzo Kylarovi detaily o svých zakázkách příliš často nesděloval, ale poslední dobou měl Kylar pocit, že ho čím dál víc odstrkuje, jako by se Durzo pokoušel vytvořit si od něj odstup, aby pro něj bylo snazší Kylara zabít, až ten čas přijde.
Durzova nepřítomnost znamenala, že se Kylar nebude muset přiznat k rozhovoru s Elene, jak to zkazil a že teď v Jadwinově panství posílí bezpečnost. Když Loganovi řekl, že na večírek přijde, musel dorazit bez převleku, Elene ale prozradil, že přijde, tak by ho mohla okamžitě nahlásit, až ho uvidí.
Proto přijel v kočáře, i když to vypadalo divně, že mladý šlechtic bez doprovodu nedorazil na koni. Kočár zastavil u brány a Kylar podal pozvánku Birtovi. Strážný ho samozřejmě nepoznal. Jen si pečlivě prohlédl pozvánku a mávnutím ruky ho pustil dovnitř. Kylara potěšilo, že ho tady vidí. Jestli je stále na stráži u brány, tak to znamená, že Jadwinové neměli dost strážných, aby vystřídali ty, co hlídali přes den a kteří se museli postarat i o večírek. Možná Elene neuvěřili. Koneckonců, jak by se mohla služebná dozvědět o spiknutí wetboyů?
Kylar udělal jeden krok z kočáru a ztuhnul. Kočár přímo naproti se otevřel a vystoupil z něj jako proutek štíhlý muž. Byl to Hu Gibbet, celý v čokoládové kůži a hedvábí jako lord, sčesané blond vlasy se leskly, pohrdavě se usmíval jako někdo, kdo je nadřazený všem okolo. Kylar zapadl zpátky do kočáru. Takže to byla pravda. Počítal do deseti a pak s obavami, že by se kočí mohl začít zajímat, proč zůstal ve voze, a upoutat na něj pozornost, z kočáru vystoupil. Viděl Hua, jak zmizel uvnitř. Kylar ho následoval a znovu ukázal pozvánku strážným u obrovských dveří z bílého dubu.
* * *
„Takže jsi od toho starého kozla dostal svolení?“ zeptal se princ Aleine.
Logan se na něj podíval přes dlouhý stůl, na kterém se kupily všechny delikatesy, o kterých si Jadwinové mysleli, že by mohly na hosty zapůsobit. Stůl stál u jedné ze zdí nesmírně rozlehlé síně z bílého mramoru a bílého dubu. Na jednobarevném pozadí působili šlechtici jako orgie barev. Pár nejvýznamnějších říšských hekatonarchů, kněží stovek bohů, se spolu družilo v pestrobarevných róbách. Skupina nalíčených minstrelů v pláštích hýřících barvami soupeřila o pozornost lordů a jejich paní, ať už z nižší nebo vyšší šlechty. Terah Graesinová se na posledním větším večírku před dvěma týdny ukázala ve skandálně krátké róbě lemované hermelínem. Terah byla v pořadí na trůn osmá, hned za princem, Gunderovými dcerami, Loganem a svým otcem vévodou Graesinem, a libovala si v pozornosti, kterou tato pozice vzbuzovala. Její opovážlivost spustila novou módu, takže tento týden byla většina rób červená nebo odhalovala nohy a poprsí, případně obojí, víc, než by se odvážila většina prostitutek. To Terah Graesinové vyhovovalo, protože v nich nějak dokázala vypadat spíš okouzlující než lascivní. Většina žen takové štěstí neměla.
„Mluvil jsem s hrabětem dnes rá…“ řekl Logan, než ho umlčela kolem procházející hruď. Ne jen hruď. Poprsí. Bylo dokonalé. Ne příliš odhalené, ale dokonale tvarované, vznášelo se v objetí jemné látky, muselo ji těšit tisknout se k těm zralým křivkám. Logan dokonce ani nezahlédl ženinu tvář. Pak prošla kolem, ty sladké křivky hýždí a náznak úzkých svalnatých boků.
