Kapitola 2
2.
„Čtyři měďáky! Čtyři! Tohle nejsou čtyři!“ Krysův obličej tak zrudl vzteky, že jeho uhry vypadaly jako rozptýlené bílé tečky. Chytil Jarla za rozedranou tuniku a zvedl ho ze země. Azoth sklonil hlavu. Nechtěl se dívat.
„Tohle jsou čtyři!“ křičel Krysa a prskal sliny. Když Jarla udeřil přes tvář, Azoth si uvědomil, že se jen předvádí. Bití nepředstíral − Krysa Jarla určitě udeřil − ale plácl ho otevřenou dlaní. Tak to bylo hlasitější. Krysa si Jarla dokonce ani nevšímal. Pozoroval zbytek gildy, liboval si v jejich strachu.
„Kdo další?“ zeptal se Krysa a pustil Jarla. Azoth rychle předstoupil, aby Krysa do jeho přítele nekopnul. V šestnácti už byl Krysa velký jako dospělý muž a byl i tlustý, což jej mezi dětmi otroků činilo výjimečným.
Azoth mu podal své čtyři měďáky.
„Naval osm,“ řekl Krysa, když vzal ty čtyři z Azothovy dlaně.
„Osm?“
„Zaplatíš taky za Panenku.“
Azoth se rozhlédl, hledal pohledem pomoc. Několik výrostků zašoupalo nohama a navzájem se na sebe podívali, ale nikdo neřekl ani slovo. „Je moc malá,“ namítl Azoth. „Mrňata poplatky neplatí, dokud jim není osm.“
Pozornost se přesunula na Panenku, která seděla ve špinavé uličce. Všimla si jejich pohledů a přikrčila se, schoulila se do sebe. Panenka byla drobounká, s velkýma očima, a její rysy byly pod zachmuřeným výrazem krásné a dokonalé jako její přezdívka.
„Říkám, že je jí osm, pokud neřekne něco jiného,“ podíval se na ni škodolibě Krysa. „Řekni to, Panenko, řekni to, nebo ti zbiju kamaráda.“ Panenčiny oči se ještě víc rozšířily a Krysa se rozchechtal. Azoth neprotestoval, neupozornil ho, že Panenka je němá. Krysa to věděl. Každý to věděl. Ale Krysa byl Pěst. Zodpovídal se jen Ja’lalielovi a Ja’laliel tu teď nebyl.
Krysa si Azotha přitáhl za šaty a ztlumil hlas. „Proč se nepřidáš k mým hošíkům, Azo? Už nikdy bys nemusel platit poplatky.“
Azoth se pokoušel promluvit, ale hrdlo měl tak stažené, že jen vyjekl. Krysa se znovu zachechtal a všichni se k němu přidali, některým se líbilo Krysovo ponižování, někteří prostě doufali, že tím Krysu udrží v dobré náladě, než přijdou na řadu. Ucítil v nitru bodnutí ostnu nenávisti. Azoth Krysu nenáviděl, nenáviděl gildu, nenáviděl sebe.
Odkašlal si a zkusil to znovu. Krysa si všiml jeho pohledu a zašklebil se. Krysa byl velký, ale ne hloupý. Věděl, kam až Azotha zahnal. Věděl, že se Azoth jednou zlomí, vystrašený jako všichni ostatní.
Azoth vyplivl do Krysovy tváře chuchvalec slin. „Opíchej se sám, Krysí pupku.“
Ohromené ticho trvalo snad věčně. Drahocenný moment vítězství. Azoth si myslel, že zaslechl padající čelisti. Do reality ho však vrátila Krysova pěst dopadající na jeho ucho. Černé tečky mu zakryly svět, když se svalil na zem. Zamrkal nahoru na Krysu, jeho černé vlasy svítily jako okraje měsíce, když zakryje polední slunce, a věděl, že zemře.
„Kryso! Kryso, potřebuji tě.“
Azoth se převalil a uviděl Ja’laliela, jak vychází z gildovního domu. Jeho bledou kůži pokrýval pot, přestože dnes nebylo teplo. Nezdravě pokašlával. „Kryso! Řekl jsem hned.“
Krysa si otřel obličej. Sledovat, jak se okamžitě uklidnil, bylo skoro děsivější než pozorovat jeho výbuch vzteku. Očistil si tvář a usmál se na Azotha. Jen se na něj usmál.
* * *
„Hej-ho, Jay-Oh,“ pozdravil Azoth.
„Hej-ho, Azo,“ odpověděl Jarl a připojil se k Azothovi a Panence. „Víš, že máš míň rozumu než krabice chlupů? Teď mu budou za zády říkat Krysí pupku celé roky.“
„Chtěl ze mě udělat jednu ze svých holek,“ vysvětlil Azoth.
O několik bloků dál se opírali o zeď a dělili se o okoralý bochník chleba, který Azoth koupil. Vůně pečiva, i když takhle pozdě už nebyla moc intenzivní, alespoň trochu překryla zápach splašků, hromad hnijících odpadků na říčním břehu a štiplavý pach moči a mozků od koželuhů.