„A?“ chtěl vědět princ. Netrpělivě se na Logana díval, v ruce držel talíř s malými vzorky všech delikates ze stolu. „Co řekl?“
Loganův obličej zrudnul. Příliš dlouhý čas v pustinách. Kromě toho to nebyla až tak úplně pravda. Jeho oči jako by jednaly nezávisle na mysli a byly přímo řízené odjinud. Nenápadně se odsunul a snažil si vzpomenout, co říkal, talíř stále prázdný, jak odmítal flambované, nadívané nebo zmrzlé delikatesy. „Řekl − á, moje oblíbené!“ Logan si na talíř naložil jahody, vzal misku a naplnil ji čokoládovým fondánem.
„Něco mi říká, že ať prohlásil hrabě Drake cokoliv, nebylo to ‚á, moje oblíbené‘,“ řekl princ s povytaženým obočím. „Jestli řekl ne, nemusíš se za to stydět. Každý ví, že hrabě Drake je trochu mimo. Jeho rod se mísil s neurozenými.“
„Souhlasil.“
„Jak jsem řekl,“ zopakoval princ, „je trochu mimo.“ Usmál se a Logan se rozesmál. „Kdy ji hodláš požádat?“
„Zítra. Na mé narozeniny. Pak už mi v tom nikdo nemůže bránit.“
„Ví to Serah?“ zeptal se princ.
„Podezřívá mě, že bych to mohl v brzké době udělat, ale myslí si, že nejdřív budu potřebovat nějaký čas na posílení své pozice v rodině a poradu s rodiči.“
„Dobře.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Logan.
Dostali se ke konci dlouhého stolu. Princ k němu přistoupil blíž. „Rád bych ti dal dárek k narozeninám. Vím, co k Serah cítíš, a respektuji to, ale Logane, ty jsi syn vévody. Zítra se staneš jedním z nejmocnějších mužů v říši, hned za pár dalšími vévody a mojí rodinou. Můj otec by byl nadšený, že sis vzal Serah, a my oba víme proč. Jestli si ji vezmeš, na příští dvě generace připravíš svou rodinu o nárok na trůn.“
„Vaše Výsosti,“ zabručel mrzutě Logan.
„Ne, je to pravda. Můj otec se tě bojí, Logane. Jsi oblíbený, respektovaný, dokonce i tady tě mají v úctě. Ten půlrok, co jsi byl pryč, tě od dvora neodcizil tak moc, jak můj otec doufal. Místo toho z tebe udělal dobrodruha. Hrdinu, který za nás bojoval na hranicích, který držel Khalidořany na uzdě. Král se tě bojí, Logane, ale já ne. Jeho špiclové tě prověřili a nemohli uvěřit, že jsi opravdu tím, čím se zdáš − učencem, bojovníkem a loajálním přítelem prince. Jsou to intrikáni, a proto vidí intriky. Já vidím přítele. Jsou tací, kteří by tvou rodinu chtěli za každou cenu zničit, Logane, a nic by mi o svých plánech neřekli − ale já jim to nedovolím. Vlastně udělám vše pro to, abych je zastavil.“ Podíval se na stůl a vzal si kousek smaženého banánu. „Na tenhle večírek jsem přišel, abych svému otci udělal laskavost. Na oplátku mi slíbil, že dostanu, cokoliv si budu přát. Cokoliv si budu přát.“
„To musí být velká laskavost,“ řekl Logan.
Princ mávnul rukou. „Král Hlupák dal matčin oblíbený šperk své milence. Jsem tady, abych ho získal zpátky. Na tom nezáleží. Znáš mou sestru?“
„Jistě.“ Jenine tu někde byla. Obvykle ji popisovali jako „sluníčko“ − velmi pohlednou a velmi patnáctiletou.
„Je do tebe zabouchnutá, Logane. Už dva roky tě miluje. Pořád o tobě mluví.“
„Děláš si legraci? Sotva jsem s ní vyměnil pár slov.“
„No a co,“ pokrčil princ rameny. „Je to velké dítě. Je pěkná, čím dál hezčí, a má důvtip mojí matky − vím, jak důležité to pro tebe je, můj sžíravý příteli.“
„Já nejsem sžíravý,“ bránil se Logan.
„Vidíš? Já ani nevím, jestli takový jsi. Jen jsem vzal nejzajímavější slovo, které mě napadlo. Ale Jeni by to věděla.“
„Co se mi to snažíte říct, Vaše Výsosti?“
„Jenine je tvým dárkem k narozeninám, Logane. Jestli ji chceš. Ožeň se s ní. Stačí jedno slovo.“
Logana to ohromilo. „To je opravdu pořádný dárek.“
„Tvá rodina se dostane z nemilosti. Naše děti budou vyrůstat spolu. Jedno z tvých vnoučat bude možná sdílet trůn s mým. Jsi nejlepším přítelem, jakého si muž může přát, Logane, a princové příliš přátel nemají. Myslím to s tebou dobře. Budeš šťastný. To ti slibuji. Z Jenine se stává okouzlující žena. Myslím, že toho už sis všiml.“ Princ kývl hlavou.
Logan ji pak spatřil, jak si ho prohlíží z druhé strany místnosti, a uvědomil si, že ji dnes už viděl. Nebo alespoň její poprsí.
Zrudnul. Snažil se najít správná slova, ale nenacházel je. Jenine stála na druhé straně místnosti, s elegancí mnohem starší ženy, tedy alespoň do chvíle, než jí jeden z jejích přátel něco řekl a ona se rozhihňala.
Princ se rozesmál. „Řekni ano a budeš moc dělat všechno to, co sis před minutou představoval. Legitimně.“
„Já, já…“ Loganova čelist se zase dokázala hýbat. „Jsem zamilovaný do Serah, Vaše Výsosti. Děkuji za vaši nabídku, ale…“
„Logane! Udělej všem laskavost a řekni ano. Tvoji rodiče budou bez sebe štěstím. Tvá rodina bude zachráněna. Jenine bude nadšená.“
„Neřekl jsi jí to, že ne?“
„Jistěže ne. Ale přemýšlej o tom. Serah je skvělá. Ale buďme upřímní, je sice hezká, ale není tak chytrá jako ty, a znáš klepy, co se o ní povídají…“
„Ona je pravý opak nemravnosti, Aleine. Ona zatím nepolíbila ani mě.“
„Jenže ty řeči…“
„Ty řeči šíří lidé, kteří nesnáší jejího otce. Já ji miluji. Vezmu si ji.“
„Omluvíte mě?“ vyrušila je mladá blondýna. Protáhla se mezi nimi a otřela se o prince, když se natahovala pro sladkou rolku. Měla skandální červené šaty. Kvůli tření mezi její a princovou hrudí jí málem vyklouzla ňadra z šatů, jejichž výstřih skoro odhaloval i pupík. Logan viděl, že si toho princ všiml. Ale to u něj bývalo normální. A u Logana také.
„Jsem Viridiana,“ představila se dívka, když zachytila princův pohled, zatímco se vracela zpátky. „Odpusťte, za tohle se omlouvám.“ Nebyla to omluva. Nebyla to náhoda.
Viridiana se vmísila zpátky do davu, její postava tanečnice odváděla princovy oči a myšlenky pryč od Logana. „No, uhm, promysli si to. Promluvíme si o tom zítra, než ji požádáš o ruku,“ řekl princ a sledoval Viridianinu hlavu, jak míří k zadní verandě. Ohlédla se přes rameno, a když zjistila, že se na ni dívá, usmála se.
Princ se podíval na svůj plný talíř, na kterém se kupila vysoká hromada vzorků od každé lahůdky na stole. Pak se podíval na Loganův, na kterém spočívalo jediné jídlo. „Tohle, můj příteli,“ řekl princ, „je rozdíl mezi námi. Jestli mě omluvíš, zahlédl jsem talíř, ze kterého prostě musím ochutnat.“
Logan si povzdechl. Jeho oči znovu sklouzly k Jenine, která ho stále sledovala. Vypadalo to, že ji její přátelé pobízí, aby si s ním šla promluvit.
Zatraceně. Kde je Serah?
39.
Stráže stály na každém podlaží. To nebyla dobrá zpráva. Kylar se nenápadně prodíral mezi hosty, snažil se vypadat tak obyčejně, aby se na něj nikdo podruhé nepodíval, ale nebylo to snadné. Zvlášť když při tom musel vyhlížet Hu Gibbeta, který se pravděpodobně pokoušel o totéž. Kdyby ho Hu zahlédl, Kylar by přišel o jedinou výhodu, kterou měl.
Zamířil na zadní terasu. Obyčejně by se jí vyhnul, protože bývala plná párů. Jestli ve vás něco zaručeně vyvolá pocit osamělosti, tak je to pohled na jiné lidi, jak se vášnivě líbají v altánu zalitém měsíčním svitem.