Zatímco ceuranská architektura používala bambus a stěny z rýžového plátna, cenarianská architektura byla hrubší a mohutnější, postrádala promyšlenou ceuranskou jednoduchost. Zatímco alitaeranská architektura byla samá borovice a žula, cenarianská byla méně impozantní, postrádala záměrnou odolnost alitaeranských budov. Zatímco osseiniští architekti si libovali ve vzdušných věžičkách a vysokých obloucích, cenarianští architekti jen navýšili o jedno patro pár šlechtických rezidencí na východním břehu. Všechny cenarianské budovy byly zatuchlé, levné a nízké, zvláště tady v Doupatech. Dvakrát tak drahý materiál by nepoužili, ani kdyby měl vydržet čtyřikrát déle. Cenariané nikdy nemysleli příliš dopředu, protože nežili dlouho. Ve svých stavbách často používali bambus a rýžové plátno, obojí rostlo poblíž, a žulu s borovicí, která se také nacházela nedaleko, ale neexistoval žádný cenarianský styl. Země byla v průběhu staletí dobyta tolikrát, že se nepyšnili ničím jiným než tím, že přežili. V Doupatech nebyla ani ta pýcha.
Azoth nepřítomně rozlomil bochánek na třetiny, pak se zamračil. Dva kusy byly skoro stejně velké, ale třetí byl menší. Jeden z větších si položil na nohu a druhý podal Panence, která ho sledovala jako stín. Chystal se podat menší Jarlovi, když uviděl, jak se její tvář nesouhlasně zamračila.
Azoth si povzdechl a nechal si menší kus. Jarl si toho ani nevšiml. „Lepší být jedna z jeho holek než mrtvý,“ řekl Jarl.
„Já neskončím jako Bim.“
„Azo, až Ja’laliel dostane hodnocení, z Krysy bude hlava gildy. Tobě je jedenáct. To znamená pět let, než dostaneš hodnocení. To nikdy nezvládneš. Krysa se postará, aby Bim v porovnání s tebou vypadal jako šťastlivec.“
„Tak co mám dělat, Jarle?“ Tohle obvykle bývala chvíle, kdy se cítil spokojený. Byl se dvěma lidmi, kterých se nemusel bát, a tišil svůj neustálý hlad. Teď chleba chutnal jako prach. Zíral na tržiště, ani si nevšiml obchodnice s rybami, jak bije manžela.
Jarl se usmál, jeho bílé zuby zářily v tmavé ladešianské tváři. „Když ti řeknu tajemství, necháš si ho pro sebe?“
Azoth se rozhlédl ze strany na stranu a naklonil se k němu. Hlasité křupání chleba a mlaskání za ním ho zastavily. „No, já ano. Ale s Panenkou si nejsem jistý.“
Oba se otočili k místu, kde seděla a okusovala okraje chleba. Kombinace drobky polepené tváře a pobouřeného výrazu v nich vyvolala výbuch smíchu.
Azoth jí načechral světlé vlasy, a když se mračila dál, přitáhl si ji blíž. Bránila se, ale jakmile ruku spustil dolů, neodtáhla se. Nedočkavě se na Jarla podívala.
Jarl si vykasal tuniku a sundal hadr, který používal místo opasku. „Já nebudu jako ostatní, Azo. Já se nenechám vláčet životem. Já se odsud dostanu.“ Rozbalil opasek. V jeho záhybech se skrýval tucet měďáků, čtyři stříbrňáky a dva neuvěřitelné zlaté gundery.
„Čtyři roky. Čtyři roky jsem je střádal.“ Upustil do opasku další dva měďáky.
„Chceš říct, že pokaždé, když tě Krysa mlátil kvůli neplacení poplatků, jsi měl tohle?“
Jarl přikývl a Azoth pomalu pochopil. Výprasky byly malou cenou za naději. Časem se všechny gildovní krysy poddaly a nechaly život, ať s nimi zamete. Staly se zvířaty. Nebo se zbláznily jako Azoth dneska a nechaly se zabít.
Když se na ten poklad díval, něco v Azothovi chtělo Jarla praštit, popadnout opasek a utéct. S tolika penězi by se dostal pryč, vyměnil by svoje hadry za oblečení a zaplatil by někomu, aby ho vzal do učení. Možná i k Durzo Blintovi, jak mnohokrát říkal Jarlovi a Panence.
Pak se podíval na Panenku. Věděl, jak by se na něj dívala, kdyby ten opasek naplněný novým životem ukradl. „Jestli se někdo z nás může z Doupat dostat, jsi to ty, Jarle. Zasloužíš si to. Máš plán?“
„To já vždycky,“ řekl Jarl. Vzhlédl a v hnědých očích mu jiskřilo. „Chci, aby sis je vzal, Azo. Jakmile zjistíme, kde Durzo Blint žije, dostaneme tě pryč. Souhlasíš?“
Azoth se podíval na hromádku mincí. Čtyři roky. Tucty výprasků. Nejen že nevěděl, jestli by to sám pro Jarla udělal, ale dokonce ho napadlo, že by ho mohl okrást. Nedokázal zadržet slzy. Tak se styděl. Tak se bál. Krysy. Durzo Blinta. Vždycky se bál. Ale pokud se dostane pryč, mohl by Jarlovi pomoct. A Blint by ho mohl naučit zabíjet.
Azoth se na Jarla podíval, neodvažoval se pohlédnout na Panenku, bál se, co by mohl najít v jejích velkých hnědých očích. „Vezmu si je.“
Věděl, koho zabije jako prvního.