Teď však Kylar hledal cestu do prvního patra. Balkón visel hned nad verandou, a když si rozvrhne trasu, mohl by se na něj vyšplhat dost rychle, aby si ho nikdo nevšiml. Jistě, až bude nahoře, bude muset ještě najít ka’kari, ale vsadil by se, že bude v ložnici vévodkyně. Lidé si své oblíbené šperky rádi schovávali poblíž.
Na zdi nebylo žádné mřížoví. Možná by mohl skočit ze zábradlí a vyběhnout po zdi dost vysoko, aby se zachytil okraje balkónu o dobrých patnáct stop výš. Pravděpodobně by to zvládl, ale musel to dokázat na první pokus. Jestli spadne, nikomu neunikne hluk, který udělá, až dopadne do růžových keřů dole.
Pořád je to lepší než postávat tady, povzdechl si těžce Kylar.
„Kylare?“ oslovil ho ženský hlas. „Kylare, ahoj. Co tady děláš?“
Kylar se provinile otočil. „Serah! Ahoj.“ Vypadala, že se na dnešní večer připravovala celý den. Měla na sobě umírněnou róbu, ale klasického střihu, překrásnou a zjevně mnohem dražší, než by si mohl hrabě Drake dovolit. „Páni, Serah. Ty šaty…“
Usmála se a rozzářila, ale jen na chvíli. „Dala mi je Loganova matka.“
Otočil se a chytil zábradlí. Za řekou za vysokými hradbami se v měsíčním světle leskly hradní věže, tak blízko a tak nedosažitelné jako Serah.
Přistoupila blíž a postavila se vedle něj. „Víš,“ začala, „že se mě Logan chystá…“
„Vím.“
Položila dlaň na jeho. Obrátil se k ní a podíval se jí do očí. „Jsem tak zmatená, Kylare. Chci mu odpovědět ano. Myslím si, že ho miluji. Ale také si…“
Hrubě si ji přitáhl, objal ji rukou kolem zad a podepřel jí krk dlaní. Přitiskl ji k sobě a políbil. Krátce vyjekla. Pak mu polibek oplatila.
V dálce, jako by to bylo daleko za řekou, tam někde uvnitř hradu, zaslechl bouchnutí dveří. Ale bylo to tak daleko, určitě na tom nezáleželo. Pak ucítil, jak mu Serah v náručí ztuhla a jak se od něj odtahuje.
Na Kylarovo rameno dopadla něčí ruka a ne zrovna jemně.
„Co si sakra myslíš, že děláš!“ rozkřičel se na něj Logan a obrátil Kylara k sobě.
Ze zákoutí vykoukly něčí hlavy a celá veranda ztichla. Kylar mezi nimi spatřil i prince.
„Něco, co ty jsi měl udělat už dávno,“ řekl Kylar. „Nemyslíš?“
„A do hajzlu,“ zaklel princ a pokusil se vymanit ze sevření mladé blondýny, která ho v altánku objímala.
Kylar se odvrátil od Logana, jako by se znova chystal políbit Serah, ale Logan ho stáhnul zpátky. Kylarova pěst se pohnula jako první a zasáhla Logana do čelisti. Větší muž zavrávoral a zamrkal.
Serah se odtáhla, zděšená a zároveň jaksi zapomenutá. Logan vyrazil vpřed, ruce pozvednuté jako opravdový boxer. Kylar zaujal neozbrojený postoj Vítr v osikách.
Logan se do něj pustil a bojoval tak, jak Kylar předpokládal − čestně. Jeho údery mířily nad pás. Učebnicové výpady a háky. Byl rychlý, mnohem rychlejší, než by do něj řekl, ale jeho pravidly svázaný boj z něj prakticky dělal mrzáka. Kylar se proplétal mezi jeho údery, odkláněl je stranou, pomalu ustupoval.
Během okamžiku se tu shromáždil dav. Někdo zakřičel, že se venku perou, a lidé se začali valit ven.
Strážní vyšli, jak jinak, jako poslední. Chystali se je od sebe odtrhnout.
„Ne,“ rozkázal princ. „Nechte je bojovat.“
Strážní se zastavili. Kylara to tak překvapilo, že na chvíli zapomněl uhýbat a další úder mu vyrazil dech. Zavrávoral, když do něj Logan vrazil, váhu přenesenou na prsty u nohou, a natlačil ho na zábradlí.
Kylar chvíli lapal po dechu, jen s obtížemi blokoval výpady svého přítele. Když znovu popadl dech, zachvátil ho vztek. Zablokoval úder shora, přikrčil se pod ním a zasypal Loganova žebra čtyřmi rychlými údery, odstrčil ho od zábradlí.
Logan udělal krok vpřed, Kylar se prosmýkl pod jeho napřaženou rukou a kopl Logana do rozkroku. Logan chtěl dokončit krok, ale místo toho zjistil, že jeho noha není tam, kde chtěl, aby byla. Spadl. Pak mu do tváře narazila Kylarova pěst a poslala ho k zemi.
„Nevstávej,“ varoval ho Kylar.
V davu zavládlo ohromené ticho následované tichým mumláním. Nikdy neviděli nic podobného tomu, co Kylar předvedl, ale navzdory tomu, jak efektivní to bylo, nebylo čestné někoho kopnout, když spolu boxujete. Kylarovi to bylo jedno. Musel to okamžitě ukončit.
Logan se vzepjal na rukou a kolenou, pak už jen na kolenou, očividně se pokoušel vstát. Bohové, stejně jako v aréně. Logan neví, kdy má zůstat ležet. Kylar ho kopnul ze strany do hlavy a on se zhroutil na zem.
Serah k Loganovi rychle přiběhla. „No, Serah, vždycky jsi chtěla, abychom se spolu utkali. Vypadá to, že jsem vyhrál,“ usmál se na ni triumfálně Kylar. Okamžitě se ozvalo tlumené dohadování, ne všichni s tím souhlasili.
Serah mu vrazila facku, až mu zachrastily zuby. „Nejsi ani poloviční muž jako Logan.“ Poklekla k Loganovi a Kylar poznal, že přestal být součástí jejího světa.
Urovnal si košili a plášť a protlačil se davem. První řady se před ním rozestoupily, jako by je mohl zahanbit i pouhý jeho dotek, ale jak se tlačil dovnitř, lidé se stále valili ven, dychtili spatřit souboj, nevěděli, že už skončil. Deset stop od vchodu se stal jen dalším šlechticem v davu. Plížil se podél zdi ke schodišti pro služebnictvo, které teď nikdo nehlídal, a vyšel po něm nahoru.
No, nebyl to zrovna ohromující úspěch. Stál ho pověst a bylo možné, že před Hu Gibbetem odhalil svou přítomnost. Dostalo ho to však nahoru do poschodí a právě teď na ničem jiném nezáleželo. S následky si může lámat hlavu zítra. Zbytek už bude snazší. Bude snazší, ne?
* * *
Hu Gibbet byl v pokušení zamířit ke schodišti, když ho strážci opustili, aby rozehnali rvačku nějakých hloupých šlechticů. Nestřežené schodiště bylo pokušení, ale on svým schopnostem důvěřoval. Kromě toho měl stále plán, a dokud nezíská potřebnou informaci, nemohl odejít nahoru.
Lady Jadwinová stála nedaleko dveří na zadní terasu, vypadala unavená, nebo to alespoň předstírala. Byla to jedna z těch malých záhad života, že si král za milenku vybral ji. Jistě tu byly mnohem atraktivnější ženy, které by se s králem vyspaly, dokonce i s tímhle králem. Lady Jadwinová byla živoucím důkazem rizik sňatků mezi příbuznými. Byla to vysoká žena s koňským obličejem, dost stará a tlustá, aby šaty, které měla dnes na sobě, původně nepatřily jí, a vyhlášená sexuální nenasytností, kterou ukájela s kýmkoliv v království − kromě svého manžela.
Došlo mu, že její vyčerpanost je jen hraná. Lady Jadwinová sice byla vášnivá žena, ale obvykle zůstávala ledově klidná. Tohle pravděpodobně bude její výmluva, aby mohla odejít nahoru.
A je to tady. Lady si krátce promluvila s jedním strážným, pak se vrátila, aby se omluvila hostům, kteří proudili zpátky do domu, většina jich byla nespokojená, že zábavu propásla.
Strážný, který toho o diskrétnosti věděl stejně málo jako většina ostatních hlídačů, zamířil přímo ke kolegovi, který se vrátil na své místo u schodiště pro služebnictvo. Naklonil se k němu, aby mu pošeptal její rozkaz. Muž přikývl. Vévodkyně zatím čekala, až dveřmi projde i princ. Prohodila s ním pár slov, pak se zbavila světlovlasé dívky zavěšené do prince a předstírala ještě větší únavu.
O pár vteřin později se vévodkyně omluvila, řekla svému manželovi, že se necítí dobře, odmítla jeho nabídku, aby ji někdo doprovodil, a sama vystoupala po širokém schodišti. Nepochybně mu řekla, že si potřebuje na chvíli lehnout. Potom asi dodala něco ve smyslu: „Užij si večírek, drahý.“
Princ byl mnohem opatrnější, ale nebylo těžké ho sledovat. Zašel ke sladkým jídlům, zdvořile si popovídal s několika slečnami, pak se omluvil a odešel do umývárny, která se nacházela na konci chodby hned vedle schodiště pro služebnictvo. O minutu později vyšel z tmavé chodby, rychle se rozhlédl, jestli ho někdo neviděl, a proklouzl za strážným, který předstíral, že ho nevidí.
Hu se zahalil do stínů a přilepil se princi na paty. Strážný byl tak zaměstnaný neviděním prince, že by kolem něj wetboy proklouzl i bez stínů.
* * *
Schodiště pro služebnictvo ústilo do široké chodby u vévodových komnat. Podlahy byly ze stejného bílého mramoru, středem chodby se po celé délce vinul rudý koberec, od jednoho křídla k druhému, kde se nacházely pokoje vévodkyně. Světla byla ztlumená coby upozornění pro hosty, kteří se zúčastnili i předchozích večírků, kdy byla pro hosty otevřená obě patra.
Kylar nevěděl, kolik času bude na získání Glóbu čepelí potřebovat, ale čím rychlejší to bude, tím lépe. Uvědomoval si, že to nemusel být jen on, kdo využil příležitosti, když bylo schodiště bez dohledu. Nahoře mohl být i Hu Gibbet.
Jedinou výhodou, kterou Kylar měl − nebo v to alespoň doufal − bylo, že Hu nepřišel jen kvůli ‚udeř a zmiz‘. Pravděpodobně tu ještě někoho zabije. Kdyby to byl Kylarův úkol, nejjednodušší by bylo počkat, až dá vévodkyně ka’kari agentovi krále, ať je to kdokoliv, a pak je oba zabít. Hu by tak uspokojil svou touhu po krvi, a navíc by zabil obě osoby, které přesně věděly, o co tady jde. Král by nevěděl, jestli šperk ukradli, nebo ne, a nemohl by se začít vyptávat, aniž by tím prozradil svůj milostný poměr s lady Jadwinovou.
Pokud byl jeho odhad správný, musel Kylar počkat, až lady Jadwinová přijde nahoru, aby si Glób čepelí vzala. To mohlo trvat další hodinu, nebo pár minut.
Po druhé polovině chodby přecházel strážný. Kylar ustoupil do rohu, kde byly stíny nejtemnější. Strážný se ale otočil a sešel po širokém schodišti. To byla příležitost pro Kylara. Rychle vyrazil vpřed, nesnažil se plížit. Se stísněným pocitem v hrudi vstoupil do dobře osvětlené části chodby. Vrchol schodiště se utápěl ve světle, ale po šesti krocích, oči upřené přímo před sebe, se dostal skrz.
Chodba byla lemovaná znepokojivými sochami a výtečnými malbami. Pokud se Kylar nemýlil, vévoda byl trochu umělec. Dokonalé a rozmanité malby vybíral někdo se znamenitým okem a naditou peněženkou. Podoba soch byla tak zarážející, že šlo nepochybně o výsledek jediné představivosti.
Ztrápené postavy se drápaly z kamene. Klopýtající žena se dívala přes rameno, děs vepsaný v každém rysu. Zuřící muž klečel na oblaku z černého mramoru, ruce uvězněné uvnitř. Nahá žena ležela na zádech ve smyslné poloze, zatímco ji oblak pohlcoval, ve tváři výraz extáze.
I když spěchal, u téhle sochy se Kylar zastavil. Byla překrásná. Zničující. Mísila se v ní smyslnost s něčím znepokojivým, co Kylar nedokázal pojmenovat. A nade vší pochybnost to byla Elene.
Tak takhle to je. Kylar měl pocit, jako by mu někdo vytrhl srdce z těla. Připadal si prázdný, zraněný. Jistěže s ním spí. On je vévoda, ona služebná, to se ne říká těžko. I kdyby chtěla. Možná nechtěla. To se stávalo pořád.
Prohlédl si sochu pečlivěji, jen zběžně se podíval na hezké nohy, úzký pas a dmoucí se hruď − a našel, co hledal. I když jí udělal perfektní nos, vévoda v podobě nejjemnějších škrábanců ztvárnil i jizvy na její tváři. Takže ten muž neviděl jen její nedokonalost. Zajímalo ho, co se za ní skrývá.
Zatraceně, teď nemám čas obdivovat umění. S knedlíkem v krku Kylar po špičkách běžel chodbou. Stáhl ze zad pouzdro s paklíči a připravil si je, než dorazil ke dveřím. Z místnosti nevycházelo žádné světlo ani zvuk, proto zámek vypáčil rychle. Měl jen tři západky, tak mu na něj stačily tři vteřiny. Kylar vešel dovnitř a zamkl za sebou. Jestli ke dveřím přijde Hu, získá třívteřinové varování, než wetboy vejde.
Kylar vytáhl ledvinovou dýku, kterou si připnul na kříž. Čepel byla stopu dlouhá, při boji s Hu Gibbetem by dal přednost něčemu desetkrát většímu, ale nic lepšího sem propašovat nedokázal.
Rychle místnost prohledal. Většina lidí byla tak laskavá, že své cennosti ukrývala na stejných místech, čímž trochu ulehčovali těžký život zlodějům. Kylar zkontroloval matraci, podíval se za obrazy, dokonce proklepal podlahu pod stolkem a několika křesly kvůli poklopům. Nic. Prohlédl zásuvky psacího stolku, jestli nemají falešné dno. Stále nic.
Většina lidí, kteří vlastní předměty větší hodnoty, chtěla mít možnost zkontrolovat si je bez větších potíží, proto Kylar minul obrovský šatník. Pokud nebyla vévodkyně Jadwinová tak pohodlná, že své nejcennější vlastnictví svěřila služebné, Glób musel být někde v dosahu.
Vůbec mu nepomáhalo, že se z vévodkyně vyklubal vášnivý sběratel. Všude tu měla spoustu tretek. A květin, pravděpodobně je přinesl vévoda, když se vrátil z cest, stály na každém rovném povrchu a ztěžovaly Kylarovi výhled.
Takže vévoda své ženě koupil pár květin. A ona ho podle zápachu pižma a zmuchlaných pokrývek doma nadšeně přivítala.
Jedna z váz upoutala Kylarovu pozornost. Byla to zdobená váza vyřezaná z nefritu, ale důležitější bylo, že měla čtvercovou základnu. Kylar ji zvedl z psacího stolku. Růže a hvězdicovité lilie z ní trčely do všech stran. Květin si nevšímal, vázu odnesl na krbovou římsu a odsunul stranou dřevěnou šperkovnici.
Byla tam prohlubeň. Čtvercová prohlubeň. Kylar pocítil nával naděje.
Prorok měl pravdu.
Základna vázy do prohlubně pasovala, a když ji Kylar otočil, ozvalo se tlumené kliknutí. Kylar sundal z krbové římsy všechny tretky a položil je na zem. Celá krbová římsa se díky skrytým závěsům otevřela.
Kylar si nevšímal dokumentů a zlatých mincí a natáhl se po šperkovnici. Byla velká, dost velká, aby pojala Glób čepelí. Kylar ji otevřel.
Prázdná.
Kylar zaskřípal zuby, vrátil šperkovnici na místo a zavřel římsu. Takže tohle byla jeho lekce od proroctví. „Hranatá váza ti nabídne naději,“ řekl Dorian. Neřekl, že to bude falešná naděje. Zatraceně. Kylar se na chvíli zdržel, aby nastražil malou ochromovací jehlu pro případ, že by Hu nesledoval vévodkyni a přišel sem.
Vrátil tretky na jejich místo a vázu na stůl. Snažil se přemýšlet. Kde to může být? Všechno, co se dnes mohlo pokazit, se pokazilo. Jediným světlým bodem bylo, že nepotkal Elene.
Elene! Pocit, jako by mu do žaludku napěchovali olovo, mu prozradil, že přesně ví, kde ka’kari je.